Nové technologie si postupně získaly respekt odborníků, jelikož jsou šetrné k cenným památkám našich měst a obcí a dominantám krajiny. Přibližme si konkrétní použití nových systémů Remmers na konkrétních historicky cenných objektech v České republice. Nová radnice v Prachaticích Použity zde byly materiály pro restaurování a konzervaci řady Funcosil. Na pracích se podíleli restaurátoři sgrafitové výzdoby Jiří Mašek a Tomáš Skořepa, akademický sochař Vojtěch Pařík (restauroval sochařskou výzdobu) a místní stavební firma Lubrico, najímající na speciální štukatérské práce společnost CLS České Budějovice a Ludvíka Rendla z Nedabyle u Č. Budějovic. Prachatická radnice byla vystavěna na základě rozhodnutí místních zastupitelů v roce 1902 podle plánu místního stavitele Rudolfa Zobela, člena jednoty stavitelů v království Českém. Návrh honosného průčelí se sgrafitovou výzdobou vytvořil významný vídeňský architekt profesor Anton rytíř von Schurda, který do svého návrhu zakomponoval i radniční věž a navrhl také ornamentální výzdobu a patrně i výzdobu sedmi lunet. Figurální obrazy na rozsáhlých plochách realizoval na jeho návrh vídeňský akademický malíř Johann Viertelberg a sochařské prvky vytvořil vídeňský akademický sochař Georga Leisek. Systémy Remmers byla obnovena a konzervována fasáda. Materiály Remmers přitom použili restaurátoři i stavební firmy. Fasáda radnice byla omyta čistícím prostředkem Alkutex Schmutzlöser, trhliny v omítkách byly vyspravené silikonovou stěrkou Funcosil Silicon Spachtel, pro sjednocení struktury povrchů fasád byla použita jemná minerální omítka Funcosil Feinputz, k vysprávkám výlomů nadokenních říms tažné malty Funcosil a původní omítky byly ozdraveny dealkalizovaným mineralizačním zpevňovačem Aida Silicatfestiger. Sgrafitovou výzdobu restaurátoři obnovili za pomoci speciálních prostředků z modulového systému elastifikovaných zpevňovačů kamene a omítek Funcosil KSE a hydrofobní konzervace fasády byla provedena silan-siloxanovým prostředkem Funcosil SNL. Pro fasádní nátěry byly nakonec použité silikonové barvy Funcosil. Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně I zde byly použity materiály Rememrs komplexně, především pak materiály určené pro restaurování a konzervaci Funcosil a Funcosil KSE. Průčelí štítu kostela renovoval restaurátor a kamenosochař Richard Rudovský. Veškeré práce včetně restaurátorského průzkumu proběhly mezi červencem a zářím 2001. Při výstavbě kostela byla pro většinu architektonických kamenných prvků průčelí včetně vrcholové kytky a bohatě profilovaného vstupního portálu použita žula mrákotínského typu, těžená v blízkých, avšaka dnes již zaniklých těžebních lokalitách. Typický je pro ni vysoký obsah živců, křemenců, draselných živců tvořících nepravidelné vyrostlice, amfibolů, tmavých křemičitanů a světlého muskovitu. Pro krycí desky na opěrném pilíři v místě bývalé vstupní brány byl použit hrubozrnný šedobílý mramor z lokalit v okolí Českého Krumlova. Povrch žuly však byl na některých místech velmi narušen erozí a došlo tak k úbytku kamenné hmoty. Proto vznikly nesouvislé vrstvy, které se lokálně oddělily od jádra kamene. V místech dešťových stínů pak byl petrografickým průzkumem a analýzou pod rastrovým elektronovým mikroskopem odhalen výskyt sádrovce. Bylo tedy nutné citlivě odstranit biokorozi a čistit kamen tak, aby nebyly narušené podkorově nesoudržné vrstvy a nedošlo k hmotnostním ztrátám. Navíc bylo nutné vyloučit případné změny barevnosti kamene. Restaurátor proto sáhl po materiálech systémů Alkutex, Funcosil a hlavně Funcosil KSE. Veškerá mechanická poškození a chybějící hmota vzniklých spár byly restaurovány restaurátorským tmelem Funcosil Restauriermörtel. Tmel plynule tvrdnul a měl skoro nulové vnitřní pnutí a smrštění. Tmely přitom byly předem barevně sladěné s podkladem a dodatečné retuše byly provedené jen lokálně a omezeně. Na vrcholové kytce pak restaurátor použil modulový systém Funcosil KSE 500 STE, který umožňuje vyplnění minerálními a křemennými plnivy. Nejprve reaturátor vytmelil největší defekty KSE tmelem, poté byly vyplněny příčné a podélné praskliny injektážní hmotou a po jejím vytvrdnutí (cca 2 týdny) byl povrch zalitých prasklin sjednocen s ostatním povrchem KSE tmelem (tzv. pačokem). Respektována přitom byla původní barevnost a struktura kamenného podkladu, proto byla pečlivě vybírána plniva a pigmenty. Exponované šikmé plochy opěrných pilířů byly hydrofobizovány fasádním krémem Funcosil Fassadencreme. Vrstva krému se během několika dnů zcela vstřebala do podkladu, čímž byla výrazně zvýšena hydrofobní ochrana povrchu. Pro renovaci ostatních částí kamenné architektury byl použitý klasický siloxanový přípravek Funcosil SL Siloxanlösung. Kamenné prvky díky tomuto přípravku nezměnily svoji barevnost ani po vyschnutí. Ošetřené plochy sice zprvu působily svěžím dojmem, který však s odstupem času úplně zmizel. Kamenné prvky průčelí štítu kostela tak byly poprvé ve své historii restaurované moderními profesionálními prostředky. Zámecká věž v Českém Krumlově Krumlovská zámecká věž nebyla materiály Remmers restaurována komplexně, ale byl použit pouze jediný materiál tohoto výrobce, krémová technologie pro hydrofobní ochranu fasád Funcosil Fassadenscreme. Výjimečné vlastnosti tohoto krému se uplatnily při rekonstrukci fasádního pláště věže. Podmínkou renovačních prací bylo nepřerušit turistický provoz na věži. Jelikož zámecká věž stojí přímo u vstupu na druhé nádvoří krumlovského zámku, nesměl být nijak omezen ani průchod turistů tímto vstupem. Kvůli škodlivým výparům tedy nesměly být použité materiály obsahující ředidla a navíc nebylo kvůli větru vhodné ani stříkání či polévání stěny. Veškeré nesnáze tedy byly vyřešené krémovou technologií, kdy je přípravek bez obsahu ředidel nanášen válečkem a nevyžaduje ochranné olepování věže ani lešení. Veškeré práce prováděli specialisté na výškové práce pomocí horolezecké techniky. Byla tak vytvořena vynikající povrchová hydrofobní ochrana pláště věže. Pomalé vsakování krému (15 až 30 minut) zaručilo větší penetrační hloubku a větší množství aktivní látky na každý metr čtvereční. Obnova barokní části historické fasády děčínského zámku Děčínský zámek střežil labskou cestu do Saska a jeho součástí je i stavební hmota původního hradu. Zámek prošel už celou řadou stavebních fází, přestaveb a rekonstrukcí. Teprve klasicistní úprava Václava Josefa Thuna mu dala dnešní podobu. Od Thunů koupil zámek v roce 1932 československý stát a poté se zde celá desetiletí střídaly armády (československá, wehrmacht, československá lidová a sovětská). Co tento fakt se zámkem učinil, je nasnadě. Postupné obnovy se zámek dočkal až od 90. let minulého století. Zároveň byl renovován jeho plášť i interiér. Po celou dobu prováděla a dosud provádí veškeré projekční práce děčínská Architektonická kancelář Stránský a realizaci dlouhodobě zajišťuje Děčínský stavební podnik. Obnova fasády nádvoří severozápadního křídla Nádvoří je oproti vnějším stěnám zámku vystaveno klimatu minimálně a proto se zachovaly části původních barokních vápenných omítek. Severní křídlo již neslo fasády z cementových omítek obnovené v 90. letech a nátěr disperzobjektní silikátovou barvou. Křídla jsou však na sebe napojena beze spár a bez znatelného přechodu, proto bylo nutné vybrat citlivé řešení a materiály přiměřené historické hmotě dochovaných omítek, včetně vzhledu sousedních již dříve obnovených ploch. Nebylo vhodné použít disperzní silikáty, jelikož by došlo k nenávratnému pokřemenění povrchu a došlo by k lokálnímu efektu vysokého zpevnění (několik milimetrů silná vrstva by se vlastně přeměnila na cement). Samozřejmě nebylo možné podstoupit nebezpečí zániku nalezených historických povrchů. Vápenné nátěry přitom byly ještě donedávna používané s nutnými kompromisy, buď se snížila jejich prodyšnost použitím aditiv, nebo byly málo odolné vůči povětrnosti. V roce 2002 však bylo v části objektu vyzkoušeno použití neaditivovaného vápenného nátěru, který přikryl vápenné, cementové i sanační omítky. Nátěr prokázal dobrou odolnost a vhodnost i pro vyšší namáhání větrem a deštěm. V roce 2004 byly restaurovány sluneční hodiny, nálezy části omítek a kamenné prvky a stavebně byla obnovena fasáda. Ke konci stavební sezóny 2004 pak byla obnovena barevnost omítnutých ploch. Nad původně zvažovaným lazurním vápenným nátěrem nakonec zvítězil sjednocující krycí nátěr materiálem Funcosil Historic, který neobsahuje žádný zářivě bílý pigment. Jeho bílou složkou je vlastí mikronizované vápno. Nátěr nakonec zvýraznil i barevný tón podkladu. Nová omítka pískové barvy se po nátěru projevila v mírně teplejším odstínu, omítka se přidáním cementu zase zbarvila do chladnějšího šedozeleného odstínu. Prvky fasády s požadovanou žlutou barevností byly opatřené bílou podmalbou, která posunula zlatě okrový tón vápenného nátěru do teplého nádechu, blízkého okrové disperzní silikátové barvě severního křídla. Stárnutí nátěrů I přes vysokou životnost disperzní silikátové barvy časem takzvaně křídují (na povrchu se objeví bílý poprašek, ten však lze otěrem setřít). Křídování mění barevný odstín (povrch bledne a k sytosti se vrátí po opláchnutí). Pokud jsou použité vápenné nátěry bez přísad, za vlhka rychle tuhnou a karbonatizují na kalcit (za 3 až 4 dny). Potom pomalu a přirozenou cestou stárnou vyplavováním nesnadno rozpustného uhličitanu vápenatého. Všude, kde je srážkový stín, se mohou usazovat kyselé prachové depozity, které vedou k sulfatizaci (povrch se mění na sádrovec). Působením kyselých srážek na dešti přístupných plochách dochází k rychlému rozpouštění vápencového pojiva nátěrové vrstvy, což způsobí přirozený vzhled vápenné fasády. Výraznější odstín se bez ostrých přechodů střídá s vyplavenými, mírně barevně krytými plochami. Je tak dosaženo vzhledu historické barokní fasády a kompatibility s autentickými plochami. Obnova fasády letohrádku v Ostrově nad Ohří Současná zděná stavba ostrovského letohrádku byla postavena v letech 1673-83 a nahradila původní stavbu dřevěnou. Letohrádek stojí uprostřed zámecké zahrady anglického rázu a zahradou protéká říčka Bystřice. Letohrádek postavil Abraham Leuthener pro Sasko-Lauenburského vévodu Julia Františka. Objekt má čtvercový půdorys a jeho vznik byl inspirován italskými renesančními vilami. Mezi portály jsou umístěné slepé niky, které byly upravené jako grotty (romantické poustevnické jeskyně). Po vzniku ČSR získal panství stát a v roce 1931 zde vzniklo muzeum. Po válce zde byla výstavní síň karlovarské Galerie umění. V 70. letech však letohrádek prošel brutálním stavebním zásahem, vstupy byly prosklené, podlaha v přízemí byla navýšena a vybetonována, v objektu bylo rozvedeno ústření vytápění a kolem stavby vznikl široký betonový chodník. Brutální stavební úpravy vyvolaly problémy s vlhkostí a nakonec bylo znemožněno využít přízemí pro výstavní účely. První zásah vedoucí k záchraně objektu byl proveden v 90. letech – obnova střechy a altánová nástavba nad střechou dostala novou fasádu. V roce 2004 pak byla obnovena fasáda hlavní budovy. Projekční práce obnovy letohrádku realizoval Ing. Václav Brodec z Karlových Varů, ve výběrovém řízení na stavební práce zvítězila kadaňská firma SIR Račetice. Nejprve bylo nutné v přízemí odstranit betonový chodník, který stavbu svíral a udržoval v ní vlhkost (neumožňoval odpar vlhkosti ze zdiva a tlačil ji výš). Zároveň bylo nutné odvlhčit zdivo výstavního sálu vzduchovým kanálem a na vlhké zdivo byl v nejnutnějším rozsahu proveden sanační omítkový systém. Fasáda byla očištěna od disperzních nátěrů technikou mlžného tryskání rotec (proud vzduchu a abraziva dopadal na povrch fasády tangenciálně a byl svlažován vodní mlhou, která zabránila prášení). Ukázalo se, že fasáda skrývá pod vrstvou disperzních nátěrů nejedno překvapení. Například armovací nárožní bloky se ukázaly být omítanými (byly považovány za kamenné), objevilo se torzo iluzivní výplně v zaslepeném okně, na značné části fasády byla starší pevná omítka přetažena řemeslně nekvalitní vrstvou rozpadající se omítky, v přízemí byly pod rozpadajícím se betonem odhaleny vstupní kamenné prahy. Prováděcí firma se zachovala vstřícně a přijala navýšení objemu prací bez navýšení ceny. Po očištění fasády byla získána původní barokní omítka, ve větší části na povrchu poškozená a kámen byl zcela očištěn beze stop barevného pojednání (pískovec a arkóza). Bylo tedy kromě renovace fasády nutné obnovit i její barevný rozvrh. Zvolena byla barevnost ve dvou tónech (určil Národní památkový ústav) - světle žlutě okrovém a holubičí šeď. Výtvarně pojednané kamenné prvky portálů zůstaly bez barevné úpravy (prostě se nedochovala). Zároveň byla respektována tektonika okenních ostění a byla spojena ochranná funkce hydrofobizace s přibarvením. Jelikož projektant požadoval použít materiály jediného výrobce, byly vybrány systémy Funcosil Restauriermörtel pro doplnění kamene a Funcosil Historic Lasur pro ochranu hmoty kamene spolu s lazurním přibarvením. Nátěr omítek fasády byl nakonec realizován systémem Funcosil Historic Kalkfarbe. Chybějící profilace kamenných prvků byla doplněna maltou s takovými vlastnostmi, aby umožnila přirozené smrštění originálního kamene a roztahování bez poškození. Pevnostní charakteristika, modul pružnosti a roztažnost této malty musela být v rozmezí 50 až 90 % hodnot původního materiálu. Použity proto byly tmely Funcosil Restauriermörtel s možností naředění plnivy. Překrytí barevných a strukturních nerovnoměrností mezi vysprávkou a originálem bylo realizováno lazurními nátěry Funcosil Historic Lasur. Bylo tak zajištěno barevné pojednání kamene i tmelů a povrch kamene byl ochráněn před účinky srážkové vody. Zvolená nátěrová hmota je na bázi silikonové pryskyřice a disperzního pojiva v nejnižší možné koncentraci. Jako plnivo byly použité pouze přírodní látky (křída, kaolín), vzhled lazury tak získal podobu vápenného nátěru. Omítky byly obnovené technikou vápennou, jenom v zavlhčených soklových partiích realizační firma použila sanační omítkové souvrství. Systémy Funcosil Historic Kalkfarbe byly vybrány pro svou schopnost shodné kryvosti na sanačních omítkách i vápenném štuku. Podklad ale bylo nutné před aplikací barvy vlhčit, stejně tak několik dní po nátěru, jinak by barevná vrstva vyschla na prášek, nespojila by se s omítkou a ztratila by svou barevnost. Až demontáž lešení odhalila prospastný rozdíl mezi kvalitou práce na fasádě letohrádku a fasádou dříve dokončené altánové nástavby. Celek by bez obnovy nástavby na střeše nebyl dokonalý. Potřebné prostředky poskytla správa Karlovarského kraje a dodavatel stavebních a restaurátorských prací tento úkol vyřešil neprodleně. Práce byla obtížná, jelikož nesměla být poškozena střecha pod nástavbou. Nástavba trpí povětrností (je vyvíšena i nad stromy parku) a proto nebyl zvolen vápenný, ale silikonový nátěr Funcosil LA Siliconfarbe, který poskytl ochranu před hnaným deštěm. Použitá kolekce Historic je odstínově přizpůsobena škále vápenných nátěrů a nelze tedy rozeznat, že je nástavba pojednána jiným typem nátěrové hmoty než hlavní fasáda. Zdroje: články Stefana Staneva a Pavla Šťastného, Remmers