Okrasná mrazuvzdorná rostlina v zahradách, jejíž oříšky v našich podmínkách kratšího vegetačního období nedozrají. Ale i nádherná a snadno tvarovatelná bonsaj. To jsou pistácie, tedy řečík pistáciový (Pistacia vera), zvaný též pistácie pravá. Tento malý strom z čeledi ledvinovníkovité (Anacardiaceae) pochází ze střední Asie a Blízkého východu. Pistáciové oříšky rozhodně nesmí chybět na sváteční štědrovečerní tabuli, stejně jako jsou spolu s dalšími druhy ořechů nezbytné při různých oslavách včetně té silvestrovské. Hodí se k jídlům sladkým i slaným, vynikající jsou k vínu. Méně lidí již však ví, že mrazuvzdorný řečík pistáciový můžeme pěstovat i v našich zahradách jako okrasnou rostlinu. „Co vám to tu roste, sousede?“ „Ále, pistácie...“ Jde o další exotický rostlinný druh, který se u nás může zabydlet stejně jako třeba fíkovníky. A dokonce i péče o řečíky pistáciové je podobná jako ta, kterou věnujeme fíkovníkům a v květináčích pak fíkusům. Řečík pistáciový v květináči zaléváme přiměřeně, nikdy nesmíme rostlinu přelévat, naopak můžeme nechat substrát proschnout a až poté znova zalít. Pouze v létě by substrát neměl nikdy vyschnout zcela. Od jara do léta pravidelně přihnojujeme hnojivem určeným pro subtropické rostliny, na konci léta pak hnojit přestáváme a v zimě už hnojit vůbec nesmíme. Tato rostlina si potřebuje přes zimu odpočinout. V zimě také výrazně omezíme zálivku. Mladé rostliny je třeba každé jaro přesazovat, staré rostliny nemusíme přesazovat více let. Na jaře pouze opatrně nakypříme a odstraníme svrchní vrstvu substrátu a nahradíme substrátem čerstvým. Dobrý pozor musíme dávat na možné poškození kořínků. Substrát je vhodný chudší, sušší a propustnější, s vyšším obsahem písku. O velikosti květináče pak rozhoduje velikost a stáří rostlin. Dospělí jedinci potřebují i 20 litrové nádoby a větší. Pokud však chceme ze svého řečíku pistáciového bonsaj, co jsme nyní o velikosti nádob uvedli, to vůbec neplatí. Pokud pěstujeme řečík pistáciový v nádobě, musíme jej na zimu po letnění ukrýt před mrazem (kořenový bal nesmí namrznout), nikdy však ne přímo do tepla bytu. Rostlinu ideálně držíme při teplotách nižších jak 6 °C a pouze po krátkou dobu potřebují až -8 °C, jinak se později zdeformují listy i květenství. Předtím je ale třeba nádobu pořádně zabalit do teplého, izolovat, čímž ochráníme kořínky. Světla v zimě tyto rostliny také mnoho nepotřebují, jsou již bezlisté. Ve své domovině a v lepších klimatických podmínkách tento strom dorůstá výšky až 12 metrů, běžně jsou stromy pěstovány na plantážích a při sklizních jsou seřezávány, což sklizeň usnadňuje. Díky tomu jsou také stromy na plantážích o mnoho menší, dožít se však mohou až tří set let. Na začátku svého růstu ale neplodí zrovna velké množství plodů, největší úrody se pěstitelé dočkají až cca po dvaceti letech a během let pak objem úrody kolísá. Tyto stromy totiž plodí v dvouletých cyklech. Bohatá úroda je proto jen každé dva roky. Pro pěstování řečíku pistáciového je ideální pouštní až polopouštní klima, ovšem u nás třeba na jihu Moravy může jít o působivou okrasnou rostlinu, unikát zahrady. Určitě se ale vyhněte přemokřeným stanovištím a kyselé půdě. Vyloženě těmto stromkům nebude též svědčit těžká jílovitá půda. V době kvetení spatříme na stromcích trsy květů zbarvených do zeleno-růžova. Pozor však, řečík pistáciový je strom dvoudomý, k samičím jedincům proto potřebujeme i samečky, jinak se kvetení nedočkáme. Po opylení na stromcích vyrůstají trsy plodů se zeleným dužnatým oplodím. Plody se ale bohužel sklízí až zcela zralé, takže se u nás kvůli kratšímu vegetačnímu období chutných pistáciových oříšků nedočkáte. A ještě další zajímavost, lidé se domnívají, že se tvrdá skořápka pistácie otevírá až během pražení, to je však omyl. Postupně se otevírá již při zrání, aby semínka, která nazýváme pistáciový oříšek, mohla vypadnout na zem. Ve své domovině může jedna rostlina každé dva roky vyplodit okolo padesáti kilogramů oříšků. Pistácie se sklízejí buď přímo opadané ze stromu (říká se jim „podstromáky“), případně se shazují tzv. klácením (podobně jako sklízíme vlašské ořechy), případně seřezáváním větví. Klácené oříšky se sbírají ze země a ukládají do lněných pytlů. Sklizeň na velkých plantážích je však často strojová, kdy se pod strom uloží plachta, pevné rameno stroje uchytí kmen stromu a zatřese jím. Zralé plody začnou padat do plachty, která se nakonec vysype na korbu automobilu. Až teprve oříšky zbavené nečistot putují do sušárny a až po důkladném usušení je možné plody s tvrdými semeny zpracovávat dál. Největšími producenty pistácií jsou Írán, Spojené státy, Čína, Turecko a Sýrie. Írán a USA společně vypěstovaly například v roce 2017 75 procent celkové světové produkce. Největšími producenty v Evropě jsou Řecko, Itálie a Španělsko, v celosvětovém pořadí obsazují 6., 7. a 10. místo. Írán vyprodukoval v roce 2017 574987 tun pistácií, USA 272291 tun, Čína 95294 tun a Turecko 78000 tun. Nejvěší pěstební plochy najdeme v Íránu (více než 429 tisíc hektarů), zatímco v USA je to pouze cca 100 tisících hektarů. Pistáciové oříšky obsahují vysoké množství vitamínu B6 a rostlinné vlákniny (10%), podporují trávení a činnost střev. Jsou též zdrojem bílkovin (20%), sacharidů (27%), draslíku a tuků (48%), kvůli kterým bývají lisovány, čímž se získává pistáciový olej. Ten je ideální pro suchou pokožku a tlumí projevy stárnutí. Obsahují také vitaminy A a E, vápník, fosfor, měď a železo, fytosteroly (strukturou se podobají cholesterolu) a karotenoidy (antioxidační účinek). Neloupané pistácie jsou náchylné k samovznícení kvůli nízkého obsahu vody a vysokému obsahu tuků. Proto se při přepravě musí dodržovat zvláštní pravidla. Jde o nepostradatelného pomocníka cukrářů a nejrozšířenější odrůda řečíku pistáciového se jmenuje Kerman. V tureckém městě Gaziantep se pak každoročně koná mezinárodní festival pistácií „International Gaziantep Pistachio Culture and Art Festival“. Při nevhodném zpracování nebo uskladnění mohou pistácie obsahovat jedovaté aflatoxiny produkované především plísněmi rodu Aspergillus. Jde o silné a nebezpečné karcinogeny. Je též zajímavé, že i přes dlouhou tradici pěstování pistácií jde o dosud jen velice málo prošlechtěný rostlinný druh. Jako odrůdy jsou označovány spíše „selekce“, které jsou velice blízké původním planým rostlinám. Konkrétně pistácie kultivaru 'Aegina', vyšlechtěného v řecké oblasti Aegina, patří mezi jedny z nejlepších a nejpěstovanějších v celém Řecku. Listy rostliny jsou kožovité, lesklé, zelené barvy a opadavé. Plody se shromažďují v červených a žlutých shlucích a v Řecku dozrávají až v druhé polovině října. Čili zralých oříšků se u nás nedočkáme ani u této odrůdy. Ovšem právě tato odrůda velmi dobře snáší i velké teplotní výkyvy (od +45 °C do -30 °C)! A to by mělo zaujmout místní sběratele rostlinných unikátů. Pozor však, mladé rostliny se rozhodně doporučuje pěstovat v přenosných nádobách a až po letech vysadit na stálé místo v zahradě. Na zimu pak přistupujeme k tepelné izolaci. Venkovní pěstování řečíku pistáciového v zahradě vyžaduje tepelnou izolaci na zimu a slunné a zároveň chráněné stanoviště, jelikož rostlina miluje ve vegetačním období světlo, ale nesnáší promrzání. Obzvláště ledový vítr a mrazové kotliny by mohly být fatální. Stromy řečíku pistáciového obvykle nepřesáhnou v našich podmínkách výšky dva metry. Jinak zaléváme a hnojíme stejně jako rostliny v nádobách.Zdroj: ireceptar.cz, wikipedia.org, ochutnejorech.cz