Mnoho zahrádkářů opomíjí fakt životnosti ovocných dřevin. Například nízkokmeny ovocných stromů končí na čísle 25, déle jejich život obvykle netrvá, respektive alespoň životnost produkční. Sadaři dokonce hovoří o životnosti výsadby 10 až 15 (18) let a produkční životnosti 15 až 18 (20 až 25 let). V případě rybízů a angreštů jsou čísla ještě mnohem nižší. Tedy pokud si okolo své novostavby vysadím ve třiceti letech nízkokmeny ovocných stromů a keřové a stromkové formy rybízů, angreštů a jejich kříženců, do konce mého života zde nebudou. To jedině, že bych zemřel následkem nějaké tragické nehody či vážné nemoci v dosti mladém věku. Prostě a jednoduše zbytek peněz z hypotéky na první nákup těchto dřevin nemůže stačit. Ano, když vysadíme vysokokmeny, možná nás přežijí, dovedou žít až mnoho desítek let a mohou proto zásobovat ovocem i několik generací. Problém však je, že potřebují spoustu místa a na současných parcelách, které kupujeme kvůli enormním cenám nemovitostí co nejmenší, si prostě takové místo obvykle nenajdou. Další nevýhodou je, že sklizeň se po delší době stane adrenalinovou disciplínou na hranici artistických výkonů. Pro lišejníky je navíc klíčový stav borky (kůry) dřevin. Na mladších dřevinách najdeme nejvýše torza pokusů lišejníků o uchycení, borka je prostě příliš hladká. To na starých stromech je tomu přesně naopak. A co nám v tu dobu lišejník říká? Inu, že ovocný strom je starý, a že se jeho životnost chýlí ke konci. I když to může trvat ještě dlouho. Ostatně to poznáme i na plodnosti. Ne, lišejníky za nic nemohou, stromy prostě odumírají stejně jako lidé. Čím hrubší je kůra starého stromu, tím více prostoru nabízí pro další život. Život si prostě hledá každé místečko, každou skulinku. A dokonce i po své smrti strom zůstane až do svého úplného rozkladu rájem rozličného života. Před několika hodinami jsem jel na otočku do Českého Krumlova a schválně se zaměřil na staré stromy podél silnice. Některé byly lišejníky obalené částečně, jiné doslova zcela. Všechny samozřejmě žijí. Nejčastějším důvodem jejich kácení podél silnic by měl být zdravotní stav a vzdálenost od vozovky, obávám se však, že mnozí jedinci jsou pravidelně těsně před ukončením období vegetačního klidu loupeni z ryze zištných důvodů. Lišejník nelišejník. A je úplně jedno, o jakém místě naší země právě hovoříme. Přesto však moje srdce zaplesá. Pecka!, říkám si, opravdu žijeme v čistém prostředí. Alespoň okolo frekventované silnice bych čekal výskyt lišejníků mnohem menší. I poměrně mladé dřeviny mohou uhynout. Následkem konkrétní choroby, masivního napadení škůdci (třeba mšice dovedou zahubit i statnou třešeň v plné plodnosti, i když nejsou na rozdíl od lišejníků tolik vidět), ale i něčeho nepříznivého v životním prostředí. Sucho, přemokření, chemický spad, soli z okolní komunikace, ale i naše vlastní chemické hrátky. Jednoduchý popis konkrétního problému: Zahrádkář přijede do zahradnictví se poradit, jak má zbavit svůj trávník dvouděložných plevelů. Tedy plevelů, nemusí zrovna vědět, co jsou jednoděložné a dvouděložné rostliny. Rozumný a zkušený zahradník řekne, aby trávník častěji sekal a občas dosel travní semeno. Ekolog by řekl, že je to naprostý nesmysl, poučil by zahrádkáře o biodiverzitě a hmyzu a vysvětlil mu, že by měl vlastně alespoň na části travní plochy vytvořit květinovou louku. Jenže zahrádkář hovoří se zahradníkem a ten, i kdyby byl ekologem, na naléhání zahrádkáře nakonec doporučí selektivní herbicid. Ostatně jde o obchod. A kde v zahradě roste na trávnících nejvíce plevelů? Tam, kde se nejhůře seká, čili kolem stromů a keřů (samozřejmě též okolo plotu, obrub záhonů, skleníku apod.). A věřte, že dřeviny jsou také dvouděložné rostliny stejně jako ty plevele, na které jste se vyzbrojili herbicidem. Ale to již jen na okraj. Lišejníky jsou složené organismy. Jednu jejich část tvoří houba (mykobionta) a druhou část řasa nebo sinice (fotobionta čili fykobionta). Nejde tedy o samostatný druh jako takový, i když jsou taxonomicky i lišejníky takto řazeny (čeleď, rod, druh, ...). Houba obstarává příjem vody a minerálních živin. Řasa či sinice poskytuje houbě organické látky vytvářené prostřednictvím fotosyntézy. Jde tedy obvykle o vztah symbiotický, kdy si obě složky složeného organismu vystačí navzájem. Ve skutečnosti je to však mnohem složitější, v některých případech může dojít až k parazitismu jedné složky složeného organismu na druhé. Hranice je velice tenká. Respektive jinak, rozlišujeme dva základní typy vzájemných vztahů mezi mykobiontem a fotobiontem, mutualistický (navzájem si prospívají) a poloparazitický (jeden do určité míry parazituje na druhém). Dokonce může i řasa výrazně převládat nad houbou a někdy bývá partnerů vzájemného vztahu více jak dva. Zajímavé je, že ve světě je známo až cca 17 000 druhů lišejníků a každoročně jsou popisovány další. Číslo je to ohromné. Tělem lišejníku je stélka, která je složena většinou z jednoho jedince, totiž houby (mykobionta) a z milionů jedinců fotosyntetických mikroorganismů (fotobionta). Stélka lišejníku je ve většině případů uspořádaná a řasa se v ní vyskytuje v gonidiové (řasové) vrstvě pod korovou houbovou vrstvou na povrchu lišejníku. Stélka některých druhů lišejníků je dokonce dvoutvárná (dimorfní). To znamená, že v sobě kombinuje více druhů stélek. Například rod dutohlávka (Cladonia) je sice považován za keříčkovité lišejníky, ve skutečnosti však výrazná keříčkovitá stélka vyrůstá z druhé, lupenité části. A ta je uchycena na povrchu, ke kterému je lišejník přichycen. Stélka se skládá ze dvou vrstev kůry, uprostřed nichž je dřeň s řasovou vrstvou. Na spodní korovou vrstvu navazují rhiziny, které upevňují stélku k podkladu. A co jsou rhiziny? Specializované vlákno některých lišejníků, které upevňuje stélku k podkladu. Rhizin je tvořen těsně semknutými hyfami hub na spodní straně lišejníků s lupenitou stélkou. Podobá se sice kořínkům, ale na rozdíl od nich nemá vliv na příjem minerálních látek. Lišejníky prostě nemohou parazitovat na svém hostiteli, stejně jako třeba orchideje a bromeliovité rostliny. On to vlastně ani není hostitel v pravém slova smyslu, ale podklad. Na závěr je třeba si uvědomit, jak dřeviny dýchají. Určitě ne kůrou, jednoduše a prostě dýchají téměř výlučně povrchem svých listů. Ostatně ne náhodou na podzim opadávají listy opadavých listnatých stromů a keřů. Kromě dýchání se jimi totiž i odpařuje spousta vody, což by stromy v zimě, kdy je příroda na vodu nejchudší, nepřežily. A že by se dřeviny udusily? Kdepak, upadají do zimního spánku, kdy jsou jejich nároky na kyslík i vodu minimální. Takže když strom podél silnice, který je před vyrašením nových listů obalen lišejníky od paty až po poslední špičku větvičky, opět obrazí, probudil se ze zimního spánku. Přežil další zimu. Pan Dohnal, autor diskutovaného článku o lišejnících, mi právě poslal tuto argumentaci ve smyslu zdrojů k článku: Lesnická fakulta Pensylvánské státní univerzity; Clemson University - v kategorii o zahradnických mýtech; lesnická fakulta Texaské univerzity; Univerzita Maryland o neškodnosti lišejníků a o tom, že škody na dřevinách jsou jim připisovány neprávem; Australská národní botanická zahrada; britská Královská zahradnická společnost (a to jsou nějací zahradníci); „Jsou zcela neškodné, v žádném případě tedy nezasahují do samotného stromu a nepoškozují ho,“ píšou rakouští Garten-Haus.at; „Lišejníky jsou zcela neškodné. Pouze využívají kmen jako základnu pro svůj růst. Ze stromů by se neměly odstraňovat, protože chrání kmen před napadením bakteriemi a houbami.“ píšou němečtí mein-schoener-garten.de. Moje žena právě dodává: Chytrý telefon pro mnoho lidí znamená, že jsou chytří. A to si vezmi, co se mi v zahradnictví běžně stává. Lidé si přijedou koupit sazenice teplomilné plodové zeleniny a hned je vysadí ven. Samozřejmě jim buďto zmrznou anebo uhnijí. Tak přijedou znova a znova a znova a znova a znova. Někdo skutečně i pětkrát. Nic proti tomu, je to jejich čas a jsou to jejich peníze. Jenže sazenic není nikdy nekonečně mnoho, a když dojdou, na jiné se už nedostane. Pipláš se s tím a oni to nesmyslně vyhazují jako umanutí. 5 krát na to upozorníš, pětkrát marně. Přece nebudu poslouchat nějakou pitomou zahradnici! Co si pak teprve má myslet třeba britská Královská zahradnická společnost?Zdroj: wikipedia.org, avcr.cz, zahradkar.org, Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz