Kanadský North Saanich je v mnoha ohledech unikátem. Coby severní výběžek ostrova Vancouver mnohokrát sehrál roli strategického území, které ale svůj význam později pozbylo. Opakovaně. Kraj byl jednou ze zastávek prvních traperů, kolonistů. Zakládaly se tu osady, které si ale postupně vzala divočina zpět. Když tu roku 1911 z rozhodnutí kanadské vlády ruší samostatný okres, protože tu nikdo nastálo nežije, je to už potřetí v historii. Jen o padesát let později tu vznikne letiště, a je tu zase chvilku živo. Tedy, než se letiště zavře, a lidé zmizí. Vrátí se opět, znovu, když tu vyroste obří vojenská základna, a k ní přiléhající zasídlení rodin personálu. A tenhle opouštěný a znovu-objevovaný kousek krajiny nyní přilákal i rodinu s dětmi, kteří se tu chtěli zabydlet. Hlavní důvod? Překrásná příroda na dosah, celoročně velmi příjemné klima a přitom velmi laciné nemovitosti. Ta, kterou si vybrali, přitom svou minulostí věrně kopírovala historii celého okresu. Byla několikrát opuštěnou a znovu obydlenou zemědělskou farmou. Cihlové stavení hospodáře, nezbytné provozní zázemí a stodola v havarijním stavu, nad limit opravy. Mladí lidé tu samozřejmě nechtěli farmařit, možná jen trochu zahradničit. Ale hlavně bydlet. Proto se s pomocí architektů pustili do rozsáhlé rekonstrukce, která proměnila tvář celého objektu. Jemuž ale pořád zůstává něco z jeho někdejší podoby: stopy původní fasády, velká plocha dvora, otevřené dispozice místností. A také rybník a zahrada plná mohutných stromů, které tu snad sázeli ještě první lovci bobřích kožešin. Prostorové dispozice domu byly nesrovnatelné s tím, co za podobné peníze nabízí města. Pod jednou střechou se tu nacházelo 250 metrů čtverečních užitné plochy! Jen ji správně rozčlenit a zužitkovat. Majitelé se rozhodli, že z části využijí to, co umožňovalo původní řešení. Navázání domu na zemědělské zázemí. V jejich podání šlo ale spíše o netradiční koncept „jedlé zahrady“, navázané na dvoustrannou kuchyni. Ta se v sezóně přesouvá před dům, a paní domu tak může suroviny na vaření sbírat začerstva mezi vyvýšenými záhonky. Vstup do domu, situovaný naproti vnitřní kuchyni, má také něco do sebe. Je do široka otevřený, s velkoformátovými posuvnými dveřmi, napojený na vnější terasu a obývací pokoj. Za diskrétní cihlovou fasádou se tak skrývá obydlí, které je v polovině svého objemu křížem průchozí. Otevřené, pohostinné, vítající. Do na jih směřující části profilu domu, směrem k rozrostlým stromům, pak směřují pokoje soukromé, ložnice. A také hygienické zázemí. V adaptovaném patře, které vznikalo z neobytné půdy, se nabízel nevšední ateliérový prostor. Široké okno, vystupující ze střechy, jej prozářilo sluncem. To, co teď dýchá poctivou řemeslnou prací a vůní dřeva, přiznané trámoví vedoucí interiérem, bylo původně ve velmi žalostném stavu. Rekonstrukce musela být komplexní, a celou řadu příhradových ohybů musely nahradit prvky z odolnějšího dřeva douglasky. Kvůli statice byla tato dřevěná struktura ukotvena na souvislých paralelních ocelových nosnících. Další rekonstruovaná část exteriéru je opláštěná cedrovým šindelem. Jeho povrch byl ošetřen a konzervován železitými solemi. Budou přirozeně stárnout a tím získávat jistou patinu. Ta pak bude výtečně korespondovat s dalším všudypřítomným materiálem, pálenou cihlou. Poměrně velké množství se jich podařilo zachránit ze zdemolované stodoly, ale nakonec bylo zapotřebí poptávat za odvoz další ještě po okolí. Část vybavení domácnosti, například skříně, jsou vyrobeny na zakázku z řezané překližky, impregnované olejem s modrým pigmentem. To proto, aby barevně doplnil tóny douglasky. Podobně pak s celkem ladí i šedomodré mramorové pulty kuchyňské linky. Materiál na ně pochází z blízkého lomu. Elán do práce tu bude ale ještě dlouho zapotřebí. Někdejší hospodářské stavení si totiž pořád říká o nějaké dodělávky a úpravy. Přeci jen, má už nějaká léta.Materiály: Scott and Scott ArchitectsFoto-kredit: Olivia Bull