První a nejdůležitější pravidlo zní: sbírat rostliny v maximální kondici. Záměrně říkáme rostliny, protože to nemusí být jen o květech. Pracovat se dá i s různobarevnými bobulemi, hrozny, makovicemi a dalšími plody, nádherně v kompozici působí i trávy, chmel, okrasné bodláky, jehlice a štětky, olistěné i holé větvičky. Tvůrčí fantazii se meze nekladou, limitem je tu jen kvalita materiálu. U něj je třeba doma překontrolovat stav. Dát stranou exempláře s vadami, požerky, nedovyvinutými částmi, napadené mšicemi, kusy začernalé a zdeformované. Prostě takové, které by při bližším pohledu v dekoraci neobstály. Zvlášť důležité je to u květu, které sušením ztratí část zářivé barvy, a o to více vynikne jejich textura, včetně povrchových vad. Už samotný sběr má svá pravidla, kterými si usnadňujete práci: sbírá se za plného slunce a intenzivního rozvití květů, v době, kdy už sešla rosa a není vlhko. Chráníte tím výsledek před plísněmi. Sklizeň rostlin pro sušení je třeba opakovat několikrát za sebou, po delší dobu. Tak nejlépe získáte průřez těch nejkvalitnějších variant. Není to ale nic náročného, prostě si po práci uděláte chvilku a projdete se se zahradnickými nůžkami mezi záhonky, a nasbíráte si pár kousků pro radost do košíčku. Není to jednorázová sklizeň, ale probírka. Pořád něco necháváte pro včely, a přitom se zbavujete odrostlých květů, čímž podporujete růst nových a chráníte rostlinu před vysílením. Průběžným sběrem květů na sušení tak vlastně podporujete to, aby vám záhonky kvetly déle. U některých druhů se vyplatí nevybírat ty plně rozvinuté, ale „zatažené“ ze zhruba dvou třetin. To proto, že při dalším zpracování (sušení) se květy rozvolní a rozevřou. A mohly by se vám vysypat. Při sestříhávání se pokoušíme zachovat co nejdelší stonek. Usnadňujeme si tím procesní manipulaci při sušení. Je třeba vyvážit sbíraný objem tak, abyste zvládali jeho průběžné sušení. S objemnou nůší květů si jen přiděláváte práce, stačí jen pár květin. A dál? Poté, co doma „úrodu“ zkontrolujeme a dodatečně ještě upravíme sestřiháváním - přičemž se musíme vyvarovat mechanickému poškození a otlakům - vyvážeme je do menších jednodruhových svazečků. Proč po jednom druhu? Každý druh rostliny prosychá trochu jiným tempem, a ty vlhkostí vydatnější by ji mohly předávat těm snáze sušitelným. Výsledkem by pak mohla být zase nežádoucí plíseň, anebo začernání. Svazečky se snažíme dělat spíše řidší, aby je při sušení mohl lépe prostoupit vzduch. I když ne vždy musíme pracovat jen se „sušicí“ komorou. Další vegetační materiál – větvičky, trávy, orobince – se vyplatí sušit volně rozložené na sítu, a určitě ne v bytě. Mohou totiž vysemenit, a zaneřádit vám koberec. Pokud to dobře vychytáte, můžete sušit pomalu na nízký výkon, v troubě. Rostliny v tomto případě necháte volně na pečícím papíru. Jenže zrovna tady je každá rada drahá – každá trouba se chová trochu jinak (stejnou bábovku taky u sousedů neupečete), takže to chce spoustu pokusů a omylů, než se doberete žádoucího výsledku. Aby výsledkem nebyly začernalé nebo vybledlé květy, anebo rovnou suché seno. Proto je možná lepší sušit delší dobu, pomaleji, postaru. Tak, že rostliny vyvěsíte (zavěsíte) květy dolů. Na místě, kterým přiměřeně proudí vzduch (zbavující rostliny vlhkosti), ale zase ne tak moc, aby rostliny mohly ztmavnout a navlhnout. Ano, chce to nejprve vyzkoušet. Přímo na sušené květiny nesmí dopadat sluneční záření (docházelo by k blednutí). A problémy by mohly být i s teplotou. Ideální pro vyrovnané sušení je teplotní rozmezí mezi 17-22°C. Je o dost těžší najít takové optimální místo na sušení v novostavbě, než v rodinném domě s minulostí. Tam totiž většinou víte, kde sušila květiny do věnců babička, a je to už ozkoušené. Detaily správné praxe se pochopitelně mohou lišit mezi jednotlivými druhy rostlin. Některé snesou trochu světla, jiné se lépe suší na půdě, v suchém sklepě anebo v tmavé komoře či spíži. Tam je můžete využít i jako přírodní odpuzovače hmyzu. V panelácích se nabízí prostor domácích šaten, nad botníky a ve vstupních chodbách. A jaké další doporučení se k sušení rostlin hodí znát? Stvoly a stonky se hodí zbavit (odstříháním) všech listů. Ty totiž zadržují nejvíce vláhy, takže tím zamezíte riziku plísní i ztráty barvy. Do svazečků (opravdu spíše menších) se hodí rostliny vyvázat s pomocí gumiček. Nevypadá to úplně tradičně, ale při sušení rostliny ztrácí objem, a mohly by z úvazů vypadnout. Gumičky je udrží pohromadě. Zavěšení „květem dolů“ udrží rostlinky pěkně rovné, v ideální tvaru pro další zpracování. Jistě nádherná hroznovitá květenství se spoustou drobných kvítků představují výzvu. Během sušení z nich totiž květy dost svévolně odpadávají. Fintou profesionálů je, že takové rostliny před vlastním sušením namočíte do roztoku glycerinu. Ten do sebe v krátkém čase nasají a zadrží, stejně jako drobné kvítky. Stonek je pak o něco vláčnější, než by u klasického sušení bylo zvykem, ale objem květenství zůstane zachován. Proces sušení trvá (v závislosti na konkrétních rostlinách a podmínkách sběru) přibližně 7 – 40 dní. Takže pokud jste trochu nedočkaví, budete nejspíš chtít tuhle dobu zkrátit a urychlit. Variant se nabízí hned několik. Jednou z přirozenějších je vysoušení s pomocí horkého písku, který na plechu nahřejete v troubě, a umístíte ho pak tam, kde rostliny sušíte. Teplo bude přirozeně vzlínat a vysušovat. Jen opatrně, aby to neskončilo senem. Sušit se dá i pozvolna, na sluncem rozpáleném písku, který si v bedničce přenesete na zastíněnou verandu a tam na něj rostliny rozložíte. Využít můžete i modernějších variant. Vlhkost přirozeně stahuje již zmíněný silikagel, který v domácnosti najde spoustu využití. Rostliny můžete rozložit na něj do vrstvy, anebo je můžete zavřít do nádoby (hodí se na to velké čtyřlitrovky a zavařovačky), jejichž dno silikagelem vysypete. Podobně to funguje i s drobet agresivnějším boraxem, kterým ale můžete rostliny při neopatrné manipulaci rychle spálit. Hlavní výhodou „suchého sušení“ v lahvích a nádobách je, že eliminujete opad a nepořádek. Silikagel i borax jsou výteční v tom, že současně fixují tvar rostlin a jejich květů. Dalším receptem pro pokročilé je boj za zachování stále syté barvy květů. Toho je možné dosáhnout „zakonzervováním“ květů sirnými knoty. V uzavřeném boxu (ideálně dřevěné bedničky) vytvoříte sirnou atmosféru, a necháte v ní sušené rostliny jeden den pobýt. Výsledek je excelentní, pokud to tedy správně trefíte. Chce to trochu zkoušet, samozřejmě nejlépe na větraném místě, dvoře či na verandě. Po uceleném procesu sušení se vyplatí nechat rostlinky a květy chvilku (pár měsíců) odpočinout. Ideální je skladovat v papírových krabicích, proložených tenkými vrstvami jemného papíru. Někde, kam nemůže hmyz. A určitě ne ve vysokých a stlačených vrstvách, aby nedošlo k jejich polámání. Vůbec není špatný nápad do těchto krabic vložit pár sáčků silikagelu, který jímá vzdušnou vlhkost. Přispějete tím k delší životnosti nasušených květin. Ta se liší v závislosti na místních podmínkách. Běžně je to kolem dvou až pěti let, ale není zase tak neobvyklé najít na půdě krabici po babičce, kde květy čekaly na svou příležitost i dvacet let. Jsou pravda trochu zašedlejší, ale ve vazbě pořád drží tvar. Je to takové hezké propojení s minulostí.