Na počátku byl dům. Tedy spíše jeho ruina, zachovalá jen do výšky metr silného kamenného obvodového zdiva ve sníženém přízemí. Tato část byla stavebně 150 let stará a dobře poslední půlstoletí neobývaná. To, co tu skutečně mělo hodnotu, byl pozemek. Respektive stavební parcela v délce 46 metrů, a šířce kolísající mezi 7-9 metry. Parcela se přitom lehce od ulice směrem k zahradě svažovala, aby zahradu zakončovala další malá stavba. Dřevěná kůlna. Když si k tomu přimyslíte ještě dvou metrovou džungli plevele a křoví, vyvstane před vámi vlastně celý obrázek toho, jak to tu vypadalo, než se do práce pustila rodina nových majitelů pozemku a oné kamenné ruiny. Jejich záměr byl prostý – vystavět si tu víceméně svépomocně nový rodinný dům. S limitovanými náklady, nepříliš náročným způsobem. Cenový strop přitom počítal s (v přepočtu) 3 miliony korun na samotný dům, a dalším milionem na zvelebení zahrady a přestavění kůlny, vytvoření obvodové zdi. Nejpozoruhodnější na celém záměru pak je, že se jim to – s několika dobrými radami od architektů, po dvou letech usilovné práce – skutečně podařilo. Ono snížené přízemí, vyhraněné masivní kamennou zdí, přitom plně zužitkovali. Jako bytelný základ pro růst novostavby, jež se vytáhla o dvě podlaží a navázala dům funkčně i vizuálně na ulici. Kamenný základ přitom definoval profil stavby, a vytvořil i základní osu, navázání domu a interiérů na dvůr a zahradu. Pochopitelně, že úpravy „od podlahy“ tu byly značné. V tomto velmi pozměněném přízemí se dnes nachází obývací pokoj a kuchyně. Je to místo, které svým rustikálním pojetím odpovídá tradicím, a přitom vyhovuje modernímu životnímu stylu. Směrem do horních pater jsou pak zasazeny ložnice a koupelny. Jinak je celá tato hlavní část domu plně přizpůsobena topografii pozemku, což má za následek „skok a schod“, stupeň o výšce 36 centimetrů, uprostřed přízemí. Obyvatelé měli jasno v tom, čeho chtějí na každé úrovni dosáhnout. Přízemí bylo o zachování a zhodnocení původních kvalit, patra měla odpovídat poklidnému rodinnému zázemí. Spojení vytváří jednoramenné schodiště (jinak poměrně komplikovaně řešené), na nějž navazují ložnice. Aby se vešly tři (dvě do 1. patra, jedna do podkroví), bylo zapotřebí snížit světlou výšku koupelen. Tím se ale příjemně zvýšil objem ložnic. Zajímavostí je i to, že podkroví nikde nedosahuje až přímo k fasádě, propouští světlo a vytváří velký spojovací prostor přes předsíně ložnic. Také tu vzniklo místo pro natažení „válecí“ sítě. Střecha nad ní má světlík, takže je to sympatické místo pro ležení i čtení, odpočinek dětí. Do širšího plánu bylo zařazeno i několik pro Španělsko typických stavebních rysů. Například „prostor sdílený se sousedy“, tzv. eira. A také univerzální skladovací prostor (na místě oné staré kůlny), tzv. alpendere. Vylepšené je o dřevěnou mřížovou fasádu. Uvnitř se nachází prádelna a sušárna, koupelna. Ale fungovat může jako sklad, odloučená technická místnost, dílna či prostor pro rodinné oslavy. A jako odkaz tradic vyznívá i tradiční horrera. Střípek zahrádky, na níž nechybí několik pomerančovníků a citroníků. V čistě obytném prostoru tu užitná plocha činí 164 metrů čtverečních, a náklady – celkové – nepřesáhly 3,7 milionu korun. Investovat energii do zachování původních základů a rysů někdejší stavby, na níž majitelé přistavěli novostavbu, se tu vyloženě vyplatilo.Materiály: trespes.arquitectosFoto-kredit: Iván Casal Nieto