Vypadal jako dlouhá vlasovitá nitka. Násobně tenčí než žížala, bledý a také mnohem delší. Podivný byl už od pohledu, zvlášť když se ukázalo, že je schopen srolovat své až 25-30 centimetrů dlouhé tělíčko do malé kuličky. Co jsme to potkali za tvora? Odpověď je snadná. Byl to strunovec. Tedy, jeden z přibližně 500 druhů tohoto rozsáhlého kmene nitkovitých vodních živočichů, strunovců (Nematomorpha), z nichž přibližně 330 druhů žije ve sladkých vodách Evropy. Naprosto běžní jsou i v České republice, jen tu díky svému zvláštnímu životnímu cyklu nejsou moc na očích. Jedná se o skupinu ne úplně příjemných tvorů, kterých se ale naštěstí nemusíme bát. I když se jedná o dost nebezpečné parazitoidy, lidé nejsou jejich cílem a v našem těle nejsou schopni přežít. Naštěstí. Jejich domovským prostředím je voda. Nepohrdnou hlubší nevysychavou kaluží, vodní nádrží anebo nečištěným bazénem. Právě tady jejich larvy vyčkávají. Na co? Ideálně na to, než je pozře nějaký dravec – hmyz, měkkýš nebo korýš. Který zatím ještě netuší, že se z predátora stal kořistí. Novým hostitelem. Není to nic pro slabé nátury, protože larva svého hostitele nemilosrdně vyžírá zevnitř. Živiny, tedy tkáň živého organismu kolem sebe, vstřebává celým tělem. Proto rychle roste a sílí, zvětšuje se. V podstatě začne kontrolovat „živý obal“ kolem sebe, a ovládá ho pomocí chemických signálů. Chová se jako dost agresivní vetřelec, který svého hostitele nakonec zahubí. Přesněji, přinutí ho zahubit sám sebe. Dost originálně, musí se nechat. Protože strunovci jsou doma ve vodě, přiměje svého hostitele, aby se utopil. Znovu do kaluže, vodní nádržky, barelu s vodou. A tady, z rozměklého a prohlodaného těla zahubeného hostitele, už na povrch vyleze „hotový“ strunovec. Celý tenhle proces názorně dokládá rozdíl mezi parazitem, který se na svém hostiteli jen veze a občas si z něj ukousne, a parazitoidem, který svůj živočišný vehikl vždy nakonec zahubí. Nitkovití strunovci už nemají potřebu přijímat živiny. Jejich jediným dalším cílem je naklást spoustu vajíček (těch mohou být i miliony), poté se z nich stanou larvy, které se zapouzdří do cyst, třena na povrchu komářích larev či nitěnek, a čekají, až je zase někdo zbaští. A jak se objevili na vaší zahradě? Vytrvale vlhké počasí nahrálo strunovcům do karet, protože své hostitele nemuseli manipulovat do nejbližší louže. Přišlo jim, že mokro je kolem dost. A proto své hmyzí oběti opouštěli třeba už na trávníku. Sucho je pak vyvedlo z omylu, většinou k jejich záhubě. Vzhledem k tomu, co mají za sebou, nám jich ale líto být nemusí. A je třeba se jich bát? Skutečně ne. Popsané případy, při kterých byl strunovec omylem pozřen spolu se zeleninou, sice existují, ale podmínky v lidském zažívacím traktů jsou pro tenhle druh nezvaných hostů krajně nehostinné. V lidském těle nepřežijí, neprohlodají se, ale rozloží.