Je to stavba, která je dnes jen těžko k přehlédnutí. V městečku Comillas, s dvěma tisícovkami obyvatel, je tou nejvýraznější a nejmohutnější stavbou. Dýchá z ní historie, rozměr určité svátosti. A taky poměrně zajímavý příběh. Církev totiž vzniku tohoto kláštera – semináře zprvu moc nepřála. I když vznikal z těch nejčistších pohnutek. Všechno to začalo v roce 1881, kdy Antonio López - titulem První markýzy z Comillas - vyjádřil přání postavit zde školu pro chudé děti z městečka a okolí. Školu ne jen tak ledajakou, ale střední. Takových totiž bylo ještě méně, než škol základních. A s tímto bohulibým a chvalitebným záměrem se vydal za představenými řádu Jezuitů. Nepochodil. Vysvětlili mu, že na takovou instituci jsou Comillas příliš malé, a dost špatně na ostatní sídla v regionu napojené. Pokud by takovou střední řádovou školu měli provozovat Jezuité, museli by její provoz strašlivě dotovat. A to se jim nepozdávalo. Místo toho navrhl jeden z představených řádu, otec Tomás Gómez Carral, aby markýz, když už chce páchat dobro, přispěl řádu na evangelizaci Ameriky. Markýzovi se do toho moc nechtělo, snažil se prospět regionu. Jezuitům ale nějaké peníze poslal. A krátce na to zemřel. Přirozeně, stářím. Vize střední školy pro chudé za ním ale zůstala. Chopil se jí jeho syn, Claudio López Bru. Ten zakoupil stavební pozemky na kopci La Cardosa, zahájil stavební práce a zvýšil příspěvky Jezuitům. Tím je přesvědčil k tomu, že seminář ve městečku vzniknout může. Dílo, které si vysnil jeho otec, tak začalo nabývat konkrétní podobu. Plány stavby navrhl katalánský architekt Joan Martorell i. Montells. Dispozice celého semináře byla upravena podle jezuitského návrhu, hezky s kostelem uprostřed a na každé straně nádvořím pro komunitu, a potřebné učebny. Stavba pokračovala až do roku 1892, kdy byla zpřístupněna. Fungovala jako klasická škola, podle původního záměru, tak i jako kněžský seminář, což bylo jezuitským provozovatelům záhodno. S postupem času narostla na významu, stala se dokonce teologickou univerzitou, velkou vzdělávací i náboženskou institucí. Kterou posvětil i papež. Myšlenka, zprvu skromná, tedy dospěla do svého velkého cíle. On se i areál celého semináře stal skutečně architektonicky pozoruhodným dílem. Svým stylem má blízko k historismu 19. století, je tu na co koukat. Použit byl totiž gotický a mudejarský styl, které byly považovány za skutečné vrcholy španělské architektury. Stěny uvnitř kombinují kámen a cihly, k obložení exteriéru kostela byly přidány keramické dlaždice, blízké středověké a renesanční tradici. Klenby z lomených katalánských cihel pokrývají loď kostela i prostory pod ambity. Dveře ctností, vstupní halu a schodiště s klenbou, vitrážemi, malbami a dřevěným kazetovým stropem, sněmovní síň, domácí kapli a kostel navrhli architekti a vyzdobili je mistři řemesla. Prostě krása.Jenže všechno hezké má svůj konec, a na začátku sedmdesátých let minulého století se zdejší teologická univerzita stěhuje do Madridu. Za sebou zanechává velké dílo ne až tak dávné minulosti, aby se v malém Comillas nejspíš znovu ztratilo v zapomnění. A s ním i myšlenka někdejších zakladatelů, kteří jen chtěli prospět regionu.S celým areálem by to nejspíš nedopadlo dobře. Ale před Vánoci to chce pozitivní zprávy, a jednu takovou naštěstí máme. V roce 2017 se dočkal velmi důstojné rekonstrukce. Architekti španělských studií (Alonso &Barrientos, Fernandez-Abascal & Muruzabal, Pesquera Ulargui Arquitectos) se tu vystřídali, aby znovu pozvedli úroveň tohoto nevšedního stavebního díla. Které, ačkoliv leží v malém městě, upomíná na velké hodnoty, které by se vytrácet z povědomí neměly.Jejich projekt se zaměřuje na komplexní renovaci kostela hlavního semináře Papežské univerzity v Comillas, oživuje detaily minulosti, na které se dívá novým pohledem. Projekt nabízí dva typy překrývajících se zásahů. Na jedné straně téměř neviditelné restaurátorské práce zahrnující pracné zesílení konstrukce stěn a desek, systematické utěsnění obvodového pláště, které se soustředí především na obklady - a obnovu všech vnitřních povrchových úprav včetně maleb na klenbách, stropů, tesařských prací, vitráží a mozaik na dlažbě. Patří k tomu nová strategie osvětlení, obnovení sakristie a velká proměna prostoru chóru.A to je všechno. Velké dílo by zachráněno, rekonstruováno a renovováno. Jeho atmosféra je teď bezpochyby duchovní, přitom mile poklidná, podněcující rozjímání a navýsost inspirativní. Jako zastavení ve spěchu před svátky ideální.Zdroj: ArchDaily.com, centros.culturadecantabria.com Foto: Javier Callejas
