Čajovník čínský (Camellia sinensis a nebo také Thea sinensis) je stálezelenou kulturní rostlinou rodu čajovník (Camellia). Pochází z jižní a jihovýchodní Číny a přilehlých území (Vietnam, Laos, Barma a Indie). Pěstován je dnes jako keř a nebo stromek na plantážích v tropických a subtropických oblastech různých nadmořských výšek světa. Nejvýše jej nalezneme cca 2000 m.n.m. K přípravě tradičních čajů využíváme sušené (zelený čaj) a častěji i fermentované, byť jen částečně (ostatní druhy čajů) listy a různými způsoby upravované tzv. tipsy (nerozvinuté pupeny listů). Japonci dokonce připravují z větviček čajovníku zvláštní druh hořkého čaje, kterému říkají kukiča. Naprostá většina cizojazyčných názvů pro čaj a čajovník pochází z čínského slova pro čaj, tedy vlastně z čínského znaku (znakové písmo) pro čaj. Portugalští obchodníci převzali výraz čcha z kantonské čínštiny (portugalské chá) a z tohoto výrazu pochází i české slovo čaj. Druhý typ výslovnosti přivezli do Evropy holandští obchodníci, právě z této větve pochází například anglické tea a francouzské thé. První písemné zmínky o čaji jsou staré již cca 1700 let, ale je pravděpodobné, že se tento nápoj připravoval již dříve (legendy sahají až do třetího tisíciletí př. n. l.). První ucelené popisy čaje a čajovníku jsou pak staré cca 1000 až 1300 let. Do tohoto období patří i kniha o čaji mistra Lu Jü z Číny z období dynastie Tchang (7. až 10. století n.l.). Po vodě je přitom dnes čaj vůbec neoblíbenějším nápojem. A připravujeme jej z lecčeho, mnohé čaje nemají s čajovníkem vůbec nic společného. Dnes najdeme čajové plantáže hlavně v Číně, Japonsku a Indii, ale také v Indonésii, Vietnamu, Cejlonu, Kavkazu, Tchaj-wanu, Gruzii a na Azorech, na Jávě a Sumatře a také v jižní Africe. Čajovník čínský (Camellia sinensis) nabízí dnes také mnoho odrůd, které dosahují různého vzrůstu a mají různé vlastnosti. Obvykle mají krátké stonky, bílé květy podobné květům třešní a plody podobné ořechu, které ukrývají semena (dřevnaté trojpouzdré tobolky s jedním až třemi hnědými semeny). Lístky čajovníku jsou dlouhé 3 až 25 cm a široké 1 až 10 cm, mají poměrně silné žebrování a na spodní straně jemné bílé chloupky. Chloupky jsou nejvíce patrné na tzv. tipsech (nerozvinuté pupeny listů). Čajovníky kvetou na podzim a po celou zimu, jejich květy jsou cizosprašné. Čajovníky se pěstují ve venkovním prostředí subtropů a tropů ze semen a nebo řízků a to na plantážích. V čím vyšší oblasti se čajovníky pěstují, tím mají menší listy a jsou méně olistěné (mají chudší olistění). Ovšem sklizeň z takových rostlin je většinou mnohem kvalitnější a žádanější. Ze semen se rostliny předpěstovávají v pařeništích, načež jsou po cca šesti měsících přesazovány na plantáže. Řízky se přesazují až osm měsíců od svého zakořenění. Teprve po dvou letech jsou keříky poprvé stříhány a až po třech letech jsou připravené na první sklizeň. Na pěstování jsou čajovníky poměrně nenáročné, přičemž dobře snáší různé klimatické podmínky. Co mají však společného, to je potřeba velkého množství srážek po celý rok. Čajovníky můžeme dokonce pěstovat i v chladnějších evropských podmínkách, musíme je však na zimu pořádně ochránit (zakrýt, nejlépe dostatečnou vrstvou slámy). Čajovník roste v půdách hlinito-písčitých a dosahuje v přírodě výšky 5 až 15 metrů (výjimečně i 30 metrů), na plantážích se však pěstuje tak, aby nepřesáhl výšku 1 metr. O nějaké větší výtěžnosti nelze v případě pěstování čajovníku jako pokojové rostliny vůbec uvažovat, ovšem ochutnat můžeme (i když nebude chuť tolik výrazná) a navíc budeme mít doma neobvyklý exemplář, který můžeme pozorovat v jeho růstu a chlubit se jím před návštěvami. Nakonec poznáme zblízka, na vlastní kůži, jak roste jedna z nejznámějších kulturních rostlin světa. A při troše dobré vůle se můžeme pokusit i o bonsaj. Domácí čaj je přitom ideální připravovat z čerstvých lístků, čili nemá ani smysl se je pokoušet sušit, natož fermentovat. Semínka čajovníku nám ideálně vyklíčí při teplotě vyšší jak 20 °C. Volíme stanoviště vzdušné a mírně vlhký substrát. Před výsevem je dobré máčet semínka den až dva ve vlažné vodě. Pokud se však nechcete výsevem zabývat, lze si koupit i sazeničky. Rostoucí rostlinky čajovníku vyžadují světlé stanoviště, ale ne přímé, prudké slunce (to platí obzvláště pro mladé rostlinky). Čajovník miluje vyšší vzdušnou vlhkost, je proto třeba použít odpařovače, misku s vodou, mlhovací fontánku a rosení. Již mladé rostliny je třeba hojně zaštipovat, aby se nám větvily a nakonec dosáhly krásného, košatého tvaru. A právě zaštípnuté konečky rostlin lze vždy využít k přípravě domácího čaje. Čajovníku též velmi prospívá letnění. Ani v zimě nám pak neopadá, i v tuto dobu vyžaduje dostatek světla a teplou místnost. Pokud však chcete svůj čajovník nechat na zimu odpočinout, nesmí být v chladnější místnosti jak 10 °C. Substrát volte lehký, propustný a mírně kyselý, zálivka je nezbytná pravidelná, aby byl substrát stále mírně vlhký. A určitě se vyhněte tvrdé vodě s obsahem vápníku. Za dva až tři roky pak můžeme začít sklízet lístky svého čajovníku pravidelně, konkrétně od začátku do sklonku léta, tedy v době letnění rostliny. Sbírají se vždy 2 až 3 mladé, koncové lístky na každé větvičce. Ze škůdců trápí čajovník nejvíce svilušky.