Jachtařské kluby a maríny jsou něčím, co k naší středoevropské kultuře ne úplně patří. K tomu, abychom je pochopili, nám to moře opravdu schází a prostý veslák to nenahradí. Ve Státech je to ale velká věc, přičemž členství v takovém klubu je tuze prestižní záležitost. O tom ale teď řeč úplně nebude. Zajímá nás totiž architektura. A ta, kterou se mohl chlubit jeden jachtařský klub z Maine, byla skvostná. Přírodu si pouštěla k tělu, odrážela hodnoty ušlechtilého sportu. Tedy jen do roku 1946. Tehdy se totiž celé zázemí jachtařského klubu přesunulo z poněkud venkovských Blue Hills blíže k civilizaci. A původní budova klubu, vystavěná o třicet let dříve, se stala opuštěnou. Využití neměla žádné, pro běžné zájemce o nemovitosti byla krapet velká. A živly na ní taky v dalších desetiletích nehezky zapracovaly. Stála až moc blízko u vody na to, aby odolávala rozbouřeným vlnám. Jak zaznamenali současní profesionálové ze studia Elliott Architects, základová deska této budovy byla postavená částečně na skalní římse a částečně na jílovité hlíně. Stavba se tedy nebezpečně nakláněla. Možná odpovídala nějakým stavebním normám v době vzniku na počátku minulého století, ale dnes už by jim jistě neobstála. Nevyhovovala předpisům pro záplavová území, žádala si podepření nosných zdí. Byla zkrátka v žalostném stavu, a proto byla k dostání - na poměry na americkém realitním trhu - za hubičku. Nejspíš proto, že se jen čekalo, kdy se sesune do vody. Její noví majitelé s ní ale měli své plány. Jak už tu padlo, jachtařské kluby jsou ve Státech prestižní záležitostí a po stránce kvalit materiálu se na nich nešetřilo. Proto architektům zadali netradiční zakázku. Ten starý objekt někdejšího jachtařského klubu je třeba rozebrat na součástky, jednotlivé očíslované díly – a přesunout je o trochu výš. Dál od strmého a podmáčeného nestabilního břehu, až na skalnaté podloží. A tady to všechno znovu sestavit dohromady. Už ne jako jachtařský klub, ale jako parádní chatu u vody. Zní to jako spousta nákladné práce. Ale vzhledem ke kvalitě materiálu ve stavbě obsažené, vzhledem k hodnotě celého pozemku na pobřeží - a s přihlédnutím k faktu, že to celé bylo k dostání za sumu ruiny, jež má brzy skončit ve vlnách – to vyšlo opravdu velmi levně. Bylo to, jako kdyby vám někdo dal kompletní stavební materiál, pozemek a stavební plány k tomu, abyste si mohly vystavit objekt o užitné ploše 190 metrů čtverečních. Architekti si tou záchrannou operací a přesunem moc práce navíc nepřidělali. Zachovávali víceméně podobu původního objektu, který včetně kamenného komínu přesunuli o pár metrů, na novou základovou desku. Svah, na němž původně jachtařský klub stál, jen museli trochu zapevnit a rehabilitovat. Uvnitř se neměnil plán, dispozice zůstaly víceméně stejné. U místností se jen měnilo využití. S tím, že třeba původní zasedací klubová místnost je teď jídelnou. A že z kancelářského zázemí vznikly obytné pokoje. Jedinou výraznější novinkou, úpravou na vzhledu, je vsazená struktura vloženého okna v patře sedlové střechy. Za jejím prosklením se nachází nová ložnice, s fantastickým výhledem na Blue Hills. A protože v rozpočtu zbylo majitelům této přesunuté a upravené nemovitosti pořád ještě dost peněz, mohli si dovolit investovat do stylového designu mobiliáře. Ten vychází z původních nástrojů, které se využívaly k opravám klubových lodí. Stůl v jídelně je tak upravenou verzí soustruhu a podobně nápaditých kousků se tu najde víc. Nedá se říct, že by tu z mála udělali hodně. Zpracovali všechno, co původní budova v sobě nesla, a dali tomu jiné vyznění. Jachtařské kluby k Česku úplně nepatří, ale tenhle úsporný záchovný model nám jistě blízký je.Zdroj: ElliottArchitectsFoto: Trent Bell
