Kde se vlastně vzali? Abychom nezabíhali do zbytečných detailů, byli tu nejspíš odpradávna. Ve fosilním záznamu narazíme na „čápovitě“ vypadající ptáky zhruba posledních 5,5 milionu let. Patřili ke krajině celé Evropy: zmiňovali se o nich klasikové starořecké literatury i římští průkopníci přírodních věd. Psalo se o nich pomálu, protože nebyli nějakou mimořádností. Čápi byli oblíbení – lidé je brali jako posly dobrých zpráv. Kteří se navíc uměli vypořádat s nehodnými živočichy, hady a žábami. Čeští kronikáři jim věnovali pár řádek textu poprvé v roce 1336, pozornosti jim dopřáli francouzští encyklopedisté v roce 1760. Ti také udělali pořádek v sedmi známých druzích čápů. V posledních stoletích čápi zažili růst, slávu a pád. Vše kvůli lidem. Na území Čech mu lidské zásahy do krajiny nejprve dost pomohly: jihočeské a jihomoravské středověké rybníkářství, mu nabídlo otevřený horizont s dostatkem potravy a nemálo hnízdních příležitostí na vysokých stromech kolem hrází. Hustým lesům a hvozdům totiž moc nefandí. Takže nejrůznější zámecké parky, rozvolněná zeleň prosvětlených luk s pastvinami proložená remízky, okolí říčních brodů i odhalené mokřady jim vyloženě udělaly radost. Z Třeboňska a jihu Moravy se tak v nížinách skoro plošně rozšířil. Nedostatek hnízdních příležitostí na rozložitých stromech tehdy začali pohotově nahrazovat nejrůznějšími alternativami. Čápi ochotně využívali k hnízdění staré komíny (na nich stojí 49 % hnízd v Česku) a sloupy, což jejich početní propad trochu brzdilo. Přiblížili se tím k lidem, a tohle spojení přetrvalo dodnes. Jenže v první polovině 19. století už těch lidských zásahů začalo být přespříliš. Když došlo na vysušování nejrůznějších podmáčených luk a meliorace zemědělské půdy, začala jim mizet i do té doby hojná potrava. Špatně to snášeli čápi nejen u nás, ale v celé Evropě. Čápi vymizeli ze Švédska, Švýcarska, Belgie i Holandska, v Anglii se stali ukrutnou vzácností. Ve 30. letech 20. století u nás „fungovalo“ jen kolem 200 hnízd. Čáp se stal raritou. A zůstal jí dalších 50 let, než se jeho počty trochu stabilizovaly a začaly opatrně růst. Dnes čapích hnízd napočítáme na území Čech a Moravy něco přes tisícovku, ale ne všechna jsou obsazená. Kdo je nepřítel? Přímo v naší krajině je predátorů čápů naprosté minimum. Přeci jen, čáp je velký pták s pořádně nabroušeným zobákem, který si kolem sebe umí zjednat pořádek. Historky o tom, jak čápa na zemi napadla liška nebo pes patří spíš k myslivecké latině. Ve vzduchu se může pokusit na něj něco zkoušet jestřáb (většinou neúspěšně) nebo orel mořský (většinou úspěšně). Největší „škůdci“ čápů jsou tedy lidé. A pak taky trochu jiní čápi. Při soubojích o hnízda se k sobě (a cizím mláďatům) nechovají hezky. Jaký vlastně mají čápi s lidmi problém? U nás jich je povícero: nesvědčí jim krajina zasíťovaná dráty elektrického napětí, často se tu tragicky polámou nebo spálí. Mají sklony k bourání do výškových budov, špatně se vyhýbají autům. A vůbec nechápou pitomce, co po nich střílí z pušek. Podle ornitologů přišlo za období 1934 – 2012 uhynulo v důsledku přirozených příčin jen 3 % čápů, zbývajících 97 % tak nějak zprostředkovaně nebo napřímo zařídili lidé. Jsou chránění, jejich počty jsou plus/mínus stabilizované – tak proč by na tom mělo záležet? Jde tu o jednu zásadní libůstku, kterou čápi každou sezónu realizují. Přelety na zimoviště do teplých krajů. Cesty, které si k tomu vybrali, totiž rozhodně nejsou bez rizik. Vyčerpávající drama přeletu může narušit špatné počasí a spousta šašků-střelců. Směrem na jih k rovníku to totiž s nějakou ochranou tažného ptactva rozhodně nepřehání, a ledaskde využívají pravidelné migrace ptactva jen tak pro zábavu, jako cvičné terče.Během cesty nad Afrikou potřebují čápi nutně nalézt bezpečnou zastávku v nějaké oáze, aby doplnili tekutiny. Pokud ale bude extrémní sucho, pomřou žízní. Nikdo taky čápům negarantuje, že si v cílové destinaci skutečně pochutnají. Může tam zrovna být sucho, nebo sarančata (jejich místní delikatesa) postříkaná insekticidy. Takže dopředu netušíme, kolik z nich se vlastně v pořádku vrátí. Může se stát, že jich napřesrok doletí nazpět jen polovina. A tím naše představa o „stabilizované a chráněné“ populaci vezme rychle za své. Proto nám tolik záleží na tom, aby je u nás nikdo netrávil návnadami. Proto s obavami sledujeme příliš deštivá jara a léta, protože i ty se promítají do jejich schopnosti u nás vyvést mláďata. Kolik čápů u nás vlastně máme? Počty ornitologů z loňského roku naznačují, že se tady pohybuje okolo 3000 kusů. Zdaleka ne všichni ale fungují v páru, a nemají to štěstí, že spolu „zasednou“ na nějakém hnízdě. Loni se to podařilo na 571 hnízdech, odkud vyvedli (podle výsledků sčítání) 1567 mláďat. A kde je u nás kraj čápům zaslíbený? Nejsilnější výskyt je už po léta zaznamenáván v Moravskoslezském kraji. Tady si s čápy opravdu rozumí. Když přijde na jídlo, čáp si moc nevybírá. Nemá spadeno jen na užovky, které by z hnízd shazoval za krk dole procházejícím lidem. Nepohrdne žížalou, žábou, ještěrkou, malou rybkou. Klapne po větší kobylce nebo housence, zdatně reguluje drobné hlodavce, za uši vytahá i krtka. Není vyloženě lovec, spíš ladně obchází terén – mělkou vodu, poorané pole, louku nebo smetiště – a kouká, co by se kolem dalo sezobnout.Při letu si počíná úsporně, šetří energii. Kupředu se nechává hnát stoupavými proudy teplého vzduchu, na nichž plachtí. Tuhle fintu mistrovsky ovládají starší ptáci, mladí se víc dřou. Když ale chtějí, mladí i staří, umí křídly zabrat. V letové výšce 1,5 kilometru nad zemí dokáží „svištět“ i rychlostí 45 km/h. Patrné je zvláště během jejich cesty do zimovišť v teplých krajích. Je to zatraceně dlouhá trasa, protože svůj cíl čápi často vidí až v Jihoafrické republice (je to výlet na 20 000 kilometrů). Ale někteří se zdržují i v Keni, Ugandě nebo Mosambiku, a jak se ukazuje, najdou se i tací co na dovolenou doletí jen do Španělska. Tahle „úspora“ jim může poskytnout slušný náskok při návratu a výhodu výběru lepšího hnízda. Ale jakmile se jedno zimování ve Španělsku nevyvede počasím, dopadne to s nimi špatně.Vybrat to správné místo pro hnízdění je kritický moment pro úspěch celého hnízdění. Jen pokud se jim podaří obsadit místo, v jehož okolí je dostatek potravy, budou mít šanci úspěšně vyvést mláďata. Proto samci přilétají o něco dřív, aby si zabrali ten nejlepší flek. Na němž pak uvítají samici. Která zhodnotí terén a podle situace pak je svolná k páření. S věrností čápů k hnízdu je to trochu složitější: mladí se snaží přidržet lokalit, které trochu znají. Hnízdí obvykle do desítek kilometrů od místa, kde se sami narodili. Ale mezi následujícími sezónami mohou vystřídat různá hnízda, než se skutečně někde usadí a budou se tam vracet pravidelně. Staří a protřelí se pak na „svá“ hnízda vrací pravidelně. Není to ale pravidlem, s věrností to u nich žhavé není. Ideální dostupnost potravy činí hnízdo vyhledávanou lokalitou, takže může být, že na něm každý rok čápi zahnízdí. Ale nejsou to třeba ti, kteří tu byli loni.Pár společně pečuje o mláďata, které je kumšt uživit: první týden chtějí krmení každou hodinu, další týden se o ni hlásí každé dvě hodiny. Jídla není vždy dost pro všechny, a tak rodiče občas mladé opeřence protřídí. Hezké to není, ale je to příroda. Průměrně se z jednoho hnízda dostanou do světa 2-3 mláďata (přičemž vajíček mohlo být až 7). Průběh hnízdění čápů, počet mláďat ve snůšce, obsazenost hnízd – to vše je u nás bedlivě sledováno každou sezónu odborníky i nadšenými amatéry. Přidat se k nim můžete i vy, tím, že se zapojíte do sledování. Ptáci, kteří jsou posly jara, si trochu pozornosti určitě zaslouží.Materiály: Birdlife.cz, BigFlies, BirdsOftheWorld.org