První fáze je docela jasná. Vámi odchované ratolesti musí jednou takzvaně vyletět z hnízda, vydat se do světa na zkušenou. Najít svůj vlastní osud, začít se starat sami o sebe. Se štěstím třeba k sobě najdou životního partnera. A kdo ví, třeba jednou založí svou vlastní rodinu, s dětmi, které taky jednou vyletí z rodinného hnízda. Takhle je to odnepaměti zažité, tradiční.Samozřejmě ve spoustě variant, které se v průběhu staletí měnily. Princip ale zůstával totožný, ať už dvanáctiletý hoch vyrážel do světa, aby se stal tovaryšem nějakého řemeslného cechu; když čtrnáctiletý musel na daleká studia, nebo šestnáctiletý mladík na sedm let rukoval k vojenskému pluku. V různých historických etapách to k fázi života prostě patřilo, zaklepalo to na dveře a muselo se za tím, protože to jinak nešlo.Doba ale pokročila a ten čas, kdy se vylétává z hnízda, se nám dost posunul. Dnes už zní skoro neuvěřitelně, že naši dědové a babičky se o sebe museli/y plnohodnotně starat už s příchodem zletilosti. Často ještě dřív. Kontrast s tím, jak si stojí současní osmnáctiletí, je v tom srovnání dost prudký. Ale to k proměnám času patří, petrolejkami už taky nesvítíme. Kolem roku 2023, napříč celou Evropskou unií, se ten čas „vylétávání z hnízda“ – doba, kdy děti opouští domácnost rodičů – pohybovala v průměru kolem 26,4 let. Přesněji řečeno, muži domácnost rodičů opouštěli ve věku 27,4 let a ženy ve 25,5 letech. Což tak zhruba koresponduje s ukončením vysokoškolského vzdělávání, nebo zapracováním se v prvním zaměstnáním.Česko je pořád ještě pod průměrem, protože mladí tu vylétávají v průměrných 25,9 letech. Jako ti úplně nejmladší vyráží do světa z rodného hnízda za štěstím mladí Finové (21,3 let), Švédi (21,4 let) a Dánové (21,7 let).A mezi největší „zápecníky“ pak patří Chorvaté (33,4 let) a Slováci (30,8 let). Natáhnout to o čtyři a více let nad průměr, to už je docela pecka. A spousta sociologů, demografů, ekonomů a dalších profesionálů strávila doktorát na tím, že bádali, proč k tomu výletu třicetiletých „dětí“ za dobytím nezávislosti dochází až tak pozdě. Odpovědí našli spoustu. Většinou souvisely s tím, že ekonomická situace celkově není příhodná; že pro mladé nejsou dostupné byty a mladí si na vlastní bydlení zkrátka nemohou vydělat; že si prodlouženým pobytem v domácnosti rodičů kompenzují nejistotu a nestálost nabytého zaměstnání. Nebo prostě jen to, že mladí jsou povšechně líní lemplové.Pořád ale platilo, že i když o dlouhý čas později - než pamatovaly generace našich dědečků a babiček – ti mladí z hnízda nakonec jednou opravdu vyletí. Nebo jsou okolnostmi vyšoupnuti, pokud se jim úplně dobrovolně nechce.Do toho teď ale vstupuje nový trend, který nejen odborníkům plete hlavu. Ti mladí, co jednou vyletěli ven, se totiž do rodného hnízda začínají po čase vracet. Zrovna jako když zahodíte bumerang do dálek, on si udělá okruh po vlastní trase, a pak se obloukem vrátí zpět do ruky toho, kdo jej vyhodil. Proto se tomu taky říká boomeranging (ono to taky možná trochu souvisí s generací tzv. boomerů, k nimž se jejich potomci vrací). A ještě než přejdete k rychlým diagnózám, poslechněte si zbytek popisných symptomů.Ti mladí ptáčci nejsou úplně mladí, věkem jim zpravidla je pětatřicet a víc. Rovnoměrně jsou mezi nimi zastoupeni muži i ženy. Nejsou to lidé, kteří by neuspěli na trhu práce. Většina z nich má slušně placené zaměstnání. Životní partnery ovšem stálé nemají, jen známosti, s nimiž zatím rodinu sami zakládat nechtějí a neplánují.Nejsou to ptáčata, která by vyletěla z hnízda, v tom velkém světě neuspěla, a proto se jako bumerang vrátila zpět. Tohle jsou ti v podstatě „úspěšní“, kteří dokázali prorazit, a jistý čas – i několik let - zvládli bydlet nezávisle na svých rodičích. Ale pak se zase vrátili pod jejich ochranná křídla a do tepla svého původního rodného hnízda. Tím se ostře liší od svých vrstevníků, kteří nikdy takříkajíc nevystrčili paty z domu. I takových sice není málo a jejich počty nyní rostou, ale je jich o dost méně než těchto bumerangových potomků. S tím se pojí mnohá „proč“. Tedy: Proč někdo, komu výhledově táhne na čtyřicet, znovu zakotví doma u rodičů? Proč si někdo v tomhle věku opět nechává chystat oběd od maminky a prát oblečení? Proč si někdo, kdo už se jednou dokázal sám o sebe postarat, zvolí tuhle podivnou cestu „návratu do dětství“?Ta „proč“ prozatím zůstávají bez nějaké sofistikované odpovědi. Jindy tolik pohotoví demografové, sociologové, ekonomové a další chytré hlavy si s tím rady neví. Potomci/bumerangy totiž nepatří k těm, kteří by se bez pomoci rodičů nedokázali uživit. V pětatřiceti už mají naopak docela slušně rozjetou kariéru. Nejsou to ani ti, co by si kvůli krizi s byty nenašli bydlení. Už ho měli, bydleli ve svém. Ale vzdali se toho. Za vyžehlené košile, krabičku se svačinkou a trepky u postele, ve svém někdejším dětském pokojíčku.Každá mince má dvě strany, a tu druhou tu pochopitelně vytváří rodiče bumerangových dětí. Kterým je někde za šedesátým a před osmdesátým rokem. A kterým to, že se jejich děti vrátily zpět, překvapivě zase tolik nevadí. Vlastně jim to i trochu imponuje. Protože spolu se svým odrostlým dítětem doma necítí samotu. Znovu si přijdou užiteční, protože se mají o koho starat. A, ano, to je ta bolavá část – mají znovu koho vychovávat. Protože i v tomhle věkovém rozpoložení platí pravidla těch, kterým ta střecha nad rodinným hnízdem patří. Rodičům.Těžko se k tomu hledá nějaký adekvátní historický příměr. Určitě neplatí, že by se „mladí“ nikdy do rodného hnízda nevraceli. K tomu běžně docházelo i dříve. Ale docházelo k tomu proto, aby ti mladí například přebrali živnost po svých rodičích. Aby od nich mohli převzít práci na rodinném gruntu, farmě.Anebo aby od nich dostali/připravili je o tu střechu nad hlavou (za kterou jim vyměřili výměnek někde v pastoušce nebo důchoďáku). Mladí se také ušlechtile vraceli, aby se postarali o své stárnoucí rodiče.Model s odrostlými bumerangy tomu ale podobný není. Práceschopní a nezávislí mladí se vrací domů, aby se zřekli své nezávislosti a bylo o ně znovu všestranně pečováno, jako v době jejich dospívání. Není to, jako když se držíte blízko babičky, abyste měli v rezervě hlídání pro své děti. Bumerangové vlastní děti nemají. A jejich rodiče zdaleka nejsou „staří a nemohoucí“. Někteří jsou ještě výdělečně činní, a po čertech vitální. A spoustu své energie a část zdrojů teď míjí v tom, aby se dál starali o své dospělé děti v domácnostech, které těm mladým formálně nepatří.Odborníci velmi opatrně usuzují, že by tahle forma boomeranging mohla vést k opětovnému nástupu už zašlého trendu vícegeneračního bydlení, které je typičtější spíše pro kolektivistické kultury. S nějakými předpověďmi jsou ale velice opatrní. Je to novinka, která nemá srovnatelnou obdobu, staví na hlavu zažité představy o dospívání, dospělosti, svobodě, nezávislosti. Dá se usoudit, že bumerangové děti asi nebudou chvátat za draze splácenou hypotékou a pořizováním nemovitostí. Protože střechu nad hlavou mají zatím jistou. Dá se odtušit, že se neobklopí svými vlastními dětmi. Svou rodinu totiž pořád mají, respektive své rodiče. Pravděpodobně se jim podaří nastřádat solidní finanční rezervy (neutrácí za nájem ani půjčky, přitom vydělávají). Ale není jisté, do čeho ty peníze vrazí.Na provoz domácností svým rodičům částečně přispívají, ale taky hodně cestují a užívají si zahraniční dovolené. Protože v podmínkách všestranného komfortu si to mohou dovolit. Současně se ale nebojí „pustit“ část svých prostředků: investují na burze, nakupují akcie. Tiší střadatelé to tedy nejsou.Teď ještě, kolik takových bumerangových dětí asi je.V tom si je výzkum hodně nejistý. Ve Velké Británii se počet takových volně odhaduje na necelých pět milionů. Ve Státech opatrně odhadují, že té volné definici by mohlo podléhat až 14 procent populace „pětatřicátníků“ (a pětatřicátnic). Z pevninské Evropy je tento fenomén opakovaně zmiňován, ale přesnými čísly zatím nepostižen. Je to něco, o čem se zatím moc nemluví.Minimálně pro Brity a Američany ale platí, že kolem roku 2000 něco jako bumerangové děti ve statistikách prakticky nefigurovalo. Kolem roku 2010 jich ale rázem v příslušné věkové kategorii bylo mezi 5 – 7 procenty. A teď je to okolo 12 – 14 procent.Fenomén tzv. boomerangingu tedy nepochybně na vzestupu je. Jestli jen krátce zazáří a pak vyhasne v zapomnění, ještě než ho odborníci stihnou popsat, změřit a vysvětlit, to nyní nikdo nedokáže potvrdit. Určitě se to ale vyplatí sledovat. Manažerek a šéfů, kterým sako nebo kostýmek vyžehlila - a svačinku do práce přichystala – pečující maminka, kolem nás přibývá.Zdroj: TheConversation.com, ec.europa.eu, Phys.org, pewresearch.org
