Psi i kočky, které pro radost i užitek chováme, nás často umí překvapit. Bohužel se nedá říct, že by pokaždé takové překvapení bylo vyloženě milé. Zaskočit nás totiž mohou i tím, že na povrchu i uvnitř svých těl chovají hezkou řádku nehezkých parazitů. Využívají je jako hostitele. Pro přehlednost je rozdělujeme na ektoparazity, tedy parazity vnější (žijící na povrchu, například v srsti) a endoparazity (vnitřní, třeba v zažívacím traktu). O něco horší je, že přítomnost parazitů nejen snižuje kvalitu života a komfort našich čtyřnohých mazlíčků, ale i nás samotných. Protože zvířecí parazité se nedrží jen zvířat. Blechy psí, které na člověka nejdou, jsou samozřejmě jen populární mýtus. I za blechu bychom ale byli možná raději, než za škrkavku či tasemnici, brouzdající našimi vlastními útrobami. S čím tedy počítat, až se budeme mazlit se spokojeně vrnící nebo funící hromádkou štěstí? Nejviditelnější a nejcitelnější jedničkou na seznamu jsou pochopitelně blechy. Ty mají kočky a psy snad ještě více rády, než vy. Nabízí jim totiž úkryt, prostor pro rozmnožování, potravu. Povšimnout si jejich skákavé přítomnosti můžete při vískání a probírání srsti psů a koček, ale upozornit na jejich přítomnost může i to, jak často se vaši mazlíčci úporně drbou. Svědí je to. A vás brzo bude také. Blecha si totiž nevybírá. A nemilé je, že se jich snadno nezbavíte. Proti-bleší obojky, postřiky a kapičky totiž zaberou jen na zvíře, a zabydlená populace blech se rychle vydá hledat jiného hostitele. A vy jste většinou nejblíž. I proto se aplikace ochranných prostředků proti blechám musí odehrávat „venku“, mimo domov, protože byste tím spustili bleší emigraci. Ani tak ale vyhráno úplně nemáte. Vesele hopsající blechy jsou totiž dospělci, kteří za sebou nejspíš už dávno zanechaly vajíčka a larvy. Spousty. Kde? Všude, kde si pejsek nebo kočička pohověli. V měkkém pelíšku, na gauči v obýváku, na koberci u botníku. Tam, kde se natáhli k odpočinku. Tady všude teď larvy blech dokončují svůj vývojový cyklus, aby se pak obrátily na prvního postřikem nechráněného hostitele. Na vás. Je třeba provést plošnou likvidaci takových lokálních zdrojů blech. Jde totiž o zdraví, například vašich dětí. V soutěži o nejčistotnějšího živočicha to totiž blecha rozhodně nevyhrála, a její tělo stejně jako ústní savé ústrojí je neskutečnou sběrnicí nejrůznějších bakterií. Nemusíme do zbytečně dramatizovat připomínkou, že ve středověku blechy přenášely mor. Ale názorné to je. Dnes se blechy mohou a stávají vektorem stafylokoků, salmonel, klostridií. Jejich svědivé štípnutí se umí zanítit, umí vyvolat silnou alergickou reakci. Na milimetrového parazita to není špatný výkon. Věc komplikuje i trus, vylučovaný blechami. Ten může vyvolávat ošklivé léze a nepříjemné, obtížně léčitelné dermatologické vyrážky. Nic, o co byste stáli. Bleší invazi do domácnosti je třeba se postavit, a pravidelně kontrolovat i své zvířecí oblíbence. Je to mimochodem docela dost dobrý důvod, proč si pejsky a kočičky nepouštět do postele. K dezinsekci toho pak budete mít míň. Hodí se také zmínit, že blecha, kterou si pes vykouše z kožichu, mohla přenášet zárodek dalšího nemilého endoparazita. Škrkavek či tasemnice. Dvojkou ve výčtu ektoparazitů jsou klíšťata. A nejde ani tak o ty mililitry prolité krve, jako o potenciální (a lokálně dost vysoké) riziko přenosu lymské boreliózy anebo klíšťové encefalitidy. Klíště se totiž nemusí na psa a kočku přisát, může se jen vézt. Až na váš koberec. Klíště navíc není jediný krvesajný roztoč. Patří k nim i pijáci (Dermatocentor reticulatus). Jejich kousnutí umí vyvolat zánět i alergikou reakci, a katalog nebezpečných onemocnění rozšiřují ještě o exotické meningoencefalitidy, anaplazmózy, riketsiózy a babeziózy. Z procházky v lužním lese si tak můžete odnést nehezký a dlouhodobý suvenýr. Klíšťata musíte v srsti svých mazlíčků hledat a odstraňovat je, ale přitom musíte myslet na vlastní hygienu a bezpečnost. Není to legrace. Dotýkat se holýma rukama infekčního klíštěte není šťastný nápad. Pokud by každý majitel psa nebo kočky měl možnost studovat skripta parazitologie, nejspíš by si žádného domácího mazlíčka k tělu dobrovolně nepustil. Jsou tu totiž desítky, stovky dalších ektoparazitů, kteří se primárně přidržují zvířat, ale k jejich přeskokům na lidi běžně dochází. Favoritní jsou například roztoči z čeledi Prosoptidae. Nesají krev, živí se odloupávanými buňkami pokožky. Strupy přímo milují, a spoluvytváří. Na člověka se tak může přenést třeba strupovka ušní (Otodectes cynotis), která se postará o to, že dostanete tzv. ušní svrab. Chuťovka. Psi může potrápit trudník, který postihuje jejich kůži a způsobuje jim vypadávání chlupů, olysalost. Lidé kvůli němu plešatět nezačnou, ale podráždění pokožky a dermatitida se projevit může. Vpravdě univerzální je zákožka svrabová, která si mezi hostiteli příliš nevybírá. Přejít z kočky na člověka jí problém nečiní. Může to znít kuriózně, ale i člověk pak může „chytit prašivinu“. A jsou tu ještě dravčíci, kteří potrápí svědivostí a pochodujícími lupy psy, kočky i lidi. Překvapivě málo páníčků si dá dohromady odpudivě zarudlou a svědivou kůži na svém předloktí s něčím, co přežívá na těle zvířat. A problémy se pak vrší. Zrovna drabčíci se dokáží bleskově rozšířit napříč celou rodinou, ať už budou cílit jen na pokožku, anebo na ušní výstelku. Řešení nejsou snadná, a počítají s karanténou a aplikací antibiotik. Na okraji zájmu, ale nikoliv efektu, se pak řadí ještě všenky. Drobňoučký bezkřídlý hmyz, který se živý odumřelými chlupy a kožními buňkami. Nejsou nějak drasticky nebezpečné, jen dokládají chabou hygienu svého nositele. A ano, mohou dráždit pokožku. Výčet to rozhodně není definitivní, ale dává aspoň hrubou představu o tom, co ještě si vám možná každý večer spokojeně usedá na klín. Odpověď zrovna nepotěší. Nejlepším receptem je tu prevence, což v praxi znamená, že by se kočky a psi neměli pohybovat vysokou trávou a křovinami (kvůli klíšťatům), měli by se vyhýbat kontaktu s jinými zvířaty, ať už dalšími kočkami či psy, anebo s jinými (kvůli zpětnému přenosu od nechráněných a neočkovaných zvířat), a vy byste měli povšechně klást důraz na jejich zvýšenou hygienu a aplikaci ochranných látek. Do skafandru je ale zavřít nemůžete, takže rizika tu vždy budou. Proto se vyplatí vždy chovat k domácím zvířátkům jako k dobrým, ale momentálně poněkud ušpiněným kamarádům. To znamená, že budou mít své místo, ale nemusí se pohybovat všude, po celém bytě nebo domácnosti. A nemusíte si je hned tahat do postele nebo na gauč. Snad vaše láska k němým tvářím příliš neochladne, když se dozvíte o parazitech vnitřních. Jistě jste už postřehli, že kočky a psi si předměty svého zájmu moc nevybírají podle hygienické nezávadnosti. Mrtvá myš, ulovený pták, všechno očichat a olíznout, ochutnat nebo rovnou sníst. Znamená to, že způsob, jakým domácí mazlíčci poznávají svět kolem sebe, je zrovna jako stvořený k tomu, aby do svých těl dostali maximum parazitů. Nejrůznějších „červíků“. Třeba škrkavek, které pak produkují vajíčka po statisících, odcházejících ve zvířecích exkrementech. Na váš trávník anebo mezi záhonky s pěstovanou zeleninou. Nebo tasemnic, které zvířat využívají „jen“ jako mezi-hostitele na své dlouhé životní cestě. O kokcidii kočičí, toxoplazmóze, která vám dokáže skutečně razantně vstoupit do života (způsobit selektivní barvoslepost, vyvolat potrat), raději nemluvě. Co se dá dělat s nimi? V lepším případě zajistit mazlíčkům pravidelné podávání antihelmintik. Hořkých pilulek potlačujících ty nejrůznější červy. I když jim ani trochu nechutnají, je to daň, kterou je třeba na vzájemné soužití složit. Pro vnitřní parazity (ale v podstatě ani i pro ty vnější) není nic jako „hlavní sezóna“. Prevence musí platit pořád, celoročně. Je třeba také věnovat pozornost sběru zvířecích exkrementů. V parku i doma na zahradě. Vajíčka parazitů totiž přečkají v půdě léta, a bobek, který neuklidíte, se vám může vrátit v podobě nezvaného hosta ve střevech, po požití zeleniny ze zahrádky.Zrovna tak se hodí pravidelně čistit a vynášet kočičí písek a další nevábné hromádky. Nebudete přeci doma skladovat metropoli osídlenou parazity. A aniž byste se drasticky zříkali kontaktu, hodí se pokaždé umýt si poté ruce. Možná byste také mohli omezit to oňuchávání a vzájemné olizování čumáčků. Stačí si jen představit, v čem byl ještě před chvílí tenhle čumáček zarytý.Zdroj použitých fotografií: Shutterstock