Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) je endemitem Namibské pouště na západním Atlantickém pobřeží Namibie a Angoly. Jihoafrické turistické kanceláře dokonce pořádají k největším žijícím exemplářům turistické výpravy. Tato rostlina roste výhradně v extrémním pouštním ekosystému, ovšem v částech přiléhajících k moři. Oblasti se říká pobřeží koster (Skeleton Coast). Nejčastější je výskyt welwitschií v angolské oblasti Cabo Negro mezi 15 až 16 ° jižní šířky a dále v Namibii mezi 20 až 24 ° jižní šířky. Naprostá většina rostlin pak není od pobřeží vzdálena více jak 80 km a nejčastějším místem výskytu jsou vyschlá řečiště, otevřené pláně, svahy a kopce. Přežívají v podmínkách, kde trvá plný sluneční svit 300 dní v roce. Nehostinné podnebí v oblastech výskytu welwitschií jasně dokumentují následující údaje: roční průměr dešťových srážek 20 mm (pobřeží) až 120 mm (vnitrozemí), denní teplota vzduchgu až 50 °C, v noci naopak pouze 7 °C. Jak mohou rostliny v takovém prostředí přežít? Díky mlhám! Po 300 dnů v roce totiž pobřežní mlhy zasahují až cca 130 km do vnitrozemí a právě vodu z těchto mlh mohou získávat listy welwitschií. Mlhy jsou důsledkem střetávání studeného vzduchu přicházejícího od oceánu a teplého z pouště, kdy se vlhký a chladný vzduch drží dole. Welwitschie zřejmě dovedou díky mlhám snížit deficit srážek až o 50 mm ročně. Welwitschie podivná byla pojmenována po svém objeviteli, průzkumníkovi, botanikovi, cestovateli a lékaři Friedrichu Welwitschovi. Ten našel první rostlinu v roce 1859 při svých výzkumných cestách po jižní Angole, které financovala portugalská vláda. Vlastním jménem se však tento objevitel jmenoval Friderik Velbič a byl korutanským Slovincem pocházejícím z rakouských Korutan. Proto se rostlině také někdy říká velvičie. Welwitschie podivná je vytrvalá stálezelená rostlina, jediný žijící zástupce rodu Welwitschia i čeledi Welwitschiaceae. Čeleď patří do fylogeneticky prastarého řádu liánovcotvaré (Gnetales), jemuž jsou nejblíže příbuzné jehličnany z řádu borovicotvarých (Pinales). Welwitschie jsou extrémně odolné a dlouhověké rostliny. Přitom jsou dvoudomé a jednopohlavné. Mají krátký dřevnatý stonek, dlouhý kořen a dva dlouhé, stále dorůstající listy, které vypadají z dálky jako nevzhledná hromádka odpadků. Domorodci za nedostatku stravy pekli v horkém popelu středy samičích rostlin, které nazývali pouštní cibulí (herero onyanga). Antilopy a nosorožci pro změnu žvýkají listy a poté vyplivují tvrdá vlákna. Jelikož rostliny rostou extrémně pomalu a jen v malé oblasti, nejsou zde vzácné a nic ani nenasvědčuje jejich ohrožení, jsou však v Angole a Namibii chráněny zákonem. Dřevnatý stonek dorůstá nejvýše 50 cm a na svém konci má vegetační vrchol ve tvaru konkávního disku s vlnitými okraji. Vegetační vrchol může mít průměr i více jak 1 metr. Rostou z něj brachyblasty s rozmnožovacími orgány uspořádanými do šištic. Přírůstky dřevnatého stonku jsou extrémně pomalé (cca 1 mm za rok), vegetační vrchol dokonce může být i téměř v úrovni terénu, přičemž vyrůstá z mohutného a hluboko rostoucího kůlovitého kořene. Kořen je velice důležitý, protože kotví rostlinu do písčitého terénu i za velice silných větrů. Navíc dovede získávat podzemní vodu z hloubky až 18 metrů. Ovšem obvykle kořen dorůstá délky odpovídající rozpětí živých listů. Ovšem průměr kořene může být u nejstarších rostlin i větší jak 1 metr. Na konci je kořen ukončen až 3 metry dlouhým vlasem a přímo pod povrchem najdeme široce rozvětvené kořenové vlásečnice. Ty absorbují vodu, kterou listy shromažďují z mlhy a rosy a svádějí do půdy. Horní část kořene je pak rezervoárem vody. Listy welwitschie jsou nejdelšími z žijících nahosemenných rostlin. Poté, co nová rostlina vyklíčí, zajišťují fotosyntézu cca 1,5 roku pouze dva děložní lístky. Až teprve dosáhnou délky 25 až 35 cm, začnou vyrůstat z bazálních meristémů dva pravé listy, které na bázi neustále (po celý život rostliny) dorůstají. Na svých koncích se přitom neustále třepí a odumírají, dokonce se i dělí do několika pruhů, což vytváří dojem, že je listů více. Vzhledem jsou listy dvěma tenkými a pokroucenými stuhami, které však spíše připomínají dřevo. Listy zastiňují půdu a udržují vlhkost získanou z mlh, aby měly kořenové vlásečnice čas vodu přijmout. Na povrch listů přitom najdeme mnoho dýchacích průduchů (až 22 000 na 1 cm?) a to dokonce na obou stranách listů, jelikož průduchy získávají kromě dýchání také vodu z mlh. Vzdušné vlhkosti je proto využito maximálně. Za vlhkého vzduchu se průduchy otevírají, za suchého zavírají. Prakticky to pak znamená, že rostliny dýchají pouze v noci.Nejdelší nalezené listy jsou dlouhé 6,2 m včetně odumřelé části a široké 1,8 m. Nejvyšší rostlina pak dorostla do 1,8 m, nejširší do 7,8 m. Rychlost růstu listů je 8 až 15 cm za rok a rostliny se dožívají věku od 500 do 600 let (datování radiouhlíkovou metodou 14C). Jelikož welwitschie jsou nahosemenné rostliny, nemají květy. Vajíčka samičích rostlin jsou však kryta obalem připomínajícím listen (říkáme jim proto rostliny obalosemenné). Tvroba pohlavních orgánů je závislá na teplotě, aktivuje se až při 38 °C. Menší samčí i větší samičí pohlavní orgány jsou tvořené šišticemi lotosové až zelenomodré barvy, které obsahují dostatek sladkého nektaru. Samčí šištice mají čtyři řady semenných šupin a v jejich paždí 6 tyčinek, které jsou nitkami srostlé k sobě. Každá nese na vrcholu tři prašníky. Samčí květy mají dosti málo pylu.Samičí šištice mají také čtyři řady šupin a v paždí každé najdeme jedno vajíčko se dvěma obaly. Jeden je trubičkovitě protažen a připomíná čnělku. Když se uvolňuje pyl samčích orgánů, vznikají na těch samičích polinační kapky zrychlující vnikání pylového zrna do vajíčka. Opylování zajišťují především ploštice z čeledi ruměnicovitých, ale i různé vosy, brouci, mouchy a motýli. Mohou proto být opyleny i rostliny, které jsou od sebe velmi vzdálené. Zajímavé je, že nejčastější návštěvníci těchto rostlin, mravenci, se na opylování nepodílí. Hmyzosnubné opylování je u nahosemenných rostlin unikát, jelikož ty jsou většinou větrosnubné. Během dozrávání semen se samičí šištice mění v plodovou semennou šišku. Semena dozrávají třikrát ročně, v červenci a srpnu, v prosinci a v květnu a dubnu. Ty největší z welwitschií tvoří 60 nebo 100 samičích šištic, které dovedou vyprodukovat až 10 000 semen. Úspěšnost opylení je cca 50 %. Semena jsou pak zralá přibližně 9 měsíců po opylení. V tu dobu se plodová šiška rozpadá a semena s blanitými křídly velká cca 35 x 25 mm jsou roznášena větrem. Klíčivost si přitom zachovávají mnoho let, ke klíčení však dojde pouze při déletrvajících deštích. K tomu dochází v Namibské poušti třeba i jen jednou za 10 let a proto je mnoho rostlin stejně starých. Až 80% semen je navíc zničeno plísní jménem kropidlák černý (Aspergillus niger), jiná semena jsou požírána drobnými pouštními živočichy. V přírodě vyklíčí asi jen 1 % semen, načež se vyvinou zralé rostliny s minimem nepřátel. Semínka si však snadno pořídíte na internetu, poté je důkladně navlhčíte v propustného substrátu o velikosti zrna 2 až 5 mm, tedy vlastně v písku s trochou rašeliny či zeminy, písek musí převažovat. Děložní lístky se objeví již po týdnu. Poté zajistíme, aby substrát nikdy nepřeschl a také nebyl nikdy přemokřen. Rostlinu pěstujte v bytě na vnitřním okenním parapetu orientovaném na jih, potřebuje co nejvíce sluníčka. Počítejte však s tím, že vám vaše welwitschie poroste velice pomalu, budete čekat mnoho let než trochu „poposkočí“. Ale mít doma takovou raritu určitě stojí za tu námahu, nakonec se může stát i součástí dědictví.Zdroj: Wikipedia.org