V praxi na ní začali před dávnými staletími pracovat třeba „domorodí“ obyvatelé v Indii. Lidé z etnik Khasi a Jaintia, kteří si dokázali navzdory bouřlivým změnám podržet svou svébytnou kulturu tím, že sídlili v končinách severoindického Shillongu. Do extrému zbrázděné a členité krajině, překryté džunglí, skalisky a zřezanými koryty řek. Kromě výhod izolace od vnějšího světa tu ale byly i nevýhody, spojené s překonáváním příkrých údolí a soutěsek. Bohužel dodnes není známo, kdy přesně začali místní budovat své originální mosty, ale počínali si tak naprosto v souladu s místní přírodou. Za konstrukční materiál jim totiž výtečně posloužily větvě a kořeny zde hojných fíkovníků, gumovníků. Druh Ficus elastica má pár pozoruhodných vlastností, které prostě bylo škoda nezužitkovat. Stabilní a rozvětvený kořenový systém, pnoucí se po skalách. Množství pátravých vzdušných kořenů, které lze téměř libovolně tvarovat. Rychlý růst a přirozené zmlazování. To vše a mnohem víc pak zhodnotili lidé Khasi a Jaintia při stavbě kořenových mostů. Stačilo jen fíkovníkům tu a tam trochu pomoci, napřímit a podepřít pár kořenů, natáhnout je tam, kde to bylo žádoucí. A pak si další léta dát trochu práce s vyplétáním a navazováním větvoví. Výsledkem byly unikátní kořenové mosty, které překonávaly ony hluboké prolákliny. S tím, jak živý udržovaný most rostl a sílil, se i struktura stávala stabilnější. Plně „vyvinutý“ kořenový most ustojí váhu padesátky chodců; může se v délce desítek metrů táhnout desítky metrů nad zemí; jeho životnost se pohybuje mezi 50-200 lety… a neprodukuje žádný stavební odpad nebo emise, pokud bychom jeho vznik vnímali dnešní perspektivou. Pochopitelně, že tenhle chytlavý nápad nezůstal omezený jen na Indii (byť úctyhodné kořenové mosty v Meghalai chrání i UNESCO), ale volně na něj připadli i další obyvatelé tropů. Jáva, Sumatra, Indonésie. Tady všude podobné mostní struktury vznikaly, a mnohé z nich slouží svému účelu dodnes.V jiných cípech světa se už tolik nefandilo mostům z kořenů, ale dokázali tu zužitkovat vlastní druhovou skladbu rychlerostoucích křovin a dřevin pro budování jednoduchých přístřešků, obytných chýší a chlévů, ostnitých živých plotů, hrazení a dokonce i malých lesních kaplí a katedrál. A byť by se mohlo zdát, že už dávno patří tyhle myšlenky k zapomenutým, z módy rozhodně nevychází. Stavět přírodně, ekologicky, zeleně, to je dnes prostě v trendu. A protože poznání už taky pokročilo, ubírají se cesty botanikou inspirovaného designu nejranějšími směry. Jedním takových z hodně populárních a akcentovaných směrů je přitom německý baubotanik. Jeho průkopníkem je například Ferdinand Ludwig, profesor krajinné architektury na Technické univerzitě v Mnichově. Vize baubotaniky spočívá v přímém zapojení vegetace do tvorby užitných stavebních struktur. Architektura tak v tomto pojetí vzniká jako splynutí, interakce mezi technickými prvky a rostlinným růstem. Dá se říct, že základ je blízký kořenovým mostům. I tady dochází ke směrování a tvarování, usměrňování růstu. Ale aby byl proces rychlejší a efektivnější, cíleně jsou do něj zapojeny nejrůznější tělesa – kovové části, trubky, ocelové traverzy – které postupně srůstají s dřevinami. Výsledkem je pak mix organického rostlinstva, jímž prorůstají nosné konstrukce vytvořené lidmi.Má to své výhody a nevýhody. Indický kořenový most roste ke své funkčnosti přibližně jednu až dvě generace, což uchvátanou moderní společnost neuspokojí. Baubotanik je rychlejší, a dokáže něco podobného vytvořit v horizontu řekněme 15 let. Což je sice lepší, ale pro současnost prakticky nevyužitelné. Kovové implantáty také nesnese úplně každá středoevropská dřevina. Baubotanik si dobře rozumí s platany, topoly, břízami a habry. Ale třeba vrba, která je evropským ekvivalentem tropického rychle-rostoucího bambusu, už zdaleka tak šikovná není. Láme se a praská. Stromy s vloženou stavební součástí jsou také (zatím v 30 % případů) častěji napadány houbovými onemocněními, parazity. Trpí více na námrazu, sucho, čímž je ohrožena stabilita celé konstrukce. Není to tedy úplně ideální. Skóre ale baubotanik dorovnává tím, že nenabízí jen stavbu, produkt architektury, ale současně i zeleň a ekosystémové služby. Obyčejný dům nebo rozhledna vám problémy s větrnou nebo půdní erozí nepomůže (spíš naopak), ale baubotanik ano. Normální dům vám taky nebude vyrábět kyslík, čistit vzduch, zlepšovat vododržnost krajiny, klimatizovat okolí a samozřejmě, lapat oxid uhličitý.Podstatnou nevýhodou jinak zajímavého stavebního systému zůstává, že při jeho aplikaci musíte respektovat obecné zákonitosti růstu rostlin. Probírky, výchovné zásahy, prořezávky a vkládání nových těles musí odpovídat růstovému režimu. Když budete svévolně zasahovat do živé složky stavby, můžete ji tím zahubit. A touhle expertizou většina architektů, designérů ani investorů a klientů nedisponuje. Přesto zůstává baubotanik velmi zajímavým a slibným směrem, který zdatně rozvíjí to, co v Indii zkouší už hezkých pár století. Živými domy se v teorii i praxi zabývají další dva směry architektury. Průkopníkem zelené jednoduchosti je ve své podstatě například Angličan Jon Warnes, který se soustředí na vtělení přírodních prvků do konstrukcí z přírodních materiálů. Že to zní trochu kostrbatě? Představte si například židli, dřevěnou. Jenže k vysoustruženým nožkám tu přidáte sedací plochu a opěrátko z kusu neopracovaného, nebo jen nahrubo ohoblovaného kmene. Výsledný produkt je nadvakrát dřevěný, ale s výslednou nižší vloženou energií, než klasický nábytek.To, co by se samo o sobě mohlo zdát jen designovým úletem, a tvorbou bio-skulptur, však v sobě nese vcelku hlubokou myšlenku. O využívání ryze přírodních produktů, tvarů přirozeně nabízených přírodou a nenormovaných průmyslovou výrobou. Má to něco do sebe, a síla originálu opravdu znamená určitou svízelnou cestu k přírodě. Warnes na tomto principu také aktivně usiloval o stavbu živých domů, v podstatě objektů vykroužených rostlým a rostoucím dřevem. A na rozdíl od baubotanik systémů vrby jako živý stavební materiál dost silně akcentoval. O krok dál do praxe (ale pořád dost zabředlí v teorii) zůstávají experimentátoři z Massachusettského technologického institutu (MIT), a jejich nápad s Fab Tree House. V hrubém principu by se tu ekologická zátěž spojená s výstavbou mohla omezovat alternativními stavebními přístupy. Stavbu utváří „rám“ nosných stromů, často s naroubovanými větvemi, které se hustě proplétají. Vnější fasádu stavby dotváří stlačená hlína nebo slámové bloky vymazané jílem, vnitřní hrazení zajišťují překližkové stěny.Které jsou poté, co stavba přirozeně růstem zesílí, odstraněny a znovu-použity třeba o patro výš. V tomto systému jsou velmi populární duby a jilmy, ale také vrby, vinná réva a dřín. A aplikuje se tu řada postupů, blízkých tzv. aeroponii. Nevýhodou, alespoň v dnešním pojetí času, relativně dlouhá doba realizace. Jednopatrové obydlí roste k obývání kolem pěti let. A výhody? Stavbou nedochází k exploataci zdrojů, obytný objekt se stává součástí ekosystému. A když přijde na životnost, odpovídá prý ono obydlí americkému standardu. Že to ale v teorii může být ještě o něco „divočejší“ pak dokazují pionýrské studie českých architektů. Například ta založená na principech samo-sestavování a organické manipulaci, kterou v rámci akademického výzkumu před lety představil architekt Jindřich Ráftl. Jak by to mohlo fungovat? Představte si třeba geneticky zmanipulovaný bambus. Nabourali byste mu určitou část jeho růstových struktur, a na úrovni buněčné struktury byste ho přeprogramovali, a už by vám nerostl jeden stvol, ale v podstatě hned židle. Tedy, spíš než celá židle jednotlivé prefabrikáty, díly. Proč pracovat se stromem tak, že ho nechám vyrůst, a poté z něj vyrobím hraněné řezivo? Proč nepracovat už s jeho růstovými možnostmi, a nenechat ho narůst tak, jak ho potřebuju? Že to zní jako sci-fi? To jistě je, ale podnětné. Jedním z teoretických návrhů architektů byl například biologický hybrid, který by sál vodu na základě kořenové sorpce a přes proces přeprogramování by produkoval více tekutin. Na to by se navázaly různé druhy parazitů z říše rostlin, které by ale vodu sály do bobulek, které by bylo možno ždímat. Vznikl by živý organismus, něco mezi rostlinou, hlenkou a houbou, modifikovaný tak, aby dokázal růst z živin znečištěné vody, sát vodu a přečišťovat ji a nakonec distribuovat přímo lidem. I když má tenhle koncept do praxe hodně daleko, v podobě návrhu Biosyntetické zásobárny pitné vody pro slumy v Lagosu pro soutěž eVolo vcelku zazářil.Biologicky aktivní, živé systémy fascinovaly architekty od nepaměti. Protože pořád mají co nabídnout.