Kdybyste zrovna měli chuť složit symfonii, potřebovali byste notový papír. A ty „obyčejné“ stálezelené keře jsou přesně takovým tím univerzálním nalinkovaným papírem, tvůrčím podkladem pro každou zahradu. Nedá se o nich říct, že by vyloženě vynikaly. Většinou se nad nimi návštěvy nebo sousedi rozplývat nebudou, není to žádný hit. Ale zatraceně poznáte, když schází. Bez těchto obyčejných stálezelených keřů by to zkrátka nehrálo. I když je často házíme do jednoho pytle s popiskem „túje“, ve skutečnosti sám rod Thuja zahrnuje přinejmenším pět druhů. Dva z nich jsou doma na severu Ameriky, tři pochází z východní Asie. Česky se jim správně říká zeravy. Jsou to držáci. Ne nadarmo se jim říkalo arborvitae – Stromy života. Podmáčená či vlhká půda? Žádný problém. Růst v zástinu? To ovládají na jedničku. Prašné a znečištěné prostředí? Naprosto v klidu. Mimochodem, zeravy „umí“ u znečištěného ovzduší snášet jednostranná expozici, což moc dřevin nesnese. Mohou být vystrčené k rušné silnici, a vypadat zdravě v celém habitu. Jinak dobře snáší formování a zástřih, v zelených plotech mají své místo jisté. Ano, jsou dočista obyčejné a neohromující. Ale vydrží. Tis je pohodář, ztělesněná ukázka absolutní nenáročnosti. Dejte mu do podloží nekvalitní půdu – nebude z ní sice nadšený – ale zvládne existovat i na ní. Trapte ho plným osluněním, vysaďte ho do pološera stínu. Ani nehlesne, ustojí to. Znečištěné ovzduší, prašnost, přesychavé stanoviště? Prosím. Pokud řešíte výrazné skoky teplot mezi létem a zimou? Tisy jsou mrazuvzdorné. Jednotlivé kultivary pak nabízí „víc“ z konkrétních vzhledových charakteristik. Loupavou kůru, krátké či dlouhé jehlice, světlejší až zlatavé vybarvení. Můžou být přisedlé i stromovitých proporcí, solitérní i ve své nenápadnosti doprovodné k listnáčům. Záleží, jak si je na jaře prořežete. Tisy dobře regenerují i po zmlazujícím řezu na starém dřevě. A k tomu všemu přihazují ještě dlouhověkost. Pohodový tis vás hravě přežije. V rodině jalovců se u jednoho stolu sejde 50-70 druhů, přičemž asi desítka z nich je doma v Evropě. Ovšem v kultivarech a křížencích bychom se dostali na několik stovek variací. A to je právě to: u jalovců si vybere každý podle chuti. Vystupující, keřovité i plazivě přisedlé typy. Exempláře, které se hlásí až černavě tmavou zelení, sytě i světle vybarvené. Obecně preferují světlost prostředí. Ale pokud jde o kvalitu půdy, patří k těm, co si nevybírají. Podobně skromné jsou i s vlhkostí. Jalovce mají dar přizpůsobivosti. Některé druhy rostou na větrem vyholených úbočích Himalájí, jiné se pečou na skaliscích u Rudého moře. A když sáhnete po české klasice, jalovci obecném? Parádu s ním uděláte na skalce, vřesovišti, svažité stráni i v rašeliništi. Když tam je, ani si ho nevšimnete. Ale kdyby tam nebyl, bude vám chybět. To je přesně případ zimostrázu vždyzeleného. Není ani tak dochucující ingrediencí, jako základní surovinou. Okrasná zahrada bez naprosto obyčejného zimostrázu prostě bude nekompletní, i když si nikdy nezahraje v hlavní roli. Je totiž univerzálním doplňkem. Do lemů a okrajů, podél chodníčků i pod ploty, do podrostu výsadeb větších a důstojnějších dřevin. Snadno se množí i tvaruje sestřihem. Díky své hustotě jsou perfektní akustickou izolací, pohlcující hluk i prach. Snáší slunce i stín, lehké i těžší půdy. Pokud je dobře rozrostlý, toleruje i zimu. Má jen jednoho opravdového nepřítele: pejsky. Respektive jejich moč, na kterou je opravdu alergický. Cesmína není jehličnanem, ale popíchat umí pořádně. Trny jsou pravda doménou cesmíny modré a ostrolisté, jiné druhy (dohromady jich je asi 650) jsou o něco neškodnější. S velkou parádou se do zahradních výsadeb v Česku dostávaly v 50. letech, kdy zažívaly opravdovou renesanci. Dnes patří k exemplářům, které jsou silně na ústupu. Nabízí dekorativní listoví a syté odstíny zelené barvy, ale narazíte i na kultivary s panašovanými, zlatě-stříbřitými okraji listů. Krášlit mohou i svými plody, které v zimní zahradě rudě zazáří. Jsou otužilé, dobře snášejí řez a lze je snadno tvarovat do živých stěn a plotů. Cesmína není žádný zázrak, ale umí vkusně vyplnit prostor. Ustojí pozici solitéru i týmového hráče v zapojeném porostu. Kleč. Může být snad něco obyčejnějšího? Na druhé straně, stálezelenost okrasného jehličnanu, který si jen tak nenáročně existuje a vlastně po vás nic nechce, má své kouzlo. Přisedlé borovice si libují na osluněných místech. Často i tam, kde by jiné druhy sluncem trpěly. Preferuje taky propustné a vzdušné půdy, s vlhkem si moc nerozumí. Kleče dokáží, jako nerušivá kulisa, skvěle rámovat prostředí pro jiné, výraznější druhy. Jsou tím základním plátnem, na které nanášíte obraz zahrady. Hodí se na skalky, do kamenných teras a suchých zídek, do krytu za gabiony. Kamarádí se s trvalkami. Pokud jí nabídnete odpovídající stanoviště, zůstane s vámi dlouho.Zdroj: CountryLiving.com, GardensPath.com, ČeskéStavby.cz, HomesGarden.com