Rok 2014 byl pro české lyžaře smutný. S republikovým průměrem 16 centimetrů sněhové pokrývky to byla pro běžkaře i sjezdovkáře prabídná sezóna. I když loni bylo touhle dobou na horách sněhu dost, trend nastavený posledním desetiletím je zřejmý: sněhu nad ČR ubývá. A s ním i dní, kdy by alespoň deseticentimetrová sněhová nadílka přetrvala do dalšího dne. Blátivé Vánoce se stávají spíše pravidlem, zimy jsou kratší. Něco se děje. Sníh není jen hříčkou pro děti a stavění sněhuláků. Je to zásoba vody, která během tání regeneruje přírodní rezervoár. Málo sněhu na horách je často předznamenáním suchého roku. Tedy, ne nutně vždy. Zrovna v již zmíněném roce 2014 činil celkový úhrn srážek 657 mm. Ten rok byl srážkově průměrný (v kontextu blízkých let spíše nadprůměrný), byť sněhem se do historie zrovna slavně nezapsal. Zažili jsme tehdy 179 dnů, kdy nějaké ty srážky padaly. Byl to vlastně jeden ze čtyř srážkově nejvydatnějších roků za posledních 15 let. Co to znamená? Když už nic jiného, tak že množství napadaného sněhu nemusí nutně vypovídat o tom, kolik deštivých dnů za nimi bude po zbytek sezóny následovat. Vztah mezi zimním sněhem na horách a následně vodou přítomnou v krajině je sice nezpochybnitelný, ale určitě není jediným faktorem, který by o suchu ve zbylém průběhu roku rozhodoval. Celková bilance srážek? Pokud je chceme porovnávat s předchozími lety, hodně záleží na tom, jak dalece do minulosti chceme nahlédnout. Ve srovnání s dlouhodobým normálem (1981-2010) máme teď o 12 % vody (srážek) méně. Ale zrovna loni, kdy byl podle ČHMU (Českého hydrometeorologického ústavu) srážkově průměrný rok, se na tradičně vyschlé Moravě, když přišlo na déšť, vůbec neměli špatně. Podle měření od Vyškova po Kroměříž skončili dokonce v nadprůměru. To v Libereckém kraji takové štěstí loni neměli, srážkový deficit se tam prohloubil. Diplomaticky se tedy dá říct, že srážek je za poslední dekádu zhruba o desetinu méně, ale že případný deficit srážek je prostorově velmi rozdílný. Absence srážek a následné sucho prostě není úplně univerzální. Růst, pokles, odchylky národní a regionální, statistické průměry dlouhodobé i krátkodobé, předpovědi a meteorologické modely. Zdá se, že to vše před námi vykresluje ne zrovna radostný obraz blízké budoucnosti. Ale je to opravdu tak zlé? Roční chod srážek v ČR lze charakterizovat jako „typicky kontinentální“, s maximem v létě (až 40 % srážek) a s minimem v zimě (kolem 15 % srážek). Plus 25 % na jaro podzim a 20 % na podzim. Podstatné je, že kolísání srážkových úhrnů v jednotlivých rocích dosahuje asi 40 % normálu dlouhodobého průměru. Bavíme se tu tedy o systému, který má v sobě integrovanou čtyřicetiprocentní odchylku. S tím, že občas umí mezi jednotlivými roky ukázat -50 až +150 % normálu. Jak často se to děje? Řekněme, že povodně z roku 2010 a 2013 si ještě dobře pamatujeme, stejně jako drastické sucho z roku 2014. Ale co to? Pozorní čtenáři už větří chybu. Proč zmiňujeme drastické sucho v roce 2014, když jen o dva odstavce výše píšeme o tomtéž roce, jako o srážkově spíše nadprůměrném? Jenže zrovna tohle nás vede přímo ke kořenům problému. Neexistuje totiž jen jeden typ sucha. Známe například sucho meteorologické, tedy zápornou odchylku srážek od normálu. Rok 2014 dosahoval z hlediska dlouhodobého srovnání srážek (za období 1981-2010) 96 % normálu. Byl jen o 4 % sušší, méně vydatný na srážky, než činí to, co je u nás běžné. Přitom sucho to bylo pořádné, s neblahým dopadem na zemědělství. A léta následující, 2016 a 2017, o kterých jsme také slyšeli jako o velmi suchých? Ty dosahovaly z hlediska srážek 93 a 100 % dlouhodobého průměru. Ano, ten suchý rok 2017 byl svými srážkami stoprocentně v normě a vlastně všechny poslední léta dekády byly také víceméně v průměru. Větším meteorologickým suchem se vymykal vlastně jen průměr z roku 2005. Ale vzhledem k tomu, že roční průměr srážek v ČR činí něco mezi 600-800 milimetry na metr čtvereční ročně, pořád se držíme v hranicích průměru své geografické oblasti. Tedy, skoro. Pořád platí, že úhrn srážek spíše dlouhodobě klesá, a srážek je o 12 % méně. Nejde tu ale ani tak o celkový úhrn srážek, jako o jejich rozvrstvení, distribuci v průběhu roku. O to, že v běžně nejdeštivějším měsíci v roce, v červenci (ale obecně v celém létě), kdy bychom čekali 40 % srážek, teď neprší. V součtu za rok prší víceméně pořád stejně, ale v jiných měsících, než bychom to očekávali. A chtěli.Výsledkem tak není sucho meteorologické, ale spíše zemědělské (půdní). Nedostatek vláhy pro plodiny. A také sucho hydrologické, tedy významné snižování hladiny vodních toků, nebo studní. Jak velký je to rozdíl? Záleží, jaký problém konkrétně chceme řešit. Pokud se nám pole se záhonky za domem momentálně mění ve vyprahlou pustinu a studna už je na samém dně, budeme nejspíš s nadějí upínat oči k nebesům. Protože když vydatně zaprší, zachrání to úrodu. Problém vyřešen? Ani ne. Jeden déšť v zásadě nepomůže k vyřešení sucha hydrologického (a nakonec ani toho zemědělského). Problém je jinde. Srážek je totiž v průměru pořád stejně, jen jsou teď distribuovány v jiném režimu. Problém je, že naše půda stejně už není schopná srážky zpracovat. Zadržet, zachytit, udržet si vláhu. Což nás od nervózního sledování předpovědi počasí vede dočista jinam. Tam, kde skutečně můžeme něco udělat, ale kde to bude nevděčně dlouhé, pracné, nákladné. Zpět ke stavu krajiny, v užším slova smyslu, zdraví půdy. Přijde vám to jako velký skok? Bude to ještě horší a složitější, tak trochu trpělivosti prosím. Území ČR, stejně jako celý svět, momentálně prodělává období klimatických změn. Výše zmíněný deficit srážek, nárůst teplot, nahodilá a obtížně odhadnutelná předpověď počasí s vícerem extrémních odchylek. To je jejich realita, pozorovatelné projevy, o které nemá cenu se přít. Stranou nechme, co za klimatickými změnami stojí a jaké se nabízí jejich řešení, to je úkol pro jiné odborníky. Stejně jako úvaha, že změna, i ta klimatická, je prostě konstantním jevem planety Země. Praktickou otázkou pro nás ostatní je, jak jsme schopni na tyto změny reagovat. Jestli se na ně dokážeme nějak přizpůsobit, adaptovat. Jinými slovy, ve vztahu k našim polnostem a záhonkům, jestli se dokážeme nějak vyrovnat s tím, že třeba neprší, když bychom chtěli.Sucho není jediným projevem klimatických změn. Ale rozhodně je tím projevem, na který dokážeme efektivně zareagovat. Pokud tedy budeme chtít, a začneme pracovat na zlepšení stavu své půdy. Na zvýšení její vododržnosti, na mechanismech, které nám pomohou udržet vláhu v krajině. Jak? Hodí se říct, že přístupů a metod bude zapotřebí víc, každá má své místo a čas; žádná z nich není univerzální. Takže ne, nebude to jen o tisícovce nových rybníků, protože ty samy o sobě by také nadělaly víc škody, než užitku. V první řadě je třeba si přiznat i poněkud nepříjemnou pravdu. Trochu paradoxně: Momentální sucho není až tak problémem toho, že zrovna neprší.Klimatické změny sice nejsou prkotina, ale zdravá krajina by s nimi měla podstatně menší problémy. Ale ona, kvůli nám a našemu hospodaření, teď zdravá není. Kde je chyba? Na moment odložme své politické a stranické příslušnosti, a podívejme se na mapu ČR a dosavadní využití půdy s jistým nadhledem. Co vidíme? Třetina rozlohy ČR na sobě nese nějaký les, což je fantastické a v rámci celé Evropy unikátní. Jsme fakt dobří. Ale jak ty lesy vypadají? Osadit smrkovými monokulturami každý kopec nebyl možná ten nejlepší nápad. Je to sice fantastická plantáž na dřevní biomasu, ale s přírodou to opravdu nic společného nemá. Rozorání mezí v 50. letech? Super nápad, když chcete dostat z jednotky plochy zemědělské půdy maximum. Pro přírodu je to ale katastrofa, protože ta mozaikovitost činila políčka stabilnější a odolnější. Vůči erozi, suchu. Pozemky přešly z osobního vlastnictví do socialistického. Takže byly majetkem všech, a skutečně o ně nedbal nikdo. Tomu se říká tragédie společného majetku, je to dost známý fenomén a netýká se jen zemědělství.Meliorace z 60. a 80. let? Naprostý sukces! Dokázali jsme odvodnit krajinu, zbavit ji podmáčených ploch. Regulovali jsme řeky, napřímili je a prohloubili. Zvýšili jsme sice jejich kapacitu, ale také zrychlili jejich odtok. V současnosti máme evidováno 1 084 800 hektarů pozemků odvodněných trubkovou drenáží. Máme 14 166 kilometrů upravených malých vodních toků a 11 712 kilometrů odvodňovacích kanálů. Chápete podstatu? Dobře dvacet let jsme těžkou technikou bojovali za to, abychom naši krajinu zbavili vody! Vidíme teď výsledky své dřiny. A dál? Intenzifikace zemědělství na obrovských lánech, ubíjení mikrobiálního života v půdě pesticidy hnojivy? Tohle mimochodem nemůžeme hodit jen na minulost a zlé komunisty. Protože to děláme sami ještě teď. Zkrátka a dobře, momentální sucho (a ne, meteorologické sucho to opravdu není) je jednou z položkou na účtu, který nám naše krajina vystavuje za desetiletí předchozího ne zrovna šetrného hospodaření. A pokud chceme půdu/krajinu, která dokáže i nepravidelné srážky zadržet a zabránit tak suchu, musíme začít svůj účet splácet. Déšť můžeme zkoušet přivolat tancem a zpěvem, s pomocí dešťových holí didgeridoo. Aboridžinci, australští domorodci, to tak se střídavým úspěchem zkouší hezkých pár tisíc let. Než tak ale začneme činit, měly bychom se pokusit udělat něco s tím, aby naše krajina vůbec byla schopná vodu zadržet.Součástí adaptace nás všech, ne jen krajiny, je ale také jedno důležité poznání. To, že už nebudeme moci hospodařit tak, jako jsme byli zvyklí. Ať už je sucho posledních let cyklickou banalitou a meteorologickou anomálií, či nikoliv, v podmínkách měnícího se klimatu nemůžeme založit ruce v klíně a pofňukávat, že nám teď ta řepka na třicetihektarových lánech usychá, nebo plakat nad tisíci hektarů prosychajících smrků na kopcích, zatímco si na nich pochutnává kůrovec. Nemá cenu plakat nad tím, že letos zase možná bude sucho. Do breku je spíš z toho, že jsme loni neudělali nic, co by nám s letošním suchem pomohlo. Budeme fňukat i letos? Tragicky vtipné je, že už tak nějak víme, co dělat. Stačí nakouknout do našeho Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu z roku 2017: Ochrana a obnova přirozeného vodního režimu v lesích; zvýšení efektivity pozemkových úprav; zastavení degradace půdy nadměrnou erozí, vyčerpáním živin, ztrátou organické hmoty a utužením; posílení stability a biologické rozmanitosti agroekosystémů; zajištění udržitelnosti a produkční funkce zemědělského hospodaření v krajině; zvýšení přirozené retenční schopnosti vodních toků a niv; efektivní ochrana a využívání vodních zdrojů. Opatření jsou to vesměs mitigační (odrušující následky), ale také adaptační (vedoucí k přizpůsobení). Všechno jsou moc rozumné věci. Jen je začít konečně dělat.