Když jsme byli malí, chodili jsme po kolejích z vesnice našich babiček do sousední a cestou jsme podél trati uzobávali ostružiny. To jsme ještě nevěděli, že vlastně jde o nejhorší možné místo pro sběr tohoto ovoce. Z hygienických důvodů samozřejmě, za prvé jsou problémem chemií napuštěné pražce a jejich okolí včetně půdy a za druhé vše, co ve vlaku skončilo v záchodu, dopadlo právě na koleje. Inu - přežili jsme to. A v pubertě, když jsem si o prázdninách přivydělával s druhou babičkou v lese vyžinováním holin s mladými stromky, byly největším problémem právě ostružiny. Spolu s dalším porostem, kterým se proplétaly, tvořily až dva metry vysoké houštiny, které jsme museli mačetami a srpy vysekávat jako v nějakém pralese, abychom pustili sluníčko k nejvýše několik desítek centimetrů vysokým sazenicím. A hledejte v takové houštině třeba mladé boučky a doubky. Když jsme nějakou sazenici náhodou přesekli, hajný vyváděl jako šílený. On ale vůbec vyváděl pořád, jednou si za námi dojel domů, jak to, že nejsme na pracovišti, ale my jsme si ten den přivstali a zabrali. Měli jsme hotovo a on z toho měl málem infarkt. Nakonec se dotyčný hajný oběsil kvůli své ženě. A kdyby to neudělal, asi by ho stejně trefilo. Vůbec úmrtnost hajných byla v této části západních Čech obrovská, buď zmařili život pytláci, nebo manželka. Jednoho pověsili za živa hlavou dolů nad mraveniště, jiný se kvůli ženě zastřelil. Děsilo mě, že si babička přála, abych se stal hajným. S oblibou mi ty morbidnosti vyprávěla, mně, tehdy puberťákovi, a pak vždy dodala, že hajný je moc pěkné povolání. V lese má respekt (Hajný je lesa pán… slovy jedné dětské filmové písničky :-)). A tak jsem se hajným nestal. Ostružiny jsem v tu dobu nenáviděl. Všude strupy, každou chvíli další krvavá místa. Za všechno mohly ostružiníky, samý trn. Dnes je v zahradě umravňujeme na kari síti ohnuté o kamennou zídku do půloblouku a je to již úplně jiný příběh. Moje máma má pro změnu v zemi kotvený kovaný oblouk, po jakém se nechávají pnout růže. A funguje to skvěle. Ostružiny můžeme pnout po konstrukcích drátěných, kovaných i dřevěných, může jít o stěny i oblouky, použít lze i obyčejnou kari síť. Bohužel se však ceny kari sítí za posledních dva a půl roku vyšplhaly tak vysoko, že se nemusí každému toto velmi praktické řešení líbit. Pokud pak máte pergolu, stačí ji opatřit dřevěnou treláží a umravnit pohyb ostružin právě po ní. Hustotu porostu přitom každoročně upravujeme řezem ve vhodnou dobu, tedy po sklizni. Bez vyvazování šlahounů ostružiníků na konstrukci vlastně nemá jejich pěstování v zahradě ani smysl. Jejich plody – ostružiny – se nám budou lépe sklízet a hlavně nás šlahouny nebudou bolestivě tahat za tělo. A jelikož jde opravdu o skvělé drobné ovoce, osvěžující nakyslé a zcela originální chuti, bohaté na vitamíny a jiné látky, určitě se vyplatí ostružiníkům nějaký ten čas a peníze věnovat. Pěstování ostružiníků je snadné, mnoho toho od nás nechtějí. Dokonce bývají natolik vitální, že nám pravidelně doslova přerůstají přes hlavu, bez ohledu na zálivku a hnojení. Ostružiníky jsou skromné na podmínky. Nejenže rychle rostou, ale také se rychle množí. Bez pravidelné redukce výhonů je pěstovat nelze. Každoročně odstraňujeme výhony odplozené a tedy starší, přičemž necháváme jen ty mladé, měkčí, ohebné, které ale ještě musíme zkrátit. Ostružiny navíc nejsou přes svůj bujný růst vyloženě popínavé, ale mají tendenci polehávat, ale to pak úplně po všem. V lese to mohou být i dvoumetrové keře. Je tedy opravdu nasnadě, že bez pravidelného vyvazování k opoře to nepůjde. Pokud nechcete investovat peníze a čas do nějaké sofistikované nosné konstrukce pro ostružiníky, postačí i obyčejný drátěný plot. Tedy jinak, sazeničky vysadíme u plotu. Než ale začnete protahující se šlahouny vyvazovat (a bude to třeba dělat vícekrát za sezónu), pořádně se oblečte a použijte opravdu tvrdé pracovní rukavice. Poranění od ostružiníků je rychlé, bolestivé a krvavé. Jediné, čeho je třeba se vyvarovat, to jsou chatrné konstrukce. Ostružiníky si s nimi poradí hodně rychle a třeba spolu s větrem dovedou konstrukci poslat na zem hodně rychle. Konstrukce musí být pevná a pevně kotvená, k zemi či ke stěně. Improvizovaná řešení se v případě ostružiníků nevyplatí. Výška konstrukce by měla být nejméně metr a půl, lépe 2 metry, vyšší konstrukce již nedává příliš smysl, jelikož je sklizeň ostružin postupná a museli bychom si přistavovat schůdky či žebřík. Smysl nemá ani nižší konstrukce jak metr a půl, stejně ji šlahouny každoročně přerostou. Úplně nejjednodušším řešením (tedy kromě dostatečně pevného plotu) jsou dvě ocelové tyče, které buďto zatlučeme dostatečně hluboko do země, nebo zabetonujeme (vlastně stejně jako ocelové sloupky plotu). Mezi tyčemi pak stačí natahovat ve vzdálenosti přibližně třicet centimetrů dostatečně silný drát. Použít lze samozřejmě i laťky, treláž, silný umělohmotný provaz (třeba prádelní šňůru), prostě cokoli, co vydrží. A pak už stačí jen vyvazovat. K opoře nestačí šlahouny ostružiníků jen narafičit, nastavit, nejde o rostliny popínavé. Nejprve vybereme hlavní výhon a právě s ním začneme, co se týká výšky úvazu, musíme se přizpůsobit aktuální situaci, tedy délce výhonu. Výhon vyvazujeme volněji a po třiceti centimetrech, až dojdeme až na vrchol konstrukce, ohneme výhon tak, aby se buďto plazil po její vrchní vodorovné části, nebo směřoval směrem dolů. Nejlepší je mít ke konstrukci přístup z obou stran. Takto uvazujeme jeden výhon za druhým. Víc pro rostliny v dané sezóně již udělat nemůžeme. O dosti povyrostou, vykvetou, odplodí. Pak je zase náš čas, nadchází vhodná doba pro řez. Ostružiník (Rubus) je velký a systematicky složitý rostlinný rod (1000 až 1550 druhů) z čeledi růžovité (Rosaceae). Jejich plody jsou známé jako ostružiny a maliny. Z botanického hlediska jde o souplodí peckoviček. Jde o vzpřímené či plazivé keře, případně vytrvalé byliny. Rostou kosmopolitně po celém světě s výjimkou Antarktidy. V tropických oblastech rostou pouze v horách, vedro spolu s obrovskou vzdušnou vlhkostí nesnáší. Speciální botanické odvětví zkoumající ostružiníky se nazývá batologie. Ostružiny obsahují hlavně třísloviny, flavonoidy, vitamín A, menší množství vitaminu C, barviva, cukry, pektin, kyselinu jablečnou a jantarovou, draslík, hořčík, železo, měď, kyselinu listovou a vlákninu. Jde o velmi zdravé, lidskému organizmu prospěšné drobné ovoce. Ostružiny se konzumují čerstvé, připravují se z nich zavařeniny, kompoty, džemy, šťávy, sirupy atd. Ceněné jsou i v cukrářství, vynikající jsou v jakékoli podobě v dortech, zákuscích a jiných sladkostech.Ostružiníky lze dokonce využít i jako okrasné rostliny zdobné listy, květy i plody.Zdroj: ireceptar.cz, Wikipedia, CESKESTAVBY.cz, zahradkarskaporadna.cz