Proč vlastně ryjeme? To je přeci jasné! Provzdušňujeme půdu, zapracováváme organický materiál do větší hloubky zeminy, likvidujeme plevele, zúrodňujeme. Jenže pozor: rytí má své opodstatnění jen na úživných půdách s hlubokým profilem a minimální erozí. Tam, kde podmínky nejsou tak ideální, můžeme s rytím narazit. Půdu obracením vysušovat; zbavovat živin a snižovat tempo rozkladu organického materiálu; uvolňovat semena plevelů ze „semenné banky“ a tím podporovat jejich růst a zaplevelení; paradoxně podporovat nežádoucí zhutnění půdy a erozi. To, co je jednou dobré a užitečné, je na trochu jinak strukturovaném pozemku chybou. A toho rozdílu si povšimli zahradníci, kteří rytí nefandí. Půda není jen substrát pro růst rostlin, neslouží jen k zafixování kořenů v zemi. Půda je živý ekosystém, do kterého bohužel úplně nevidíme. Má svou vlastní strukturu, ovlivněnou povahou materiálu, z něhož je vytvořen. Má své horizontální rozvrstvení, rozmanité ekologické podmínky, odlišnou vlhkost a dostupnost živin v jednotlivých patrech. Žijí tu houby, plísně, bakterie. Kvasinky, řasy, háďátka. Na jedné čajové lžičce dobré hlíny napočítáte 50 miliard mikroorganismů. Je tu i hmyz, taky krtci a žížaly. Prostě přepestrý a kompaktní svět, prorůstaný kořeny rostlin. Svět, do kterého vpadne po úrodě lačnící člověk s rýčem stejně, jako dřevorubec s motorovkou do deštného pralesa. Invazivně a ničivě. Jak to? Vtip je v oné patrovitostí podzemního ekosystému. Většina mikro-vláknitých hub žije pod v hloubce maximálně 15 centimetrů. Fungují tu obstojně, udržují nejrůznější mutualistické (vzájemně prospěšné) vazby s kořínky rostlin, směňují s nimi živiny za vláhu. Jedno rýpnutí je vynese na povrch, do světa, kam nepatří. Světlo, UV záření, kolísavá teplota, odlišná vlhkost. Houby zahynou, neviditelná vláka podzemního systému, zajišťujícího výživu rostlin, jsou zpřetrhána. Přeorání znamená zásadní narušení, likvidaci půdního ekosystému. Neviditelné mrtvolky mikroskopických tvorečků pravda půdu pohnojí, a proto úroda stojí za to. Ale do dalších let se bez přídavků živin většinou neobejdeme. Harmonie systému byla rytím narušena. Přijde vám to trochu sluníčkově pohádkové? Inu, principy no-dig gardening se sice rodily už ve 30. letech minulého století, ale silně je poznamenala duchovně-ezoterická linie hippie zahradníků v letech šedesátých. Je to samostatná odnož permakulturního zahradničení. Proto je to trocha půdní ekologie a větší porce filozofie smíchané dohromady. Faktem zůstává, že rytí v dlouhodobém měřítku opravdu snižuje retenci (prostupnost, vsákavost, vododržnost) vody půdou, zvyšuje její odtok, koncentraci dostupných živin (hlavně uhlíku a dusíku), jejich vymývání do nižších horizontů, zpomalený rozklad organického materiálu, usnadňuje erozi. Jenže jak to dělat jinak a lépe? Máme snad plevelům vysvětlit, že po nich chceme, aby žily s našimi plodinami ve všeobecné harmonii? Ne. U zahrádek bez rytí totiž plevele prakticky neexistují. A ne proto, že by se dobrovolně odebraly do Nirvány. Byly vlastně dost nemilosrdně zahubeny, ještě před tím, než byl vlastní záhon oset. Což nás vede k tomu, proč zahradničení bez rytí není fyzicky o nic menší dřinou, než klasické zahradničení s rytím. A vysvětluje to také, proč pro tenhle alternativní směr hospodaření budete potřebovat metráky opravdu super-kvalitního kompostu. Případně, proč lidé, kteří no-dig gardening nefandí, nazývají nerycí zahradníky „zelenými lasagnemi“. U italského receptu na oblíbenou pochoutku totiž na sebe vrstvíte jednotlivé suroviny pokrmu. A zrovna to děláte i u zahradničení bez rytí. Na záhon totiž opakovaně do výšky vršíte jednotlivé složky ideálního růstového substrátu. Zatímco původní půda, se svým vzácným ekosystémem, zůstává netknutá. Nešlapete po ní, neryjete do ní. Zůstává jen vytrvalým médiem, které na mikrobiotické a makrobiotické úrovni zprostředkovává veškerý podstatný servis pro vaši budoucí úrodu. Vážně. Nejdřív ale zatočíte s těmi plevely, jejichž semena (a potažmo vytrvalé oddenky a kořeny) setrvávají v půdě. Jak? Tím, že půdu, ideálně jich ohrazenou bedněním budoucího vyvýšeného záhonku, překryjete materiálem, který nepropouští světlo. Igelit přitom není dobré řešení (zapaření a také postupné uvolňování mikroplastových částic do půdy), starý koberec je dobrý jen někdy (záleží na podílu umělých vláken). Lepší je silnější vrstva novin, někdo preferuje proložení kládami dřeva (to už je spíš německý Hügelkultur), anebo, dnes nejčastěji preferované řešení, tuhé kartonové desky. Dají se nastříhat a rozmístit přesně dle požadavků. Samozřejmě můžete sáhnout po specializovaných polo-propustných fóliích, membránovém mypexu, nebo geotextílii. A pak? Tuto vrstvu zatížíte, zazemníte vrstvou substrátu, kompostu. A čekáte. Jak dlouho? Trpělivost a dlouhodobé plánování jsou předností všech zahradníků, takže vás nepřekvapí, že si na výsledek počkáte nejméně 6, ale klidně i 12-18 měsíců. Ano, chce to doopravdy plánovat dopředu. Vložený předěl – karton, se mezi tím rozloží. Proč je tenhle krok nezbytný? Protože během dlouhé pauzy dojde k rozložení a potlačení výhonků plevelů v půdě. Vyhubíte je, aniž byste se jich dotkli. Jejich dormantní semínka sice pořád vyčkávají v půdě, ale vy do ní nebudete rýt, a proto se ani nedostanou na povrch a k růstu. A celé další zahradničení proběhne nad nimi, bez jejich účasti. Po této přípravné vyčkávací fázi pak následuje další vrstvení organického mulče. Jako u lasagní tu kladete vrstvu zelené posekané trávy, listí, uzrálého hnoje, dalšího kompostu, slámy. Počet vrstev a jejich výška se v jednotlivých modelech no-dig gardening liší. Počítejte ale nejméně se třemi vrstvami, a každou o síle cca 10-15 centimetrů. Opravdu to chce pořádnou hromadu kompostu, a s lopatou se ho naházíte víc než dost. Výsledkem je hromada zajímavého substrátu, která neobsahuje semena plevele (v kompostu je zahubí a sterilizuje teplota), do které už můžete sázet. Podstatné je, že tohle uměle vytvořené přírodní nadloží stále komunikuje s původní půdou v podloží. Tím lehce romantizovaným ekosystémem mikrosvěta. Navýšený záhon bude postupně sesedat, výživný organický materiál se v něm bude rozkládat. I díky mikrobům a bakteriím, jež do něj přejdou z půdy, stejně jako drobná houbová vlášení. A žížaly, které jsou při vytváření úrodného humusu nepřekonatelné. Místo, abyste zahradničením ztráceli 5 milimetrů úrodného horizontu ročně, vám žížaly 3 milimetry vyrobí. Krása tohoto celého alternativního modelu zahradničení nerytí tkví tedy v dlouhodobé udržitelnosti, v tom, že o půdu pečujete. Dáváte ji každou sezónu možná o trochu víc, než si z ní berete, ale je to dlouhodobá investice. A hlavně se se u toho nemusíte mořit s plevely. Pracný cyklus zakrývání pochopitelně musíte tu a tam, v horizontu širšího rozpětí let, znovu zopakovat. Nebo také ne, když znovu vyvýšený záhon převrstvíte hnojem a kompostem. Když tuhle vynaloženou námahu srovnáte s klasickým přístupem? Zakládání půdy a přípravu absolvujete u obou, u no-dig je to náročnější. Jenže celá další sezóna je bez pletí, okopávání a kypření. Pro vaše záda a bedra je to ohromná úspora, stejně jako úspora času. A je tu ještě pár dalších výhod: vyšší odolnost vůči mrazu a promrzání půdy, výrazně větší vododržnost (substrát funguje jako houba, s rezervou vlhkosti nasátou pro suché měsíce), optimální skladba živin v půdě s nulovou potřebou přihnojování (nad rámec organického materiálu), podpora života a půdního ekosystému. Je to vážně chytlavé. Pokud budete na jednom a tom samém místě pět let pěstovat jednu a tu samou plodinu a budete půdu upravovat rytím, vytvoříte neúrodnou poušť. Pět let no-dig gardeningu vytvoří oázu života.
