Podle loňského ceníku by vám kilogram „italských bílých“ Tuber mangnatum vynesl okolo 75 000 korun. Bavíme se pochopitelně o spoustě malých kousků v celkové váze jednoho kilogramu. Za kilový exemplář byste si totiž mohli rovnou koupit auto. A kdybyste k tomu přihodili i pár „zimních černých“ nebo burgundských, mohly byste si ty klíčky od nového auta dát i pozlatit.Ceny za lanýže jsou totiž skutečně libové. Tahle podivná houbová podivnost má reputaci luxusní pochoutky, a pokud jde o její nákladnost, stojí jen o stupínek níž, než jakostní kaviár. Respektive o jeden řád, kilová piksla jiker vyzy velké by přišla na čtvrt milionu. Není přitom bez zajímavosti, že lanýže, kaviár a třeba humři a ústřice – všechno docela exkluzivní chody – patří do gastronomického nebe teprve nedlouho. Rybí jikry byly potravou rybářské spodiny, humři se drcení používali jako zemědělské hnojivo, slizké ústřice by nikdo soudný do úst nevzal. A lanýže? Na těch si místo honorace pochutnávali leda tak hladoví pasáčci toulající se po okrajích dubových hájů. Ano, dlouhověké a „tvrdé“ listnaté dřeviny, zvláště pak duby pýřité na vápenatém podkladu si s lanýži docela rozumí. Co jsou tedy lanýže vlastně zač? Je to houba, vřeckovýtrusná, co moc nevypadá jako houba. Místo kloboučku její plodnice utváří „druhotně uzavřené apothecium“. Prostě bakuli, ne nepodobnou vředovité bouli anebo hrbolaté bramboře. A tenhle výrůstek si leží 15-30 centimetrů pod povrchem, zahrabaný v půdě.Což do houbařských disciplín vnáší dočista nový rozměr. Houba, která se schovává pod zemí, se totiž zatraceně těžko hledá. Ne že by to nešlo. Cvičeným okem rozpoznáte cosi jako kruh, prostor s potlačenou vegetací - v místech, kam až sahají kořeny stromu, u něhož lanýže rostou. Se štěstím si můžete všimnout drobných mušek Suillia, tedy houbomilek lanýžkovitých. Ty se kolem těch správných míst s lanýži rojí. Pokud máte cvičený nos, ucítíte i cosi, co pachem připomíná vařenou kukuřici. To je dimethylsulfid, který z dozrávajících lanýžů uniká na povrch.Lidé si to samozřejmě všelijak usnadňovali, a tak si na pomoc při hledání lanýžů zavolali prasátka. Čuník má totiž vynikající čich, a navíc si lanýž dokáže vyrýt. Háček byl v tom, že ho taky dokáže bleskově sníst. Proto se dnes při vyhledávání využívají spíš trénovaní psi. Staří Římané dřív lanýže využívali jako lacinou náhražku do paštik. Máte málo husích jater? Tak tam nacpěte ty podivné zemní houby, on to stejně nikdo nepozná… chudého francouzského sedláka jste ještě před pár stoletími poznali podle toho, že k večeři neměl brambory, ale jen a už zase lanýže. Nebožák.Lanýže se z hladu a nedostatku sbíraly ledaskde. Nejen v italském Piemontu nebo francouzském Périgordu, což jsou dnes lanýžové destinace světového významu, ale třeba i v našich Karpatech. A u našich slovenských sousedů, kde se pojídali – bez nějakého zvláštního nadšení – asi tak často, jako pýchavky a vatovce.Zkrátka, vzácnost to dřív zrovna nebyla.Ale s tím jak ubývalo těch správných lesů, jak se měnilo hospodaření v krajině a vyvíjely se i chutě, narůstala i cena lanýžů. Zboží se postupně stávalo zajímavé tím, že je exotické, skryté a nedostatkové. Rostlo jen v letitých lesních porostech, s těmi správnými dřevinami a na správné půdě, kde se po dlouhou dobu utvářely symbiotické vazby mezi stromy a houbami. Chtělo to chladné zimy, vlhká jara, horká a přitom deštivá léta. Nedalo se to přesadit, sklizeň se omezovala na pár měsíců do roka.Přičtěte k tomu ty trable s hledáním pod zemí a fakt, že lanýže velmi rychle podléhají zkáze – do týdne je po nich veta – a jsme u zrodu té vysoké ceny. Svou roli pak hrála i chuť. Krémová, kořeněná, nenapodobitelně lanýžová. To už je ale záležitost konkrétního druhu, z nichž černé se počítají k těm obyčejnějším a bílé pak k těm velmi exkluzivním. Jako všechno, co je drahé a poptávané, si i lanýže prošly předlouhým vývojem a sérií ne vždy zrovna úspěšných pokusů o „umělé“ pěstování v lanýžárnách.V Česku jinak roste přirozeně 16 druhů (z celkových asi dvou stovek druhů lanýžů), a tak ta snaha o napodobení optimálních růstových podmínek měla předem daný cíl. Lanýž Borchiův, lanýž letní a lanýž černovýtrusný navíc patří k těm našim, co jsou slušně ceněné. A dobrou zprávou je, že tahle meta je už dnes zdolaná. Pokud si tedy chcete zvolit opravdu hodně netradiční hobby – a začít pěstovat hodně netradiční organismus – můžete se klidně i doma na zahradě pustit do pěstování lanýžů. Ale není to jen tak.Pořád platí, že budete potřebovat tu správnou půdu a příhodné klimatické podmínky, souběh příznivých náhod. A samozřejmě, taky správný strom. Naočkovaný. Lanýže totiž nejde jen tak vykopat a přesadit, ale je třeba je přenést na upravený/připravený pozemek spolu s dřevinou, jejíž kořeny už byly houbou inokulovány. Strom je nosičem houby.Tuhle dřevinu musíte zasadit, starat se o ní – bojovat s plevelem – a doufat, že se to podaří. Jestli se to podařilo? To přitom nepoznáte hned, ale teprve za 2-10 let. Vaši píli přitom mohou zničit holomrazy, úmorná sucha, chemie v půdě. Většinou platí, že pokud roste dobře hostitel-strom, roste dobře někde pod ním i houba. Je to riskantní? Ano. Na druhé straně, sazenice stromků, s nimiž možná se veze i nějaký ten lanýž, stojí kolem tisícovky od kusu. A šance na pěstitelský úspěch je asi pořád o něco vyšší, než že za tisícovku vyhrajete jackpot v loterii. Takže pokud vás láká nějaké to pěstitelské riziko - chcete-li vyzkoušet něco nového – můžete se do tohohle dobrodružství klidně pustit.Zdroj: Farma-Blatnicka.eu, HouseDigest.com, Biolib.cz, HospitalityInsights.com
