Stačí si jen vzpomenout, jak vypadala hřiště vašeho vlastního dětství. Ať už jste vyrůstali mezi lidskými králíkárnami panelové sídliště, anebo na vesnici s pravidelnou akustickou kulisou kohoutího kokrhání a řevu cirkulárek, prostor vymezený dětským hrám tu vypadal téměř totožně. Duté železné skruže, prokvetlé rzí a loupající se barvou; omlácené kovové houpačky, které vám možná vyrazily první i poslední zub; svařované kostky z trubek, zasazené do betonové desky… rotační kolotoč, kde jste mohli ztratit oběd, důstojnost a čisté spodní prádlo současně. A k tomu průlezka, kterou opanovali jen ti, kteří se naučili nebát výšek a ručkovat, a počítali přitom s dopadovou plochou v kopřivách. Minulost nebyla lehká, a dětská hřiště tehdy nepolstrovala normovaná bezpečnost. Přesto jsme je nějak záhadně dokázali všichni víceméně přežít, a ještě si u toho užít kopec zábavy. Pokud bychom se vydali ještě dál do minulosti, k letům třicátým a do zahraničí, uviděli bychom vpravdě děsivé nezajištěné hrazdy a visuté průlezky, které jako by vypadly ze snímků současných výcvikových táborů militantů a mariňáků. Časy se prostě mění, a naše nároky též. Otázkou zůstává, jak dalece můžeme jít pod standard minulosti a zvyšovat naprostou bezpečnost prostoru dětských her, než jim sebereme i ten poslední střípek zábavnosti. Téměř totálně platí u dětských domků a domečků na hraní, s nimiž se dnes doslova roztrhl pytel. Zvažujete, že pro svůj biologický produkt něco takového pořídíte? Opravdu dobře si to rozmyslete, protože tu zdaleka ne každá snaha bude korunována zaslouženým úspěchem. Řečí architektů: je zřejmé, že investorem stavby pochopitelně budete vy. Otázkou ale zůstává, kdo bude koncovým uživatelem objektu. Vy, nebo děti? Protože pokud má onen domeček skutečně sloužit dětem a jejich hrám, měl by vycházet z jejich velmi konkrétních potřeb. Což nám dospělákům ne vždy dochází. Řešení plastové skládačky, koupené v supermarketu za pár tisíc, se totiž rychle přežije. Stane se domkem „pro mimina“, kde si plenkám odrostlé ratolesti už prostě hrát nechtějí. A podobně nevalně skončí jen o sezónu později i dřevěné univerzální sety. Co je špatně? Jestli se ještě jednou trochu ponoříte do snění vzpomínek: víte, co činilo „ty vaše“ bunkry, domky, pevnosti a skrýše unikátní, a proč vám vydržely jako prostor k hrám tak dlouho?Inu, bylo to proto, že jste si je víceméně spoluvytvořili sami. To jim dalo hodnotu. Byť to někdy znamenalo děsivé zatlučení prken „žebříku“ do živého dřeva stromu tuctem hřebíků nebo budování podkopu, z něhož by se udělalo nevolno i hodně otrlému statikovi, tyhle úkryty a doupata jste si vytvářeli svépomocně. A v té nedokonalosti byla ohromná síla i radost z vlastní práce. Pokud tedy pomýšlíte nad domkem pro vlastní děti, nedělejte s tím před svými nejmenšími zbytečné tajnosti. A zjistěte, jestli o to vůbec samy stojí, a jestli budou chtít přiložit ruku k dílu. Jen tak totiž vytvoříte dílo, které jim během dětství nikdy nezevšední. Přístup „na, tady jsme ti s maminkou koupili a já podle návodu sestavil domek, a teď se do něj na odpoledne ztrať, ať máme klid“, tolik vlastní současným moderním a uspěchaným tatínkům, je naprostou cestou do záhuby. Jak si té poskládané krabice může vážit a mít z ní radost? Ostatně, bez předchozí konzultace s dětským klientem těžko odhadnete, jestli mu jde načančaný model růžové chaloupky se srdíčky a poníky k duhu. Co když si zrovna vaše dceruška chce hrát na zlou čarodějnici, vyrábějící otrávené lektvary. Co když si žádá zlobří jeskyni, nebo třeba autodílnu? A vy jí místo toho dáte univerzální kýč bez fantazie, který je shodný s tím, co mají všechny její kamarádky! Z praxe dětských her je tedy rozhodně lepší vybírat design, který je svým zpracováním neutrální (aby domeček mohl fungovat dnes jako kuchyně pro panenky, zítra dopoledne mohl být kosmickou lodí a pak navečer fungovat jako popelářské auto a vězení). Pokud tedy nechcete zastavět celou svou zahradu skanzenem malých různorodých domečků. A onen vytvářený domeček by přitom měl pořád být originální. To samo o sobě vyřazuje z výběru většinu před-kompletovaných modelů, které si jsou navzájem podobné, jako vejce z drůbežárny. Než tedy vytvářet tuctové a nikým nežádané zboží, je častokrát lepší hodit ručník do ringu, a domeček vůbec nekupovat. Anebo vystavět, s pomocí dětí, vlastní. I tady ale musí do pozadí ustoupit představy dodavatelů stavby (rodičů) před plány uživatelů (dětí). Solitér nenápadné perníkové chaloupky totiž sám o sobě nepostačuje. Optimem poptávky jsou kombinované modely, které v sobě nesou propojení do patra, a klouzačku s dojezdem v pískovišti. Minimem je aspoň to pískoviště v předzahrádce domečku, protože jinak nabízíte dětem jen dost chabý holobyt. Po poradě s klientem pak můžete rozpracovat projekt, který bude „mírně laděný“ směrem třeba k pirátské lodi, letadlu, karavanu nebo středověkému hradu, ale pozor na jednoznačnou vyhraněnost díla. Na pirátské lodi se do vesmíru létá špatně i ve skafandru, a mnohem víc slávy uděláte s obyčejným kormidlem, které se dá aplikovat kamkoliv. Otázkou, která může inženýrsky i nákladově položit nejednoho dospělého stavitele, je pak záležitost „provozní kapacity“. Znovu nás to vrací do dětství: to, co činilo hřiště a vražedné průlezky zábavné, nebyl socialistický sólový workout, ale to, že tam byli (kromě pár darebů) i kamarádi a kamarádky.Pokud vytvoříte hnízdo jen pro svého jedináčka, šťastný o samotě v kukani nikdy úplně nebude. V zásadě tak budete čelit výzvám přeexponovaného nebo provozně nedostačujícího projektu, a možná žalobám rodičů, jejichž ratolesti se během návštěvy vašeho bunkru zraní (ano, minulost nebyla lehká, ale v tomhle měla oproti současnosti navrch). Komplikovaná řešení pak může nabízet spojení financí, materiálu a práce několika spřátelených tatínků a jejich dětí, která může skončit smutným rozkmotřením dospělých i dětských přátelství, hádkám o peníze a přístupu k domečku na soukromém pozemku. Ne vždy totiž všichni říkají a zamýšlejí to samé, co činí. Přitom tu pořád neodbytně působí otázky dnes tolik žádané bezpečnosti stavebního provedení díla, které musí odpovídat alespoň minimálním nárokům. Praxí ověřenou jsou konstrukce se základy v betonových patkách (kvůli dětskému domečku přeci nebudete žádat stavební povolení), dřevěná konstrukce z hladkých fošen (kvůli třískám) nebo oboustranných palubek, povrchově ošetřená netoxickou barvou a lakem s odolností proti UV. Střešní krytina? Populární je pro svou odolnost kanadský šindel. Podlaha nebo podlážka by měla být rovná, bez zvýšeného prahu, aby se tu a tam dala umést, protože dovnitř si budou děti zanášet nejrůznější věci. Pozor na odhalené kovové spoje, ostré hrany a trčící hřebíky a šrouby. A myslet na to, že co se může rozbít, to se rozbije. Pokud tedy vytvoříte multifunkční celek se sklopnými stolečky, okenicemi a létacími dvířky, nehodám a náhodám se nevyhnete.Důležité je celkové umístění „stavby“, ideálně do zástinu, aby se stříška a vnitřní prostor domečku nerozhřívaly do extrémů. To je pak mimochodem velký problém všech plastových domků, které sice nezanechávají třísky, ale spíš popáleniny. S lokací stavby souvisí i „obslužnost“ místa a toho, co nabízí dál. Husté netrnité křoví, rozběhovou plochu pro běhání a míčové hry, strom se zavěšenou houpačkou? Nebo prvky potenciálně riskantní, jako vodní tůňky nebo kompost hnojiště? Děti totiž budou terén v okolí domku chtít proaktivně zkoumat a objevovat, tak abyste se nedivili. Když tohle zázemí pro širší hry vaše zahrada nenabízí, znovu nejspíš nebudete těmi nejlepšími adepty pro stavbu zahradního domečku, který v popularitě vydrží. Pokud jde o přístupnost obydlí dospělákům, měl by být dům „skrytý“ ale přitom dobře pod dohledem a na očích. Z praxe se hodí zvolit přístup známý u ptačích budek. Mělo by být možné – panty a západkami – celý objekt otevřít a rozebrat. Kvůli čištění. Minimem by mělo být otevření celé jedné stěny a odklopení střechy. Může se totiž stát, že jako záchůdek tenhle prostor dětských her využije třeba sousedova kočka, a vy potřebujete odstranit škody skutečně rychle. Podtrženo-sečteno? Zahradní domeček nestavíte pro sebe, ale pro své děti. Takže by se ony měly k celému nápadu a výběru vyjádřit jako první. Důležité je jak jejich zapojení do „stavby“, tak i to, kolik prostoru k hrám jim kromě domku samotného nabídnete. Vyhněte se zbytečně instantním a uniformním řešením, plastovým i dřevěným skládačkám. Jsou tuctové. Když chcete opravdu dětem udělat radost, pomozte jim postavit „jejich vlastní“ domek. Neutrální a originální. Bezpečný pro nápadité hry, který ale přehnaně neformuje jejich představy. Tak aby se výsledná stavba mohla v jejich fantazii stát čímkoliv. Počítejte také s tím, že domeček nebude sloužit jen vašim ratolestem, ale i jejich kamarádům a kamarádkám. A že je povinností vás, jako rodiče a dodavatele stavby, se tu a tam u domečku plného dětí zastavit na kontrolu, a pochutnat si třeba na vynikajícím koláči, uplácaného z báboviček.