Před chvílí jsem před domem hrabal sníh, aby se dalo zajíždět a vyjíždět s automobily. Loni to bylo třeba jen párkrát. Přitom zima bez sněhu je nudná, špinavá, šedivá, bezbarvá, prostě jen těžko k přežití. Teprve sněhová nadílka v nás vždy vzbudí trochu života, vlije nám do žil energii. Příroda ožije, život je náhle krásnější i přes krátké dny a chlad. Děti vezmou alespoň boby či saně, když mohou, osedlají kouzelná prkénka a hurá na sjezdovku. A neodolají ani dospělí. A když nejsou k dispozici žádné sofistikované předměty určené pro pohyb na sněhu, stačí i kus igelitu, velký hrnec, prostě cokoli, co po sněhu sjede ze svahu.Proč ale sníh padá právě v takové podobě, jak jej známe? Jak je možné, že je každá sněhová vločka většinou zcela odlišná, i když se sobě na první dojem podobají? Co je to vlastně sníh? Ještě než si ale řekneme něco o sněhu, je dobré připomenout, jak využít sníh v zahradě. Jednoduše platí, že kde můžeme, sníh necháme ležet. A třeba po zasněžených trávnících je lepší v zimě tak často ani nechodit, natož odsud sníh odhrnovat. Pokud si odhrnujeme pěší cesty a třeba plochu dvorku a terasu, vždy je dobré sníh navážet do skleníku a fóliovníku a na jiné záhony v zahradě, kde bude při oblevě fungovat jako zálivka. Pokud pak sněhem ještě více přikryjeme třeba záhony s trvalkami ukrytými pod zemí, určitě je lépe ochráníme před mrazem. Stejně jako živočichy schované v hromádkách listí s klacky, kameny a tlejícím dřevem, kde zimu přečkávají různí živočichové. Sníh také můžeme navážet okolo stromů a keřů, ale nezahrnujeme jím celé kmeny, děláme spíše jakýsi kroužek okolo nich. Pro zálivku při oblevě to cela stačí. Z okrasných keřů a stromků můžeme sníh opatrně otřepávat anebo smetat, aby nám jeho sílící vrstvy nepolámaly větve. Také je dobré preventivní svazování jejich korunek, stejně jako třeba sice již uschlých, vysokých trsů okrasných travin. Budou pak nepolámané zdobit zahradu až do jara. Pozor si však musíme dát na sníh zasolený. Pokud se ve vaší lokalitě smí solit silnice, určitě si takovým sněhem zahradu nezavážíme, jen bychom si zasolovali půdu a mořili rostliny. To samé platí i o sněhu z příjezdové cesty k domu či garáži, jelikož si na tyto cesty spoustu zasoleného sněhu postupně navezeme přilepeného zdola na naše automobily. Takový sníh je lepší vyvézt někam pryč, mimo zahradu. Na záhony určitě nepatří. Na záhony také nepatří sníh jakkoli jinak kontaminovaný, ať již exhalacemi anebo různými chemikáliemi, jejichž původci jsme my sami, naše činnost. Sněhová vločka čili ledový dendrit (seskupení malých krystalů nebo krystalových zrn se strukturou fraktálu) je forma pevného skupenství vody, tedy v tomto případě sněhu. Ledové dendrity vznikají v atmosféře, kde se tvoří i jejich tvar. Sníh je tedy specifickou formou ledu (zmrzlou vodou), čili pevného skupenství vody. Je tvořen ledovými krystalky, které jsou seskupené do sněhových vloček. Šesticípých hvězdic, do nichž se miliardy molekul vodních par seskupí v oblacích při teplotě cca 0 stupňů Celsia. Zajímavé je, že ve sněhových vločkách se molekuly vody stále pohybují. A právě za tímto faktem stojí nekonečná rozličnost krystalických tvarů sněhových vloček. A že žádná vločka prostě není nikdy stejná. Dlouho se věřilo, že nikdy nespadnou dvě stejné vločky, neexistuje však fyzikální důvod, proč by to nemohlo nastat. Fyzikální poměry v atmosféře, za jakých tyto srážkové částice vznikly, se nejčastěji výrazně liší od fyzikálních poměrů ve sněhové pokrývce. Přesycení vodní parou vzhledem k ledu dosahuje ve sněhové pokrývce obvykle hodnot mezi 0 a 1 %, v atmosféře však dosahuje při tvorbě srážkových částic většinou hodnot mnohem vyšších (od 0 do 50 % i více). Srážkové částice ve sněhové pokrývce obvykle proto rychle prochází metamorfózou (přeměnou). Čím podobnější byly podmínky při vzniku srážkové částice podmínkám ve sněhové pokrývce, tím trvalejší sníh je, tím déle sněhové srážky vydrží, tedy i jejich konkrétní typ. V oblacích sníh vzniká přirozeně za vhodných klimatických podmínek převážně na biologickém podkladu (např. bakteriích). Z oblak se pak sníh snáší k zemi, když dosáhne určité hmotnosti a vytvoří se podmínky k tomu vhodné. Hovoříme o sněžení. Pokud se napadaný sníh nahromadí ve větším množství na dostatečně prochladlém zemském povrchu, hovoříme o sněhové pokrývce. Ta na rozdíl od spadlé vody ihned neodtéká, zůstává na místě, kde se stává důležitou součástí koloběhu vody v přírodě. Životnost sněhových vloček se také různí. Závisí na množství vodních par v atmosféře, délce krystalizace, ale i teplotě prostředí, kam vločky spadnou. Někdy sníh roztaje hned, sotva dopadne, dokonce roztává již cestou, pokud je příliš teplo. Vločky mění svůj tvar a objem. To samé vlastně dělají i kapky vody. Déšť. Každá vločka se však drží takzvaně šesterečné souměrnosti, má hvězdicovitý tvar, ale i kostrovitý vzhled. Hmotnost a velikost sněhových vloček je přitom závislá na množství vodních par v ovzduší. Sněhová pokrývka na zemi má různou stabilitu. Postupným sněžením se na sobě tvoří různé sněhové vrstvy, velmi vlhký sníh je těžký a hustý, klouzavý a nebezpečný. Je častým důvodem tvořících se sněhových lavin. Rozeznáváme přitom pět stupňů vlhkosti sněhu. První stupeň je co se týká nebezpečí vzniku lavin nejbezpečnější, vlastně z takového sněhu ani neuplácáme sněhovou kouli. V případě třetího stupně již vytvoříme pevnou kouli, ale ještě není vlhká. Prostě nemáme hned mokré rukavice. Poslední pátý stupeň představuje velmi vlhký sníh a vysoké riziko lavin, tedy sesuvů sněhové pokrývky. A to samé se děje na horách i střechách domů při větší sněhové nadílce. Používá se také výraz sněhový profil, což je jednoduchý test soudržnosti, nosnosti a bezpečnosti sněhové pokrývky. Především pracovníci horské služby při tomto testu vykopou do sněhu díru až na zem, čímž získají průřez celou vrstvou sněhu. Jednu stěnu upraví tak, aby jednotlivé vrstvy sněhu byly dobře čitelné. Spatří tak rozdíly ve vzhledu sněhu, jeho vlhkosti, pevnosti a velikosti krystalů. A podle soudržnosti vrstev pak odborník vizuálně odhadne stupeň lavinového nebezpečí. Pokud teploty vzduchu kolísají okolo bodu mrazu, je v ovzduší dostatek volné vodní páry, ta na vločky namrzá a zvětšuje je. Naopak při teplotách hluboko pod bodem mrazu se voda z ovzduší vytrácí a množství sněhových (ale i jiných) srážek se prudce zmenšuje. Sníh je navíc tvořen z velké části vzduchem, proto je objemný a sypký. Čím nižší teploty a čím více vody sníh obsahuje, tím také obsahuje méně vzduchu. Je proto těžký a mokrý. Kvůli extrémně nízkým teplotám je například trvale zasněžená Antarktida jednou z nejsušších světových pouští, byť je její povrch tvořen především vodou. Molekulární síly si při formování sněhové vločky vynutí její téměř dokonalou šesterečnou symetrii. Mezi jednotlivými vločkami jsou však vzdálenosti již příliš veliké, proto jsou vločky snášející se k povrchu země (snáší se rychlostí 0,3 až 1 m·s?1) orientovány chaoticky. Sněhová pokrývka pak představuje soubor neuspořádaně nakupených vloček. Základní vlastností sněhu je jeho izotropie. A pozor, čerstvě napadaný sníh je tvořen ledovými krystalky jen ze tří procent, 97 % tvoří vzduchové mezery mezi krystaly. Hustota čerstvě napadaného sněhu je značně závislá na vlhkosti. Začíná na 30 kg·m?3 a u mokrého se zvyšuje přibližně až na 600 kg·m?3. Za silných dešťů se pak může podobat až hustotě vody. Nový sníh (prašan, srážkové částice): čerstvě napadaný sníh, který při sobě nedrží, je nesourodý, může být základem prachových lavin, sněhové vločky (zrna) mají zachovalou podobu, v jaké vznikla v atmosféře, jde přitom o různé typy ledových krystalů: sloupečky, jehličky, destičky, hvězdice (dendrity), nepravidelné krystaly, kroupy, krupky, ledová zrnka, jíní Plstnatý sníh: vznikne, pokud na nový sníh dlouhodobě působí vítr narušující původní krystalickou strukturu sněhových vloček (fragmentace působením větru), sníh se zakliňuje do sebe a vznikají zvláštní sněhové desky, zvyšuje se přilnavost sněhu, dochází k rychlému nárůstu soudržnosti sněhové pokrývkyOkrouhlozrnný sníh: tento druh sněhu vzniká z plstnatého sněhu za oteplení, kdy sněhové vločky ztrácí svou krystalickou strukturu, vypadají jako matné bílé kuličky a dobře drží pohromadě, sněhová zrna se propojují a roste soudržnost sněhové pokrývkyHranatozrnný sníh: vzniká při rychlém oteplení, kdy se z masy sněhu odpařují vodní páry, mění se tvar i charakter sněhových vloček, vzniklá ledová zrna mají hranatý tvar, hranatozrnný sníh je velice pohyblivý, proto je častým základem lavin, kvůli postupnému vzrůstu velikosti krystalů a zanikání můstků mezi zrny se snižuje soudržnost sněhové pokrývkyPovrchová jinovatka: Vzniká za nízkých teplot na povrchu sněhové pokrývky vlivem radiačního ochlazování vyzařováním dlouhovlnného záření ze sněhové pokrývky, nad sněhem se vytvoří mělká, ale velmi výrazná teplotní inverze, vzduch se přesytí vodní parou vůči ledu, načež se vysráží krystaly povrchové jinovatky, dojde-li k jejímu pozdějšímu zasněžení, stane se kritickou vrstvou deskových lavinFirn: zaoblená ledová zrna, která vznikající další změnou krystalů ve sněhových vločkách v době střídání mrazů a oteplení, firn je častý na jaře, je ostrý a drsný jako smirkový papírUmělý sníh: Vzniká zasněžováním pomocí sněžných děl a je tvořen velmi malými, sférickými částicemi Sněhová přeháňka: tato sněhová srážka je tvořena ledovými krystalky, které většinou tvoří hvězdice (sněhové vločky), sněhová přeháňka se od sněžení liší rychlostí kolísání intenzity jevu, náhlostí výskytu, rychlostí střídání oblačnosti a nejčastěji i malou plochou výskytu (vyskytuje se na menším území), ve sněhové přeháňce je horší viditelnostDéšť se sněhem: tuto sněhovou srážku tvoří současně vodní kapky i sněhové vločkySněhové krupky: toto sněžení se skládá z bílých neprůsvitných ledových zrn, která jsou kulovitá až kuželovitá a průměru 2 až 5 mm, sněhové krupky jsou křehké, lze je stlačit, při dopadu na tvrdý podklad odskakují a tříští seSněhová zrna: srážka z velmi malých, zploštělých či podlouhlých a neprůsvitných ledových zrn průměru menšího jak 1 mm, při dopadu na zem se netříští a neodskakujíZmrzlý déšť: srážka z průhledných ledových zrn, která vznikají zmrznutím dešťových kapek či sněhových vloček, pokud při svém pádu téměř roztály a opět zmrzly, ledová zrna zmrzlého deště mají tvar kulovitý nebo nepravidelný, jejich průměr je menší než 5 mmNámrazové krupky: srážka z průsvitných ledových zrn převážně kulovitého tvaru o průměru okolo 5 mm, sněhová zrnka jsou obalena tenkou vrstvou ledu, námrazové krupky se vyskytují výhradně v sněhových přeháňkách Každá sněhová vločka padá jinak. Vibruje či plachtí. Jeden krystalek je tvořen řádově asi 10 triliony molekul vody.Největší vločky prý padaly v roce 1887 v Montaně (USA). Na šířku měly mít 38 cm a na výšku 20 cm. Jde však o velice nedůvěryhodnou a neověřenou informaci.Existují dvě převažující vysvětlení symetrického tvaru sněhových vloček. Mohlo by jít o komunikaci či přenos informací mezi rameny vločky (růst jednoho ramene ovlivní růst ramen ostatních). Důvodem této komunikace by mohlo být povrchové napětí anebo fonony. Druhé vysvětlení pak tvrdí, že při vznikání sněhové vločky panují téměř stejné fyzikální podmínky, souměrnost vločky je proto jejich výsledkem.Existuje fraktál navržený švédským matematikem Helge von Kochem, kterému se říká Kochova vločka. Ten se geometricky blíží podobě některých sněhových vloček, přitom má poměrně jednoduchý matematický popis.Japonský spisovatel Masaru Emoto napsal několik knih o tom, že komplexnost vločky může souviset s jakousi neurčitou pozitivní vibrací anebo energií prostředí, ve kterém se vločka vytvořila. Lze toho prý dosáhnout i slovem, hudbou anebo modlitbou. Tvrdí, že komplexnější a krásnější vločky vznikají pomocí pozitivní energie. Ve vědeckých kruzích však není tento autor brán příliš vážně. Je řazen mezi ezoteriky. Jeho pokusy s vodou přitom byly vyvráceny.První pojednání o sněhových vločkách napsal v roce 1611 německý matematik a astronom Johannes Kepler ve svazku De nive sextangula. V roce 1636 pak dendrity pozoroval francouzský fyzik René Descartes. Oba vědci došli k závěru, že že ledové krystalky mají vždy přibližný tvar šestiúhelníku, prostě mají vždy šest přibližně stejných ramen, která ale nejsou dokonale souměrná.Prvním známým fotografem sněhových vloček byl Američan Wilson Alwyn „Vločka“ Bentley. Chytal sněhové vločky na černý samet a fotografoval je dříve než roztály či sublimovaly. První vločku vyfotil 15. ledna 1885 a právě tento snímek je považován za první fotografii sněhové vločky. Za svůj život zachytil více jak 5000 obrázků sněhových krystalů. Bentley byl navíc i poeta, který vločky popisoval.Zdroj: Wikipedia
