Westmount v Montrealu je povšechně vyhlášenou a chvalně proslulou adresou. Něco jako pražské Vinohrady, ale pořád o dost víc nóbl. Je to malinký anglofonní ostrůvek ve frankofonním moři, místo proslulé vilovou zástavbou, parky a zahradami. Obecně s reputací čtvrti/města, kde žije společenská smetánka. Proto by nás ani neměla překvapit zakázka, jejíž realizace připadla na architekty krajinářky ze studia MYTO design d’espaces vivants. Klienti poptávali návrh na úpravu střechy pavilonu, který nedávno nechali zrekonstruovat. A dost urputně řešili, jestli bude lepší potenciál 185 metrů čtverečních rovné střechy zužitkovat jako palubu, terasu s posezením – anebo spíš vsadit na „eko“ trendy a dopřát místu zelený příkrov. Obě varianty přitom měly něco do sebe. Pro první hovořily hlavně dispozice terénu, které střechu pavilonu vyzvedávaly nad okolí, a protože i stavba pod ní byla usazena do svahu, nabízel se odtud skutečně nevšední výhled. Koukat odtud do kraje, respektive shlížet z výšek předměstí až do Montrealu, bylo lákavé. Na druhé straně, pokud by se pavilon (vyvedený z ocelově tmavých barvách), překryl zelenou střechou, pomohlo by to objekt i pozemek za ním hezky skrýt. A soukromí je vždycky k nezaplacení. Navíc zelené střechy jsou dnes v Kanadě žádaným zbožím, ekologii (nebo aspoň to, co je za ni někdy vydáváno) tu berou hodně vážně. Architekty zvážily pro a proti a dospěly k potěšujícímu závěru. Možné je vytvořit obojí, současně. Zachovat spektakulární výhled a přitom podpořit integraci stávající stavby do okolí. Přitom ještě utužit komfortní styl a trochu toho nevšedního luxusu. Základním materiálem se tu stalo dřevo jihoamerického stromu Ocotea porosa, brazilského ořešáku, který má hezké české jméno obaleň. Má extrémně hutné, kompaktní složení, díky čemuž odolává vlhku a požárům. S požáry tedy ve Westmountu nepočítali, ale s vlhkem se tu potýkají často. Proto jim dřevo v ceně 5000,-Kč za metr čtvereční (o něž jinak můžete lámat hřebíky) přišlo jako vynikající nápad. Z něj vytvořili pochozí palubu na střeše a několik chodníků. Musí se nechat, že jeho barva dodala celému záměru na hloubce. Druhým krokem byla instalace bezpečnostních prvků, zábradlí. Protože však nechtěly snižovat hodnotu výhledů, vsadili na tvrzené sklo. Transparentní průhlednost nikterak neomezuje panoramatické kvality místa. Tento obvodový parapet pak ve své neviditelnosti obstupuje celou střechu. Třetí fází bylo osazení květníků. I tady se jednalo o zakázkové kousky, protože bylo zapotřebí vytvořit dostatečně odvodněné a odlehčené boxy. Které budou ladit s okolím, ale nebudou kompromitovat vlastnosti střechy samotné. Bonusem pak je i to, že květinové boxy jsou zaizolované, takže rostliny v nich není třeba na zimu přesouvat a mohou přezimovat tak, jak jsou. Výběr vegetace k osazení vycházel z „designu“ místa, a tlačil se barvou květů k růžové, fialové a modré. Květy jsou předsunuty blíže vlastnímu posezení, které vznikalo mezi nimi, zatímco za pažením skla se nachází „prosté“ místní traviny, druhy odolné suchu, přeslunění i zimnímu chladu. To, co je za zábradlím má tedy spíše bezúdržbový charakter, zatímco ty blíže lidem si občas o zálivku řeknou. Jedno ale navazuje na druhé, a z posezení na střeše tak člověk snadno získá dojem, že sedí někde na rozkvetlé louce. Z níž shlíží na celé město. Tenhle romantický výhled není omezen jen na světlou část dne. Čtvrtým a finálním krokem totiž byla instalace osvětlení, podsvícení, které směřuje kroky nočních návštěvníků a přitom neoslňuje scénu před nimi. Provedení střešní zahrady/terasy s posezením, jak jej prezentuje projekt Clarke Terrace, k levným zrovna nepatřil. Ve svých hrubých obrysech je ale docela slušnou inspirací i pro další rovné střechy. Nemusíte si vždy vybírat buď/nebo. Někdy prostě můžete mít obojí.Materiály: MYTO design d’espaces vivantsFoto-kredit: Pierre Béland