Osevní postupy měly v historii svůj vývoj, nejprve šlo o takzvané ždáření, kdy se zemědělsky využitelná plocha získávala vypalováním částí lesů. Pak následovala takzvaná přílohová soustava, kdy byla část pozemku zatravněna a na dobu cca 10 až 12 let využívána k pastvě. Následovala soustava úhorová (trojhonná soustava), kdy se neosetý pozemek nechával ležet ladem 1 rok (úhor, ozim, jařina). A po ní přišla současná soustava norfolkská (čtyřhonná), kdy se po sobě střídají jetel, ozim (obilnina), okopanina (brambory, řepa apod.) a jařina (obilnina a luskovina s podsevem jetele). Dodržováním zásad racionálního střídání plodin udržujeme půdu v lepší kondici, snižujeme výskyt plevelů, chorob a škůdců. Pomocí předplodiny přitom vytváříme optimální podmínky pro plodiny následné a právě to se projeví pozitivně na výnosu, ale i kvalitě úrody. Struktura plodin musí být vyrovnaná a jejich vhodné rozmístění v osevním postupu pak příznivě ovlivňuje úrodnost půdy, její fyzikální, chemické i biologické vlastnosti, dostatek přístupných živin a dobrou strukturu. Střídáním hluboko a mělce kořenících rostlin, okopanin a obilovin, pícnin a zrnin, širokolistých a úzkolistých rostlin, pravidelným organickým hnojením, doplňováním živin minerálními hnojivy a odstraněním limitujících vlastností (např. nedostatku některých stopových prvků) zajistíme trvalou úrodnost půdy. Je s podivem, že snaha o zvyšování výnosů dnes norfolkskou soustavu často nerespektuje, jako by bylo možné všechny problémy nahradit drahými hnojivy a pesticidy. Norfolkská soustava přitom není žádnou novinkou 20. nebo dokonce 21. století, vznikla již se stoupajícími nároky společnosti na spotřebu potravin, které si v Anglii v 18. a 19. století si vynutily postupné zrušení úhoru. Zároveň se zavádělo pěstování nových druhů plodin. Z Anglie se pak norfolkský osevní postup rozšířil dál do Evropy. Zavedením nového systému střídání plodin se zvýšily například tehdejší průměrné výnosy obilnin z 0,7 t na 1,4 t z hektaru. Po roce 1996 došlo k situaci, jako bychom zapomněli moudra přechozích generací, respektive na ně zanevřeli a vše minulé považovali za socialistické. Navíc se změnili vlastníci půdy a mnozí se začínali učit hospodařit. Norfolkský osevní systém přitom vznikl dávno před koncem 1. světové války a VŘSR. Ostatně František Horský zemřel v roce 1887 a my jsme zdaleka nebyli prvními, kdo norfolkský systém skrze jeho autoritu přijal. Dodnes hospodaříme na úkor takzvané staré půdní síly a hovořit můžeme o takzvaném Rauber systému. A ten se nám velmi brzy vymstí. Ostatně se to na výnosech projevuje již dlouho. Připočteme-li sucho a zvyšující se letní teploty, potřebu pěstování vůči suchu odolnějších kultivarů, vyhlídky veselé nejsou. A to jsme čekali, že se vstupem do EU se v tomto směru situace zlepší a dojde k návratu k tradičním osevním postupům. Místo toho se půda buďto vyčerpává a zamořuje pesticidy a nebo se často nehospodaří dokonce ani systémem úhorovým, nýbrž soustavou přílohovou (dlouhé roky luční porost a pastviny), na kterou zemědělci čerpají dotace. Pořád je to ale lepší (tedy s výjimkou dotací, které pokřivují systém), než aby byla krajina například stále žlutá. Když se nechce napravit systém a někteří majitelé větších zemědělsky obdělávaných ploch, může se poučit alespoň drobný zahrádkář. Ostatně při menší ploše a větší pestrosti pěstovaných plodin se snáze pozoruje proměna stavu rostlin i kvality úrody. V tomto směru má zahrádkář ohromnou výhodu, co zemědělec počítá na tuny, desítky a stovky tun, to zahrádkář počítá na desítky kilogramů a v některých případech i jen kusů. Pokud bychom pěstovali na stejném záhoně několik let po sobě plodovou zeleninu, ale i listovou a nebo kořenovou, úroda bude každým rokem horší. Aby tomu tak nebylo, musíme čím dál tím více hnojit včetně hnojiv anorganických, ovšem rostoucí problém s nemocemi a škůdci také zvyšuje potřebu postřiků především pesticidy a fungicidy. Půda se vyčerpává, její struktura zhoršuje a my ji navíc zamořujeme chemií. Všechno je špatně. Někdy si až člověk řekne, že přece ti zemědělci také musí mít svoje zahrádky a musí to pozorovat, načež si vše jednoduše promítnou v myšlenkách na větší plochy. Pěstování stejných či podobných plodin na stále stejném záhonu způsobuje stále stejné čerpání stejných živin i minerálů. A co víc, rostliny vylučují do půdy stále stejné látky, ty se v půdě hromadí a v dalších letech brání rostlinám ve vývoji. Například dusík je sice potřebný, ale jeho doslovným zamořením záhonu nedosáhneme praničeho. Prostě platí, že střídat plodiny na záhonech musíme každoročně, v opačném případě bychom totiž správně měli každý rok půdu vyměnit. A to je, uznejte, naprostá šílenost. Ostatně pro většinu zahrádkářů nerealizovatelná. Nejjednodušší je si zeleninovou (užitkovou) zahrádku rozdělit na díly (třetiny) a na nich střídat plodiny v tříletém cyklu. V zahrádkách se neobracíme k takzvanému norfolkskému osevnímu postupu, ostatně obilí zde nepěstujeme a jetel může být pouze vhodným zeleným hnojením, které dodá půdě dusík již v době růstu rostlin. Zahradníci, zelináři a moudří zahrádkáři hovoří o systému tříletého střídání plodin na záhonech, takzvaném systému rostlin (zeleniny) tří tratí. Do této skupiny řadíme druhy zeleniny náročné na živiny. Patří sem zelenina plodová (papriky, rajčata, okurky, lilky, dýně, cukety, patisony, melouny apod.), košťáloviny (kapusta, zelí, květák, brokolice, kedluben), ale i brambory, celer, pórek a cukrová kukuřice. Záhony určené pro zeleninu první tratě vyžadují vpravit již na podzim dostatečnou dávku čerstvého hnoje, ať již jakéhokoli (chlévská mrva, hnůj koňský, ovčí, králičí, prasečí, kvašené slepičince). V sezóně pak musíme přihnojovat hnojivy anorganickými, dlouho rozpustnými i tekutými. Ostatně přihnojování ani nemusí moc stát, taková bylinná jícha, jejímž jádrem jsou kopřivy, je úžasným hnojivem. A ještě funguje při postřiku na list proti škůdcům. Druhy první tratě jsou navíc stejně jako druhy druhé tratě náročné na zavlažování. Do této skupiny patří druhy se středními nároky na živiny, které nesnáší přímé hnojení organickými hnojivy. Zeleninu druhé tratě proto pěstujeme rok po přímém hnojení, tedy po zelenině první tratě. Hnůj z předchozího roku se již za tu dobu proměnil na kvalitní humus s nižším obsahem živin. Záhony pro zeleninu druhé tratě pouze na podzim přihnojíme zeleným hnojením a nebo na jaře ještě před výsadbou pomaleji rozpustnými průmyslovými hnojivy a ještě lépe kvalitním kompostem.Mezi zeleninu druhé tratě patří zelenina kořenová (mrkev, karotka, petržel, pastinák, červená řepa, ředkev, ředkvičky, černý kořen, vodnice apod.), česnek a cibule sazečka, cibule šalotka a pažitka. Dále zelenina listová (především saláty, mangold a špenát). Druhy druhé tratě jsou stejně jako druhy první tratě náročné na zavlažování. Mezi zeleninu třetí tratě řadíme druhy nenáročné na živiny, kterým vystačí pouze pohnojení záhonů kompostem a pokud je půda dostatečně bohatá na živiny, nemusíme již přidávat vůbec nic. Zeleninu třetí tratě pěstujeme 2 roky po přímém hnojení, tedy třetím rokem. Jsou to luskoviny (fazole, hrách a bob) a některé bylinky a koření (třeba kopr, majoránka a bazalka). Na podzim třetího roku záhony opět silně pohnojíme hnojem a připravíme si tak půdu pro zeleninu první tratě. Koloběh se opakuje! Rozdělte si proto zahradu tak, že budete vždy třetinu plochy mít k dispozici pro první trať, třetinu pro druhou a třetinu pro třetí. Jeto vlastně jaksi podobné (ale v jiném smyslu) pěstování jahod, kdy třetím rokem vysazujeme na třetině jahodové plochy nové sazenice. Vytrvalé zelenině a bylinkám najdeme dobře prohnojené místo a každoročně doplňujeme živiny přihnojováním průmyslovými hnojivy, bylinnou jíchou a kompostem. Vytrvalé zeleniny mají velkou spotřebu živin a tvoří hodně hmoty. Na stanovištích přitom zůstávají i mnoho let. Třeba libeček máme na stejném místě osmým rokem a každý rok tvoří vyšší a bohatší trs, to samé platí pro šalvěj, která roste kousek od něj a meduňku. S mátou již bojujeme jako s nezdolným plevelem. Určitě střídejte kromě první, druhé a třetí tratě také rostliny hluboko a mělce kořenící, jednoduše si zakreslete plánek záhonů, popište si jejich části podle výsadby a tím se řiďte, žádný učený z nebe nespadl a geniální paměť není pro většinu lidských činností třeba. Střídejte také plodiny s vyššími nároky na vláhu s těmi, které jsou méně náročné, což ale jaksi mezi první a druhou tratí příliš neplatí. I když, z první tratě jsou nežíznivější třeba okurky a květák, po nich proto zařaďte například cibuli a česnek. Střídejte také zeleninu s širokými listy s úzkolistou. Kromě nároků na živiny a vodu jde pak také o škůdce a choroby, jak jsme ostatně zmínili výše. Cibulová zelenina dvakrát po sobě představuje zvýšený výskyt háďátek, padlí a hniloby. U kořenové zeleniny jde například o černou hnilobu a rakovinu. Určitě pak nestřídejte rajčata po bramborách, ostatně jde o druhy první tratě, v tomto případě by však byla vaše rajčata navíc zamořena především plísní bramborovou. Je to prostě věda, která má však svou logiku a lze ji zjednodušit. Naopak třeba luskoviny uzdravují, regenerují půdu a obohacují ji dusíkem, stejně jako jeteloviny v podobě zeleného hnojení. A vůbec se nebojte přidat mezi rostliny tu a tam aromatické roční bylinky a afrikány, které jsou známé jako lékaři půdy. S háďátky bude amen. Aromatické byliny pro změnu odpuzují škůdce. Aby toho nebylo málo, lze konkrétní záhon využít vícekrát v roce, tedy postupně, jak nám plodiny dozrávají a uvolňují místo. Od jara až do pozdního podzimu. Brzy na jaře vysejeme ředkvičky, hlávkový salát a rané kedlubny, poté je nahradí rajčata a papriky a nakonec vysejeme například zimní špenát a cibuloviny.Zdroj: wikipedia.cz, uroda.cz, abecedazahrady.cz, ČESKÉSTAVBY.cz
