Chcete v zahradě ježky? Čím větší divočina, tím lépe. A nesnažte se je domestikovat!

Máme v zahradě ježky, ale až od té doby, kdy zmizeli psi. Původně tam běhala smečka jakýchsi prapodivných voříšků, že prý loví myši a potkany. A do zahrady nesměly ani kočky, nikdo. Nepustili je tam. Všude psí exkrementy, smrad, žádná výchova, procházky, jen zničená zahrada. Ale se staříky prostě nehnete, pejsci museli postupně pomřít. A pak ejhle, v zahradě se objevili ježci, vyvedli mladé a od té doby je potkáváme pořád. Kočky jim nevadí, neublíží jim, ale nám začalo vadit, že se ježci večer sápou po jejich venkovních miskách a nenechají se odstrčit. Tady je něco špatně, ježek si má vystačit s tím, co si najde. Misky proto ze zahrady zmizely. A když čtu na různých webech a fórech, že jim někdo podstrčí nejen kočičí granule, ale i kapsičky a paštičky, zuřím! Ježek je jenom návštěvník, který si bez nás vystačí. Někteří výtečníci jsou schopni ježkům ubližovat i mlékem a mléčnými výrobky. To je už zcela bez komentáře.

Naštěstí se nám podařilo zamezit další generaci voříšků v zahradě. Nic proti nim, jsou fajn, ale když se k nim přistupuje jako k čistokrevným rasám, tedy včetně výchovy a nějakého minimálního výcviku. Banda po zuby ozbrojených malých likvidátorů zahrady včetně všeho živého v ní je k ničemu. Oplocování záhonů, neustálý úklid exkrementů, napravování škod. A když sleze sníh, je to hotová pohroma, jako někde na psím hnojišti. Vlastně nám pomohl i jistý český trend, voříšci totiž mizí, Češi se už i na vsích věnují především čistokrevným rasám. Zkuste sehnat od někoho ze sousedů vořecha. Marná snaha! Když nám tohle staříci sdělili, zaradovali jsme se a vymysleli fintu. Pejsek bude, časem, ale jen jeden a až na něj budeme mít dost času.

Ale zpátky k ježkům. Psi jim u nás tedy uvolnili místo. Zahradu necháváme v divočejší podobě, i okrasnou výsadbu. Ježci mají stovky míst, kam se mohou schovat, a kde mohou lovit, navíc se na mnoha místech snadno dostanou ze zahrady ven a zpátky. Vážně je ale podezírám, že od zmizení kočičích misek tráví většinu času na kompostu a okolo něj. Tam je totiž nejvíce dobrot, tedy hlavně těch živočišných. Kdekdo se zde snaží zpracovat rostlinný odpad.

Pro chovatele ježků, tedy vlastníky zahrad, kteří si ježky zamilovali, a kteří je chtějí ve své zahradě mít, platí jedno zásadní pravidlo. Něco se o ježcích dozvědět. Aby jim děti tu a tam pokládaly krásná jablka, to je naprostý nesmysl plynoucí z tradičních školkových malůvek. Ježek si nese na bodlinkách zapíchaná jablka. Někdy je jich tolik, že by pod nimi chudák musel upadnout do mdlob. Přitom právě jablka jaksi nežere. Je to hlavně hmyzožravec, který se živí především bílkovinami natlučenými larvami hmyzu, neopovrhne však ani hmyzem dospělým, žížalami, měkkýši, žábami, ještěrkami, hady a vejci ptáků. Ze stravy neživočišné okusí třeba mrkev, houby, kořínky, bobule, ale třeba i melouny. Můžeme tedy teoreticky hovořit o všežravci, který však má na svém jídelníčku všechno možné, jenom ne ta zpropadená jablka.

Jméno ježek (Erinaceus) je vlastně ustrnulou zdrobnělinou původního slova jež. Jde o české rodové označení několika rodů hmyzožravých savců z podčeledi ježkové (Erinaceinae). Přitom jedinými zástupci čeledi ježkovitých (Erinaceidae) jsou u nás ježek západní (Erinaceus europaeus), kterému se také říká obecný, a ježek východní (Erinaceus roumanicus). Jinak ježci žijí po celé Evropě, v Africe a Asii. Nevyskytují se v Americe a Austrálii. U nás ježci žijí až do nadmořských výšek cca 800 m n. m. (výše jen výjimečně). V naší přírodě ježky potkáme na okrajích lesů, na pasekách, v křovinách, ale s oblibou právě i v parcích a zahradách. Neobvyklý není ani jejich výskyt ve městech. S člověkem ježek problém nemá a vidíme to i na našich návštěvnících. Už od útlého věku se nám prostě příliš nevyhýbají a klidně si mlsají něco dobrého dva metry od nás. A když je necháme být, nesnažíme s k nim přiblížit, prostě děláme, jako by tam nebyli, mají nás, jak se lidově říká, „na háku“.

Nejčastějším je u nás ježek západní (Erinaceus europaeus), vlastně jeden z největších hmyzožravců v Evropě. Dlouhý může být až cca 31 cm a vážit může až 1300 g. Je o něco větší než ježek východní. Pověstné ježčí bodliny? Kryjí hřbet a boky, je jich až 8000, jsou dlouhé 2 až 3 cm a jsou uspořádané pravidelně. Původně šlo vlastně o srst, které však evoluce zdokonalila její obrannou funkci. Skutečná srst ježků je na nohách, břiše, hrdle, krku a části hlavy. Tato srst je řídká a hrubá, na bocích hnědá, na břiše světlá a s podélnou hnědou skvrnou. Nejvýrazněji mívají ježci zbarvenu srst hlavy (obličejové masky).

Ze smyslů mají ježci nejlépe vyvinutý čich, díky kterému jsou schopni cítit i potravu žijící pod zemí. V čenichu mají čichové buňky a navíc jsou vybaveni i přídatným čichovým orgánem na horním patře ústní dutiny. Na konci čenichu také najdeme hmatové vousy. Kromě čichu má ježek i skvělý sluch, zato jeho zrak je špatný ve dne i v noci. Cena za noční život.

Denně ježek spotřebuje cca 50 až 70 g potravy, což je přibližně desetina jeho hmotnosti. Kromě doby, kdy se ježci západní rozmnožují, žijí jako samotáři. Aktivní jsou v noci, kdy jsou schopní naběhat při opatřování potravy až 1500 metrů. Ve dne většinou odpočívají v hnízdě, které si vystýlají trávou a listím. Rádi se schovávají na méně dostupných místech, v zahradách to proto budou různé zanedbané kouty. Díky za ně, nechte je, všechno nemusí být dokonale uklizené. A klidně do takového koutu ještě nasypte hromadu spadaného listí.

Zimu ježci přečkávají zimním spánkem. Upadají do něj v říjnu až listopadu a probouzí se z něj nejčastěji až v květnu. Zimní hnízdo ježků bývá v přírodě zahrnuté vrstvou hrabanky a je bez vchodu, ten si ježci zacpou, aby na ně nemohli predátoři a aby si uchovali teplo. Ježci prý začínají hibernovat, když se prodlužují noci a teploty poklesnou o 10 až 15 stupňů Celsia. Během hibernace se tělesná teplota ježků sníží na 5 až 8 stupňů Celsia a počet tepů srdce z dvou set až tří set na pouhých pět za minutu. Přes zimu se sice ježek probouzí v pravidelných intervalech, svůj úkryt ale neopouští. Málokdo také ví, že ježek dovede v případě potřeby rychle běhat, šplhat a plavat. 

Pokud je ježek ohrožen, zpevní a naježí bodliny. Může i nadskakovat a strašit hlasitým funěním. Před predátorem se ale stočí do klubíčka. Sází na to, že bodlinatá koule většinu z nich odradí. To ale nesmí jít o výra velkého, tchoře a většího psa.

Poněkud pikantní by bylo pozorování rozmnožování ježků. Samička má totiž pohlavní orgán u řitního otvoru, sameček však skoro ve středu břicha. K páření dochází od května do října. Sameček hraje se samičkou nejprve na honěnou, naráží do ní, provokuje, kouše, prská a syčí. Připravenost k páření samička naznačí tak, že sklopí ostny na hřbetě. Březost trvá 31 až 35 dní, poté se rodí 2 až 10 mláďat v obvyklém jediném ročním vrhu. Mláďata váží pouhých 10–25 g a jsou slepá a holá. Bodlinky mají ještě zanořené hluboko v kůži. To se ale mění do 24 hodin po porodu a do několika dní už malí ježci mají bodliny běžné barvy. Bodliny dospělců ale získají až za několik měsíců, ovšem do bodlinaté koule se mládě stočí už 11 dní po porodu. V přírodě se ježek západní dožívá pouhých dvou až tří let, největší úmrtnost ježků je v prvním roce života (cca 60 až 70 %) a během zimního spánku.

Zdroj: autorský článek – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, zelenadomacnost.cz, jezek-v-kleci6.webnode.cz, fera24.cz, pomocjezkum.cz, prirodadokapsy.cz, Wikipedia