Hlína je přírodní a zcela ekologický stavební materiál. Nepřidávají se do ní žádné chemikálie, přitom má mokrá hlína výborné plastické vlastnosti, díky kterým ji lze různě tvarovat, Můžeme tvořit reliéfy, sgrafita či obrazy, díky čemuž získají stěny zajímavý vzhled.
Z hlíny se stavělo již ve starověku, o to více se může zdát paradoxem, že dnes dokonce jde o ideální materiál na úpravy stěn i v panelových domech, tedy v interiérech těchto budov. Proč? Dovedou totiž vytvořit optimální klima s ohledem na vnitřní teploty i vlhkost vzduchu. A nakonec se dnes z hlíny dokonce opět staví celé domy, realizují nejen omítky vnitřní, ale i venkovní apod. Zájem o hliněné stavební materiály prostě v posledních letech roste. A zájem o ně mají jak ekologicky smýšlející laici, tak odborníci.
Stinnější stránkou hliníkových omítek je mírně vyšší cena a pracnější aplikace (o stěnách z hliněných cihel nemluvě), ovšem ta je zábavná a zajímavá. Záleží jen na úhlu pohledu, na přístupu a myšlení. Hliněné omítky přitom v interiérech fungují jako přirozená klimatizace, regulují vzdušnou vlhkost (absorbují ji a zase dovedou vypouštět, hliněné omítky tedy dýchají), navíc však dovedou dobře izolovat zvuk a příjemně působí i uklidňující barevnost a struktura materiálu. Jelikož jsou hliněné omítky složené pouze z hlíny, písku, přírodních pigmentů a případně dalších organických příměsí (např. sláma), je třeba vyzdvihnout i ekologický aspekt použití hliněných omítek.
Nejdůležitější vlastnosti hliněných omítek
Schopnost regulace relativní vlhkosti vzduchu. Difúzní otevřenost omítky, díky které omítka odebírá vodní páry ze vzduchu za zvýšené vzdušné vlhkosti a za nižší vzdušné vlhkosti nasáklou vlhkost se zpožděním vypouští. Hliněné omítky tak udržují optimální mikroklima v interiéru.
Schopnost výborně akumulovat teplo, vlastně má hlína v tomto směru podobné vlastnosti jako šamotová kamna. Pokud tedy místnosti vytápíme, omítka do sebe akumuluje teplo a poté toto teplo vyzařuje. V létě pro změnu chladí. Ideální jsou tyto omítky též pro stěnové vytápění.
Hliněné omítky jsou vhodné pro alergiky, jelikož dovedou pohlcovat škodlivé látky ze vzduchu včetně například cigaretového kouře. Lze dokonce říci, že hlína je pro své vlastnosti léčivá, tedy léčí. Hliněná omítka je příjemná na dotek a v přírodní podobě (bez přídavku barviv) je teplá na pohled.
Hliněné omítky jsou vyráběné a prodávané v řadě odstínů, jsou lehce zpracovatelné a plně recyklovatelné. Po nanesení omítky a vyhlazení se obvykle již nepoužívá štuk ani výmalba, čímž ušetříme.
Hliněné omítky potlačují vysokofrekvenční záření a konzervují a chrání dřevěné konstrukce dřevostaveb. Mají navíc výborné vlastnosti zvukově izolační. Designovou variabilitu a vlastnosti hliněných omítek lze ještě zvýšit přidáním přírodních přísad.
Hliněné omítky můžeme aplikovat prakticky na jakýkoli materiál – dřevo, cihly, beton, hliněné stěny (vyzděné z hlíny), slaměné stěny, sádrokarton apod.
A poslední a neméně důležitá vlastnost? Hliněné omítky jsou prostě pěkné, výborně, přirozeně vypadají. Nesmíte je však zničit nátěrem.
Historie a současnost domů z hlíny na našem území
Ve světě sahá historie hliněných stavebních materiálů od starověké Babylonie až po Mexiko. Lidé si prostě všímali vlastností hlíny po celé planetě, stavěly se z ní paláce i příbytky chudiny. Na našem území se však stavělo velmi dlouho převážně ze dřeva vyjma kamenných hradů a později měšťanských domů. Zlom však nastal v období velkých požárů. V té době Marie Terezie přikázala, že dřevěné domy musí být obalené hlínou. Tenkrát se to dělalo tak, že se do dřevěných stěn domů zavrtávaly dřevěné kolíky (tzv. ježkování), načež se roubenky pokrývaly osmicentimetrovou vrstvou hlíny (říkalo se tomu „domy v kožuchu").
Teprve v té době u nás začal rozkvět hlíny jakožto stavebního materiálu. Již po roce 1858 se však začaly vypalovat cihly, jelikož berlínský stavitel Friedrich Hoffmann vynalezl kruhovou pec schopnou vypalovat cihly nepřetržitě. Do té doby byly cihly poměrně drahé, jelikož se stavěly milíře, po jejichž spálení se čekalo, až cihly vychladnou a poté se stavěly milíře nové. Vynálezem kruhové pece cena cihel prudce poklesla a cihly již byly dostupné pro každého.
Cihlářský průmysl se navíc na začátku dvacátého století „ochránil“ plošným zákazem používání hliněných cihel nepálených, čímž zlikvidoval konkurenci. Ve dvacátém století pak začaly vznikat normy pro stavební materiály a hlína vypadla zcela.
Také u nás se začalo o hlíně znova vážně hovořit až po roce 2000, což je k dnešku teprve 19 let. A teprve od této doby se začalo odvětví hliněného stavitelství opět rozvíjet a to doslova po celé Evropě. V Německu byly dokonce vydané normy pro výrobu omítek a nepálených cihel a lze předpokládat, že půjde o vzor pro normy celoevropské. A tento trend je vcelku logický, opomineme-li samotné vlastnosti nepálené hlíny, je v kurzu snaha o co největší úspory energií a právě nepálené cihly a hliněné omítky nevyžadují ke své výrobě žádné palivo a minimum elektřiny.
Paradoxně však nezačalo oživení hlíny snahou o úspory energií, nýbrž snahou o užití hlíny pro třetí svět. A to již v 80. letech 20. století, kdy poskytlo UNESCO Škole architektury v Grenoblu peníze právě na projekt, který se zabýval možností užití hlíny pro takzvaný třetí svět. V rámci tohoto projektu se prokázalo, že hlína je vynikající pro celý svět a začalo se navazovat i na evropskou tradici.
V následujících výzkumech se potvrdilo, že hliněné stěny a pilíře mají dostatečnou únosnost pro běžnou nízkopodlažní zástavbu, přičemž se při běžném zatížení tyto konstrukce chovají normálně. Ovšem právě v případě hliněného zdění dnes převažuje překážka v podobě malého formátu hliněných cihel a pracného zdění. Konkuruje snaha o výrobu velkých tvárnic a nebo panelů urychlujících výstavbu. Ještě je otázkou, zda nakonec neprorazí technologie „dusání hlíny do bednění“. O to více však dnes začínají být skloňované a oblíbené právě hliněné omítky.
Stále jsou na našem území starší hliněné domy, ovšem těžko to poznáme, jelikož jsou opatřené omítkami. Třeba my doma takovýto „luxus“ jako část domu máme. Když jsme rekonstruovali koupelnu a kuchyň v přízemí, objevili jsme po likvidaci starých omítek stěny z hlíny dusané do bednění a prokládané kameny a cihlami. Ovšem jako nový povrch jsme zvolili vápenné omítky a v koupelně dlaždice. Obecně prostě platí, že klidně můžete chodit kolem hliněných domů, aniž by vás to vůbec napadlo. Samozřejmě v naprosté většině případů jde o domy staré.
Hliněné omítky a panelové bytové domy
Je dokonce možné říci, že interiéry panelových domů hlínu na stěnách i stropech vyloženě „potřebují“. Bytu tak poskytneme doslova přirozené prostředí, které aplikujeme na neživý beton s mizernými vlastnostmi, tedy kromě pevnosti díky ocelové konstrukci (železobeton). Hliněné omítky z interiérové strany prostě pomohou vytvořit takové vnitřní prostředí, o jakém se betonu nemůže ani snít. Navíc můžeme hlínu v interiérech ztvárnit velmi zajímavým výtvarným způsobem. Hliněné omítky se dnes vyrábějí jako hrubé, jemné, barevné i dekorativní, u kterých lze použít řadu různých technik aplikace.
Z hlíny se též vyrábějí nenosné cihly, které jsou určené ke stavbám vnitřních příček. A opět jde o vynikající řešení, v případě panelových domů pak obzvláště. Velmi často se přitom hliněné cihly nechávají jako pohledové, čili bez omítek. Tyto cihly lze navíc použít i jako obkladový materiál. A stejně jako omítky, i hliněné cihelné obklady mají stejné vlastnosti, čili dýchají, regulují vlhkost, tlumí hluk a vypadají neskutečně. Proto když třeba v paneláku budujete nové bytové jádro, jde o ideální materiál pro koupelnové příčky. Obklady (běžné dlaždice) se pak používají jen na nezbytných místech, jelikož hliněné cihly (příčky z těchto cihel) absorbují vzdušnou vlhkost koupelny a vypouštějí ji skrz sebe dál do interiéru. Zvlhčí se díky tomu suchý vzduch v paneláku. Dokonce lze obklady eliminovat zcela a místo nich použít například marocký štuk. A co víc, hlína je na tom svými vlastnostmi mnohem lépe než třeba pórobeton i sádrokarton.
Zdroj: ČESKÉSTAVBY.cz, shutterstock.com
