Číslo popisné, evidenční a orientační, jak, proč a odkdy se popisují domy

Začít historií číslování domů na našem území prostě musíme. Tato cesta časem nás přenese do doby, kdy se domy a usedlosti pojmenovávaly jménem rodu, rodiny a nebo osob, které v nich bydlely. Na malých vesnicích a nebo v místech s řídkým osídlením může tento způsob označování budov fungovat neformálně dosud (např. Zvánovcovina), byť již má budova další vlastníky, kteří s původním jménem nijak nesouvisí. To si pak koupíte třeba starou chalupu na vsi a všichni vám začnou říkat Zvánovec. Například v jihočeských Malenicích u Volyně dosud funguje zajímavá místní tradice, starousedlíci zde domy nazývají podle jmen majitelů z prvního soupisu ze 17. století. Při pojmenování ulic v dubnu 2005 se pak toto označování promítlo do názvů několika ulic (např. K Jiřičkům).

Později se ve městech začala užívat domovní jména podle domovních znamení, což byly snadno pojmenovatelné a zapamatovatelné sochařské nebo malířské prvky. Nejčastěji byly umístěny nad vchodem do domu. Často šlo o vyobrazení zvířete, rostliny a nebo předmětu. Dalším způsobem označování byly vývěsní štíty, charakterizující profesi majitele domu.

Dále nás cesta časem zanese do roku 1770, kdy bylo číslování domů uzákoněno za vlády Marie Terezie. Ve většině obcí proběhlo na podzimu 1770, probíhalo však až do roku 1771. Nejprve nešlo o trvalé označení, ale určení pořadového čísla v konkrétním soupise a domy byly obvykle číslem označeny až do dalšího přečíslování pouze křídou na vrata nebo dveře. Při číslování domů pomáhala armáda a postupovalo se v jednotlivých obcích v přirozeném sledu, tady tak, jak se dalo obcí fyzicky procházet. Nejčastěji to bylo po směru hodinových ručiček. Začínalo se obvykle nejdůležitější budovou, většinou veřejnou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost) a pokud obec ležela podél cesty, obvykle se začínalo prvním domem po pravé straně vesnice a to z té strany, odkud nejčastěji přijížděla vrchnost. Domovní čísla byla později napsána na dřevěné, plechové a nebo keramické tabulky a ty byly vytaženy v omítce, případně byla čísla provedena štukem. Od té doby pak číslování většinou nebylo na vsích měněno, pouze přibývala další čísla spolu se stavbami nových budov. Proto dodnes platí, že okruh čísel z roku 1770 i sled čísel přidělených po roce 1770 dnes charakterizuje vývoj obcí. Ovšem ve městech došlo ještě několikrát k přečíslování, přičemž první vlna přečíslování proběhla v letech 1805 až 1815.

Od 60. let 19. století pak byla v některých městech zavedena kromě čísel popisných a evidenčních i čísla orientační, která byla přidělována podle ulic. Teprve zavedením pozemkových knih v roce 1884 se popisná čísla stabilizovala a ta orientační byla ve městech užívána souběžně. Jestliže se tedy v adrese konkrétního domu uvádí zároveň číslo popisné i orientační, oddělují se lomítkem a popisné bývá zpravidla uváděno jako první (ale ne vždy). Například v občanských průkazech se dříve orientační číslo uvádělo u jména ulice a popisné u jména obce a nebo místní části. Dnes je obvyklé uvádět pouze jedno z těchto čísel, i když jsou konkrétnímu domu přidělena obě. A na domě je pak skutečně i najdeme.

V praxi se dnes každá budova označuje buďto číslem popisným (stavby trvalého charakteru, tedy pro trvalé bydlení) a nebo číslem evidenčním (v jiné číselné řadě, stavby dočasného nebo rekreačního charakteru). Číslo vždy přiděluje obec rozhodnutím a tabulku s číslem je povinen umístit na své náklady vlastník budovy. Čísla se přidělují postupně v rámci části obce, někdy se však novodobá čísla popisná přidělují jednotně v rámci celé obce, případně se významným veřejným budovám přidělují snadno zapamatovatelná kulatá čísla. Kostely, kaple a neobývané věže se však již od dob Marie Terezie nečíslují. Zajímavostí též je, že Pražský hrad nese číslo 1.

Pravidla pro označování domů stanoví zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů a vyhláška Ministerstva vnitra České republiky č. 326/2000 Sb., o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označení budov, o náležitostech ohlášení o přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel, ve znění pozdějších předpisů. Každá budova je podle nich označena pouze jediným číslem popisným a nebo evidenčním. Správa čísel orientačních, evidenčních a popisných je svěřena ministerstvu vnitra, rozhodování a administrace je svěřena obci či městské části (přidělování čísel podle § 31 zákona o obcích), odpovědnost za označení nemovitosti má sám její vlastník.

Čísel orientačních pak může mít každá budova tolik, kolik ulic či náměstí je okolo jejích stěn. Orientační číslo je vždy jedinečné v rámci ulice či veřejných prostranství, navíc může být pro větší přehlednost jeho součástí i písmeno. Tato čísla jsou přidělována obecním úřadem v rámci jedné veřejné komunikace a nebo prostranství. Jeden dům pak může mít hned více orientačních čísel a tato čísla se někdy mohou měnit. Orientační čísla jsou na modrých tabulkách psána bílými číslicemi, pokud nejsou malována a vyráběna individuálně.

Domovní číslo (popisné nebo evidenční) přiděluje obec podle zákona o obcích (§ 31) na základě písemné výzvy stavebního úřadu a nebo na základě písemné žádosti vlastníka budovy. Její přílohou je geometrický plán a doklad, který dosvědčuje, že budova byla uvedena do užívání (stačí i povolení k předčasnému užívání). Přílohy nejsou vyžadovány, pokud dochází na základě žádosti vlastníka budovy k jejímu přečíslování, jestliže je již zapsána v katastru nemovitostí nebo pokud jde o budovu, která nepodléhá stavebnímu povolení ani ohlášení. Pokud je u nově vzniklé stavby povoleno předčasné užívání, o přidělení domovního čísla nežádá vlastník, nýbrž příslušnou obec k přidělení čísla písemně vyzve stavební úřad. Stavbě ve zkušebním provozu se však domovní čísla nepřidělují. Stavební úřad může vyzvat obec k přidělení domovního čísla poté, co je mu předložena žádost stavebníka o vydání kolaudačního souhlasu. Pokud skončí časová platnost povolení k předčasnému užívání stavby, číslo se stavbě neodebírá, jestliže ta nezanikla. O přidělení čísla popisného vydá obecní úřad vlastníku budovy písemný doklad. Při zániku budovy pak obecní úřad přidělená čísla zruší. K očíslování, přečíslování nebo zrušení číslování budovy dochází zápisem do základního registru územní identifikace, adres a nemovitostí.

Číslo popisné (zkratka č. p. nebo také čp.) je v České republice územně prostorový číselný identifikátor budovy, který je pro danou část obce unikátní. Řada čísel popisných odpovídá části obce, tedy evidenční územní jednotce zřizované podle zákona o obcích. Ta mnohdy zcela nebo přibližně odpovídá katastrálnímu území, může se ale stát, že je evidenční členění obce s členěním katastrálním neskladebné. V České republice jsou čísla popisná typem čísla domovního, přičemž zákon o obcích stanoví, jakým budovám se přidělují čísla popisná, jakým místo toho čísla evidenční a jakým budovám se domovní číslo nepřiděluje. V některých obcích nebo částech obce s pojmenovanými ulicemi se navíc přidělují i čísla orientační. Ta však nejsou z hlediska terminologie čísly domovními, vymezují však spolu s názvem ulice a s domovním číslem adresní místo. Obvykle popisné číslo popisuje budovy určené k trvalému bydlení nebo jinému účelu. A oproti číslu orientačnímu je jedinečné. Čísla popisná se prostě pro konkrétní část obce neopakují. Proto též bývají delší, někdy až pětimístná. Čísla popisná jsou zapisována do katastru nemovitostí a na domech mají podobu červených tabulek s bílými číslicemi, a to obvykle včetně názvu příslušného katastrálního území. Číslo popisné se obvykle přiděluje po kolaudaci stavby a je nutnou podmínkou pro zápis do katastru. Budova pak nese číslo popisné, které jí bylo přiděleno, trvale. Číslo se může měnit pouze při změně katastrálních hranic. Nová budova postavená na místě původní stavby však číslo popisné nedědí, nýbrž získává nové. Obecně platí, že čím je číslo vyšší, tím je budova novější. A pokud má bytový dům více vchodů, každý vchod má vlastní číslo popisné.

Evidenční číslo se týká objektů s charakterem dočasného bydlení a nebo prozatímního rázu. Mezi ně řadíme nejčastěji zahradní domky, chaty a chalupy. Číslo je v rámci obce jedinečné a je umístěno na zelených tabulkách s bílými číslicemi. Zákon však o dočasnosti nehovoří, proto lze najít dočasné stavby starší i šedesáti let.

Náhradním číslem se označují budovy, které ze svého charakteru nemohou být označeny číslem orientačním, popisným či evidenčním. Obvykle jde o provizorní stavby, které jsou místem výkonu určité činnosti.

Více informací o domovních číslech a jejich přidělování najdete například zde, zde a nebo zde.