Vlaštovičník větší (Chelidonium majus) je vytrvalá rostlina z čeledi makovité (Papaveraceae). A již jen příslušnost do této čeledi by nás měla mít dosti na pozoru. Co se vyrábí z nezralých makovic, ví zajisté každý (opium). České jméno vlaštovičník vzniklo překladem řeckého slova pro vlaštovku (chelidon = vlaštovka). Vlaštovičník nám vyroste i ze staré zídky, ruiny, okapu, rozpadající se střechy. Tato nenáročná a extrémně odolná rumištní rostlina s vlastnostmi skalniček má poměrně mohutný a odolný kořenový systém, v záhonech se však jako plevel z půdy dobře vytrhává. I když to chce u statnějších jedinců pořádně zabrat. Nakonec se ale na stejném místě objeví po čase znova. Vlaštovičník větší dorůstá výšky až jednoho metru, listy má vstřícně postavené, vejčité, laločnatě vroubkované a na rubu řídce ochlupené. Vlaštovičník kvete od května do září. Jeho sytě žluté květy vyrůstají na dlouhých stopkách v květenstvích zvaných okolíky. Po odkvětu dozrávají lesklá černohnědá semena v šešulovitých tobolkách. Lodyhy i listy vlaštovičníku se snadno lámou, přičemž rostlina roní v místech lomů tmavě žluté až oranžové mléko. Také když vlaštovičník trháme, ruce máme od tohoto mléka ušpiněné a zbarvení se jen těžko smývá. Může přitom způsobit až dermatitidy. Vlaštovičník větší je eurasijský rostlinný druh, roste v celé Evropě a v Asii pak na východě až po Mongolsko, na jihu po Irán a zasahuje až na sever Afriky. Je též široce rozšířeným druhem v Severní Americe, kam byl pro své léčivé účinky kdysi přivezen evropskými osadníky (někdy před rokem 1672). Roste na půdách s vyšším obsahem dusíku a dostatečnou vlhkostí. Nejčastěji jej najdeme podél cest a plotů, na rumištích a v křovinách. Zcela běžný je pak i v našich zahradách, kde paradoxně vyrůstá i na místech, kde prakticky žádný dusík nenajdeme. Platí však, že čím má vlaštovičník lepší podmínky, tím větší, statnější a bohatěji kvetoucí jedinec vyroste. Rostlina obsahuje více jak 20 alkaloidů, které působí farmakologicky rozdílně. Jejich obsah v rostlině kolísá (cca 0,15 % v plodech, 0,3–1 % v nati a až 2 % v kořenech), stejně jako kolísá ve vegetačním období. Nejdůležitějším alkaloidem je chelidonin a poté sanguinarin, chelerythrin a berberin. Zajímavý je též obsah derivátů kyseliny kávové. Chelidonin je centrálně působící sedativum a analgetikum, chelerythrin je pro změnu lokálně dráždivý a tlumí respirační centrum v CNS, sanguinarin je inhibitorem acetalcholinesterázy a berberin stimuluje hladké svalstvo a působí jako cholekinetikum. Ze zdravotních účinků rostlina působí přes ústřední nervstvo na hladké svaly dělohy a srdce, zvyšuje krevní tlak, rozšiřuje koronární cévy, uvolňuje křeče průdušek a střev. Užívá se jako spasmolytikum a cholagogum, odvar z vlaštovičníku údajně pomáhá s dráždivým kašlem a ulevuje při bolestech spojených s chorobami žlučníku. Opakovaným potíráním čerstvě prýštícím mlékem, které má cytostatické až leptavé účinky, se v lidovém léčitelství odstraňují bradavice. Pozor však, šťáva je velmi nebezpečná pro lidské oči, vyvolává silné pálení a v extrémních případech může způsobit až vážné poškození očí. Na druhou stranu ale malé množství aplikované do očního koutku pomáhá při léčbě některých zákalů (nedoporučujeme zkoušet!). Historicky byly vlaštovičníku přičítány výjimečné léčivé i magické účinky. Někteří léčitelé dokonce dosud věří v účinky vlaštovičníku i proti některým druhům vnitřní rakoviny. A dokonce je považován za prokázaný mírný cytostatický účinek rostliny. Její jedovatost je pak v literatuře i lidové ústní tradici údajně přeceňována. Jak se ale lidově říká, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu... Toxické účinky jsou připisovány především chelerythrinu, který způsobuje symptomy kontaktní intoxikace latexem, tedy dermatitidy a též nebezpečné poškození spojivky a rohovky po vemnutí čerstvé šťávy do očí vlivem sanguinarinu. Požití byliny také může vyvolat podráždění trávicího ústrojí včetně tvorby puchýřků na sliznici úst a hrdla, nauzeu, drasticky krvácivých průjmů spojených s kolikou. V praxi jsou však otravy vlaštovičníkem jen výjimečné. Ostatně jeho nepříjemná chuť a vůně nelákají ke konzumaci (až omamně nepříjemný zápach a palčivě hořká chuť).Bylinkáři využívají nať a oddenek. Nať se sbírá na počátku květu a lze ji používat čerstvou i sušenou, čímž předejdeme fermentaci, která by nasbírané byliny znehodnotila. Rostlina při skladování snadno plesniví. Obsah alkaloidů stoupá během vegetačního období. Již v období antiky lidé jímali naoranžovělou šťávu vytékající z vlaštovičníku do měděných nádob. Tato šťáva se pak v nádobě na žhavém popelu mírně povařila a přidala se do ní trocha medu. A prý pak šlo o vynikající lék na lidské oči, který dokázal rozpouštět i oční zákal. Ve středověku se pro změnu tato šťáva ještě ředila mlékem, případně růžovou vodou. Lék pak nebyl tolik silný a nemohl zrak ještě více poškodit. Zároveň byl používán i na bradavice, píštěle a nádory. Kořen vlaštovičníku se pro změnu vařil ve víně a odvarem se léčila játra a žloutenka. Lidé dokonce věřili, že stačí jen kousek vlaštovičníku vložit do bot. Co byla slavná a záhadná pražská vlaštovčí voda? Podle staré pražské pověsti, kterou zaznamenala spisovatelka Popelka Biliánová (1862–1941), byl v klášteře Na Františku místními klariskami vyráběn záhadný lék, kterému se říkalo „kapky svaté Anežky“. Tento lektvar býval ve své době velmi vyhledávaný, jelikož lidé věřili v jeho až zázračné účinky hlavně při léčbě očních chorob. Dokonce i po zrušení kláštera po něm byla velká sháňka. Recept prý jeptišky získaly někdy okolo roku 1700 od jedné polské šlechtičny, která se usadila na Starém Městě. Nevedlo se jí však dobře, roznemohla se, klarisky se jí ujaly a uzdravily ji. Ona jim pak z vděčnosti darovala kouzelnou recepturu pocházející z její vlasti, Polska. Šlechtična říkala kapkám „vlaštovčí voda“. Pověst je sice až půvabně nevěrohodná, ale přitom pozoruhodná. Dokonce má blízko až k legendě faustovské. Prý se totiž v Praze později objevil jakýsi polský student, který se všude vyptával na zázračné vlaštovčí kapky. Neomaleně tvrdil, že recept k jejich výrobě je ztraceným dědičným tajemstvím jeho rodiny a rád by jej získal zpět. O takzvané vlaštovčí vodě se však vědělo po celé učené Evropě už od starověku. Je tudíž více než pravděpodobně, že jeptišky recept znaly ze starých spisů uchovávaných v klášterní knihovně. Starověcí Řekové a Římané přitom šířili pověst o rostlině schopné léčit slepotu, která se objevuje v době, kdy vlaštovky přilétají a zase vadne při jejich odletu.Ale zpět k faustovskému vyústění pověsti o polském studentovi. Přesný recept vlaštovčí vody si už v Praze nikdo nepamatoval, student proto alespoň skoupil veškerý zbytek léku, nastěhoval se do staroměstského domu U Boží tváře a pokoušel se složení lektvaru odhalit chemickým rozborem. Jedné temné noci však za jeho oknem vyšlehly plameny a ozval se výbuch. Bezvládné studentovo tělo prý bylo nalezeno zcela zčernalé. Chemik se stal v očích Pražanů černokněžníkem spolčeným s ďáblem, jehož hříšnou duši si ďábel nakonec odnesl do pekla. Po nocích se pak prý jeho stín ještě dlouho ploužil pražskými ulicemi a nejčastěji býval viděn právě v okolí domu U Boží tváře.Zdroj: wikipedia.org, botany.cz, lidovky.cz