Pravděpodobnost hraničící s jistotou značí, že ani letos nebudou na vašem krmítku chybět sýkorky. Ty patří k velmi vděčným a spokojeným návštěvníkům krmítek napříč celou Českou republikou. Sýkor, alespoň těch u nás nejčastějších, napočítáme šest různých druhů. Zrovna sýkora lužní, uhelníček, babka nebo parukářka patří ale spíš k těm, na které kolem nachystaného krmení zahlédneme jen zřídka. Jedničkou na našem sýkorkovém seznamu jsou proto koňadry a modřinky. Azurovou modř čepičky sýkory modřinky si s černou čepicí jinak mechově nazelenalé a žlutější koňadry nespletete. Co u vás pohledávají?Dále také čtěte:S jakými ptáky se na jaře setkáte v zahradě nejčastějiKrmítka udrží v zahradě životVyvěšení ptačích budek přiláká ptáky do vaší zahrady, jsou ale vybíravíPtačí zahrada: Jaké bobulové keře sázet, aby z nich měli prospěch všichniJak se uživí ptáci v naší zahraděKrmítko nemusí být jen ze dřeva. Inspirujte se nápady na snadná a rychlá ptačí krmítkaMy jim to spočítáme... zapojte se do zimního sčítání ptákůJak se v zimě postarat o ptáky žijící vedle nás? Koňadra je příkladným všežravcem, který se za vámi vydal pro tučnou nebo energeticky silně hodnotnou potravu. Takže oříšky všech druhů (s převahou nadrcených ořechů vlašských), případně nejrůznější lojové koule a zavěšené kousky odřezků špeku. Modřinky také nepohrdnou čímkoliv, ale tohle velkou radost jim uděláte slunečnicovými jádry. Můžete jí samozřejmě naservírovat klasická neloupaná slunečnicová semena, ale ty si obvykle jen naberou a jinde si je vyloupou hezky v klidu. Sýkorky, koňadry i modřinky, mírně preferují zavěšené pochoutky, které mohou ozobávat. Vrabec domácí patří k ptačím druhům, které se na člověka mile navázaly, ale pak to od nás nehezky schytaly. Jak to? Chováte snad ještě ve stáji koně, sypete po dvoře zrní slepicím? Právě tohle vytvářelo po staletí vzájemné spojení, které bohužel vyhaslo. A zbytek většinou obstarala proměna hospodaření a chemizace zemědělství. Vrabci, jak byli dříve hojní a naprosto obyčejní, jsou dnes v útlumu a nedostatku. A platí to i pro jejich blízké příbuzné, vrabce polní. Ti jsou o něco drobnější, a na krmítku je od sebe rozeznáte mimo jiné tím, že vrabec polní má hnědou čepičku, zatímco domácí šedou. A když je to celé takové vrabčí, ale šedohnědé a naprosto nenápadné? Je to nejspíš samička jednoho z těch dvou kumpánů. Oba druhy pomoc s krmením přes zimu pochválí, a nepatří k vybíravým. To, co je zajímá nejvíce, jsou drobná semena (proso, len, sezam) a zrní. U vrabce domácího neuděláte chybu s drcenými ovesnými vločkami, polní nepohrdne ani obilím. Pochopitelně, že když jim budete podstrojovat slunečnici, půjdou preferenčně po ní. Někdy je z toho na krmítku pěkná mela, protože sýkorky jsou o něco průbojnější, a vrabci se už nevyskytují v takových číslech, aby mohli mít přesilu. Je to mimochodem jeden z nemilých zádrhelů krmítek – druhy svými počty stabilní (sýkorky) díky nim spíše posilují, zatímco druhy oslabené (vrabci) se neprosadí. Pěnkava obecná patří k druhům, které si je těžké s někým splést. Poznámka o tom, že svým pestrým vybarvením připomínají pěvcovitou verzi středoevropských papoušků, ale platí jen pro samečky. Kombinace hnědočervené, modré, růžové, bílé a šedo-černé, která charakterizuje jeho typický šat, je totiž nesrovnatelná se nenápadnou hnědo-šedo-nijakou barvou jeho partnerek. Dá se ale odtušit, že pokud k vám na krmítko zalétávají nepřehlédnutelní samci, budou u vás k vidění i samičky. Pokud máte krmítko někde blízko lesa, budou u vás oba brát zastávku jen jako zpestření jídelníčku. Dost dobře si poradí s tím, co najdou v okolí. Dospělci jsou totiž převážně semenožraví, a umí se dobývat i do nejrůznějších bobulek. Třeba do plodů jeřabin a hložinek. Ale po čase udolají i otevřené bukvice. Nad jídelním lístkem vašeho krmítka dlouho hloubat nebudou, nepohrdnou čímkoliv. Jen jedna maličkost – nemají úplně rády zastřešené restaurace. Raději něco jen tak sezobnou ze země pod krmítkem, anebo z otevřeného krmítka na parapetu. I když patří k našim nejhojnějším druhům, ne všude na ně tedy narazíte, protože jim možná vaše bydlo nesedí. Dlouho nic a najednou celý zájezd! Tedy spíše nálet, protože zvonci často přilétají v menších hejnech. Při svých obletech revidují kvalitu nabídky krmítek v širokém okolí, takže nejsou zrovna pravidelnými hosty. Jak je poznat? Jejich přídomek je trochu matoucí, protože zvonek zelený hraje v zimě lehce do žlutých barevných tónů. Tím se ale u tohoto pěnkavovitého ptáka nesmíme nechat vykolejit. A stejně jako pěnkavy budou zvonci raději paběrkovat po zemi, v okolí krmítka, než aby způsobně stolovali pod střechou. V jídelníčku docení snadno stravitelnou potravu jako šrotované zrní všech druhů, a jako zákusek pak uvítá slunečnicová semena. Dost často ale hostinu zahájí dezertem, a vydrží u něj, dokud je nesní všechny. Zůstat, nebo na zimu vyrazit někam, kde je tepleji? Stehlík obecný patří k druhům, které v tom nemají úplně jasno. Zhruba polovina jejich populace se stahuje k jihu, zbytek tu setrvává. S tím, že přes zimu jen změní adresu dočasného pobytu. A přesně takhle nejasně to s mezi-sezónními migracemi má i dlask tlustozobý. Proto je tu uvádíme spolu, byť zrovna tyhle těžko může někdo zaměnit. Stehlík je spíše drobnější pěvec, s nápadně červenou maskou a žlutým zrcátkem na křídlech. Vypadá trochu jako komiksový Spiderman, který se nestačil převléct do své kombinézy. A dlask? Jak to říct slušně… to je masivní okřídlený zobák. Jeho výbava je skutečně k nepřehlédnutí, a dokáže s ní rozdrtit i ty nejodolnější pecky. Od toho se odvíjí i jeho poptávka po krmení. Větší semena, naklepané pecky třešní, dýňová semena. Prostě něco, s čím se může poprat. Když má hlad, vyluxuje klidně celé krmítko. Pestrobarevný stehlík se svým malým zobáčkem je proti tomu mistrem jemné práce. Vybírání semínek z bodláků, probírání se bršlicí a divokým kmínem, vyzobávání bříz a olší. Když mu je nabídnete, bude za to moc rád. Věrnost místu u ptáků na krmítku vždycky potěší. Zatímco u předchozích stehlíků a dlasků nikdy nevíte, jestli nejsou přespolní (a na nájezdech zvonků také není nic moc romantického, jde jim jen o jednu věc), hrdličky zahradní a kosi černí jsou „ti vaši“. Ano, ten elegán v černém fráčku, který vám celoročně lustruje žížaly na zahradě je přesně ten totožný exemplář, který zajde navštívit i vaše krmítko. Stejně tak i hrdličky (nejsou to žádné samice od holubů, prosím) patří k těm, s nimiž se důvěrně znáte. Je na ně spolehnutí, byť teď možná oni spoléhají na vás. Kosi, kteří v křoví na vaší zahradě vyvedli mladé, a i nenápadná hrdlička, jsou vaši stálí sousedi. Čím jim prospět? Hrdlička se do každého krmítka nenapasuje, takže je raději za volně otevřenou krmnou plochu. Kosi se na krmítku umí zastavit, ale rádi vyvolávají dojem, že nechtějí nic zadarmo. Proto se často pohybují na zemi pod krmítkem, kde likvidují zbytky. Hrdlička nepohrdne sušenými bobulemi a semeny různé velikosti, kosi mají zase rádi trochu sušeného ovoce, zpestřeného ovesnými vločkami a nadrcenými ořechy. Tak, jako sýkorky preferují potravu zavěšenou, kosi i hrdličky si říkají o volně rozloženou, sypanou. Šplhavý brhlík lesní je akrobatem, kterého je snadné přehlédnout. Přichází totiž z nečekané strany, opatrně se rozhlíží a zvažuje každý další krok. Jeho pobyt na krmítku je bleskovka, protože většinou jen drapne do zobáčku něco vydatného, většinou nějaký ořech nebo vyloupané semínko, a odletí s tím pryč. Někde v okolí má svou vlastní skrýš, kde pak posvačí v klidu. Obecně se vyhýbá krmítkům, které mu negarantují bezpečí. A na to má docela vysoké nároky. Preferuje tedy spíše zavěšené a obtížně dostupné místa. Svým životem je těsně navázaný na vzrostlé stromy, takže ve městech nebývá zase až tak často k vidění. Pokud tedy poblíž není nějaký park. O tom se vám ani nesní, co všechno sní čížek lesní! Žlutočerný drobeček příbuzný stehlíkům je své titěrné velikosti navzdory nesmírně energickým tvorečkem, a jeho spotřeba tomu odpovídá. Nejí jenom když létá, a proto prostřený stůl krmítka vítá s nadšením. Ochutná všechno – semínka, ořechy, sušené ovoce, zavěšené slunečnice, lojové kousky a tukové koule. Na dietě rozhodně není. Zahlédnout ho můžeme přímo na krmítku, i pod ním, kde kouká, jestli tam nespadlo něco dobrého. I čížek má blízko k jehličnatým lesům, ale setkat se s ním tu a tam na krmítku není neobvyklé.