Takové jsou závěry obsáhlé studie, kterou realizovali entomologové ve Velké Británii, a jejíž výsledky je možné bez větších obtíží aplikovat i na prostředí Česka. Jejich a naši opylovači se totiž příliš neliší, stejně jako problém, který mají společný. Tím je mimo jiné celkový úbytek živných stanovišť, prostředí, v němž mohou nalézt potravu. Zastavěná plocha intravilánu totiž květnatou louku zrovna nepřipomíná. Což ale nutně neznamená, že by tu ve výsečích záhonků, předzahrádek, okrasných zahrad a dalších vegetačně-ozdobných prvků nemohli hmyzáci přežít. Vlastně, dost často tu nachází lépe prostřený stůl, než na travnatých plochách a předměstích. Celé to začalo docela obyčejnou otázkou, kterou si položili badatelé z Univerzity v Bristolu. A to: „Kolik nektaru na jednotku plochy vlastně městské a okrasné zahrady nabízí?“ Aby pak následně vyrazili se štětečky a miniaturními vysavači právě do takových zahrad, a jali se tu sbírat pyl, a kvantifikovali jeho množství. Opakovaně, od počátku března až do úplného konce sezóny na podzim, v říjnu. Dohromady takhle podnikli pylo- a nektaro- sběrných kontrol 472. Byli prostě pilní, jako včeličky. Už po prvních tuctech měření ale začínalo z dat být něco patrné. Fakt, že neexistuje nic jako „univerzální“ zahrada. Každá z těch, které navštívili, totiž byla do značné míry originál. Složením pěstovaných rostlin, jejich kombinací, rozložením v prostoru. A právě to se ukázalo být pro pozitivní výsledek klíčové. Pestrost a vzájemná odlišnost zahrad totiž byla vzájemně nesrovnatelná, a proto dohromady nabízely velkou diverzitu, rozmanitost květů. Pokud to porovnáte třeba s květinami, vysazenými na kruhovém objezdu, nebo na výseči trávníků městských parků – ty kvetou, jen aby zdobily, a kvetou přitom docela krátce. Na malých zahrádkách ale kvetlo něco vlastně pořád. Pro opylovače tak byly povětšinou stálou jistotou dostupné potravy. Přesněji řečeno, badatelé zaznamenali, že na sledovaných zahradách se vyskytovalo dohromady 636 druhů různých kvetoucích rostlin. Což je pestrost a bohatství skutečně nebývalé. Ano, většina těchto druhů byla místěn nepůvodních (ty tvořili 91 % skladby druhů), nebo rovnou cizokrajných. Lidé si je tu vysadili pro okrasu, aby měli na co koukat. Ale i tahle geografická nepříslušnost byla užitečná, protože rozmělnila dobu jejich kvetení do delšího časového úseku. Takže zatímco ve městě (například v parku) bylo nejvíc nektaru k dostání v první polovině července, domácí zahrádky nabízely něco k snědku pořád. U některých takových rozlohou skromných domácích zahrádek pak bylo rekordní i vyčíslení nektaru: ty opravdu nejproduktivnější dávaly až 1662 gramů! To je opravdu bohatě prostřený stůl. Hodí se také zmínit, že „top“ produkci nektaru zajišťovaly ne ani tak kvetoucí byliny, ale především kvetoucí keře. Soustředěné při lemech zahrad, v živých plotech a při okrajích, vytvářely příhodně stravitelný liniový prvek, lákající hmyz k zastavení. Z keřů plynulo směrem k opylovačům okolo 58 % veškerého nektaru. A to relativně stabilně, kontinuálně po celou sezónu. Co z toho všeho plyne? Například to, že chytře poskládaná zahrada může být pro hmyz úživnější a produktivnější, než květnatá louka nebo dokonce vegetace kvetoucí v nějaké přírodní rezervaci. Ano, uměle vytvořené prostředí, které si lidé zřídili pro okrasu, může být pro hmyz za jistých okolností hodnotnější. Zvlášť ve městě, kde se alternativy nenabízí. Klíčovou výhodou je přitom pestrost a nepodobnost zahrad, které ve své rozmanitosti opylovačům něco nabízí vlastně pořád, takže nedojde k přetížení zdrojů. Zajímavé je, že u opravdu velkých zahrad a okrasné parkové zeleně to tolik neplatí. Ty jsou spíš uniformnější. A proto jsou malé zahrady pro opylovače vlastně cennější. Zahrádky jsou tedy dost kriticky podstatným prvkem, který umožňuje hmyzu přežít. Pokud vám tedy není osud opylovačů a jejich krize lhostejná, má každý člověk ty nejlepší předpoklady jim pomoci. Svou vlastní malou zahrádkou, její originalitou a pestrostí. Je to přesně jedna z těch maličkostí, které můžete udělat sami, a která bude mít zásadní dopad. Ohromujícím výsledkem studie přitom je, že malé zahrady svou rozlohou obvykle nepřesahují 1 % rozlohy zastavěné plochy měst, jsou schopny nabízet až 85 % nektaru, kterou jsou na ploše města k sehnání.Na velikosti tedy možná záleží v jiných situacích, ale ne, když přijde na zahrady a opylovače. Tam i malá zahrada umí sehrát velkou (a chutnou) podívanou pro hmyz. Postarejte se o to, aby u vás na zahradě pořád něco kvetlo, po celou sezónu.Nejvíc pylu je k dostání v březnu a červenci. Zkuste vyplnit květem zahradu i v ostatních měsících.Nesnažte se vytvářet uniformní a jednotnou skladbu, ale vsaďte raději na pestrost a rozmanitost druhů.Je asi lepší, když vsadíte na domácí okrasné druhy rostlin, ale opylovači nepohrdnou ani cizokrajnými.Opylovači zbožňují kvetoucí keře, pyl a nektar z nich tvoří větší polovinu jejich výživy.Inspirujte se třeba návodem: Přilákejte do zahrady opylovače, tento dobrý skutek se vám sám odmění Co bude dnes k obědu?Menu pohostinnosti pro opylovače na velmi časné jaro můžeme otevřít na naší zahradě například čemeřicí, latnatcem (Ceanothus), vřesovištním pierisem a ozdobným plicníkem, nebo orlíčkem obecným. Chybět by neměla ani nějaká z mnoha vrb, okrasná Skimmia japonica. Do jara pokročilého se můžeme hmyzu pochlubit kombinací vděčných otevřených květů jabloní, třešní, jedním z mnoha druhů kakostů (Geranium sp.), zvonků a třeba „obyčejných“ rybízů. Před prázdninami, mezi červnem a červencem, můžeme své oko i sosáčky opylovačů potěšit levandulí, košatými květy zimolezu ovíjivého, hlohyně šarlatové (Pyracantha coccinea), vytrvalým břečťanem a třapatkou nachovou. Nabídku pro pozdní léto až podzimní měsíce pak může spoluutvářet dobromysl, četné rozchodníky (Sedum sp.) nebo sporýše.Zdroje: Journal of Applied Ecology, Guardian.com, TreeHugger.co