Jestli vás někdy vítr zavál na pár dní do Beskyd, nejspíš jste neunikli ani vábení zdejší hory č. 1. Tou přitom není myšlena zdejší nejvyšší - 1323 metrů vysoká - Lysá hora, ale vlastním masivem kopce monumentálnější a na očích zpravidla víc ležící Radhošť (s pouhými 1129 metry nad mořem). Proč právě on? To zdůvodnění je současně přiblížením lokálního problému.Zatímco na Lysou chtě-nechtě musíte po svých (potažmo se tam dopravíte šlapáním do pedálů na kole, ale to se vážně nedá běžným smrtelníkům doporučit) na hřebenovku vedoucí k Radhošti se pohodlně vyvezete autem. Pokud zvolíte tento časově i na zážitky úsporný model přepravy, zapotíte se tak nanejvýš v serpentinách asfaltky pod vrcholem. Pak už jen odstavíte auto na rozšířené silnici pod Pustevnami a vaše „túra“ může začít.Pochopitelně, že si tuhle mnohem méně náročnou cestu volilo stále více lidí. A tak se na poslední stovky metrů silnice pod vrcholem stávaly podivným parkovištěm, jehož omezený objem se ne každý rozhodl respektovat. Smutné bylo, že na plynule navazoval cirkus stánků připomínajících zábavní park, který se velmi kontrastně prolínal s nádhernou „lidovou“ architekturou vlastního horského sedla Pusteven, včetně útulny navržené Dušanem Jurkoviče. Působilo to chaoticky, nesourodě a zoufale, a moc tomu nepřidaly houfy svátečních výletníků, kteří se vydávali dál k soše Radegasta anebo na samotný Radhošť div ne v pantoflích. Pustevny, coby výchozí místo zajímavých tras, se tak staly tím nejbídnějším místem celých Beskyd. Ale to už je naštěstí minulost (alespoň z části). Významně k tomu dobrému přispěl projekt architektů z ateliéru Henkai, kteří se tomu nesouladu alespoň zčásti pokusili učinit přítrž. Zkrotili neúměrně bobtnající automobilovou dopravu a kolizní situace s pěšími turisty, zřetelně oddělily krásy historické architektury, přírody a obslužné prvky. Jak? Objektem „brány“, na nějž navazuje i točna civilní autobusové linky. Jak popisují sami architekti:Navržená kompozice objektů se rozprostírá po obou stranách příjezdové cesty do sedla. Na jedné straně stojí hlavní stavba – dům – navazuje na parkoviště a zastávku autobusu s točnou, jako jejich zázemí a obohacení. Na druhé straně stojí nová zvonička a portál lesní pěšiny navazující na trasu k radhošťskému hřebenu. Zvonička symbolizuje přítomnost člověka v krajině a nese v sobě úlohu duchovního rozměru. Dlážděné prostranství mezi zvoničkou a domem nabízí posezení pod vzrostlými buky. Vstupní objekt lokality integruje malé infocentrum s čekárnou/kavárnou, zázemí obsluhy parkoviště, přístřeší zastávky, toalety a terasu s vyhlídkou do krajiny. Vnitřní čtvercový centrální prostor čekárny, info–café je ohraničen z poloviny zastřešenou terasou a z poloviny pevnou hmotou vnitřní dispozice jednotlivých pomocných místností. Dům je postaven na mikro-pilotách, jako dřevostavba s rámovou konstrukcí a zastřešením z lepených vazníků tvořících šikmou střechu s diagonálním hřebenem. Šindelová fasáda odkazuje na místní tradiční stavební techniku, zelená střecha s místní horskou květenou navazuje na okolní louky. Pískovcové dlažby a zdi pak odhalují nitro kamenného hromadiska Beskyd. Uf.Bylo to už vážně zapotřebí.Jedno z turisticky nejfrekventovanějších míst celých Beskyd tak konečně vypadá trochu k světu, a celé provedení je přitom dostatečně důstojné vzhledem k sousedství nádhery rekonstruovaných Pusteven. Sváteční turisté v sandálech a pantoflích tu sice pořád ještě jsou, ale to už není úkol pro architekty. Takové si už musí vytřídit sám Radegast. Brána Pusteven ale vytváří přechodovou hranici, která místu sluší.Zdroj: henkai architektiFoto: BoysPlayNice
