Hořké hořce opravdu nejsou, tedy svým vzhledem. Jejich nádherné, modré, zvonkovité květy, překvapí každého svým půvabem a křehkostí. A barvou až nasládlou. Přitom snesou i chudší půdy a výborně se hodí na zahradní skalky. Z jakých hořců můžeme vybírat a jak je pěstovat?
Svět rostlinného rodu jménem hořec (Gentiana) je poměrně složitý stejně jako druhové členění. Ovšem pro potřeby zahrádkářů (ale i zahradníků) zcela vystačí dělení na druhy a kultivary kvetoucí na jaře, v létě a nebo na podzim. Pokud si tedy hořce zamilujete, mohou vám v zahradě kvést od jara až do podzimu, prostě po celou sezónu, po celé vegetační období. Jelikož jsou mezi hořci nejčastější druhy nízké, je vhodná jejich výsadba v popředí skalek a záhonů, kde upoutají naši pozornost. Typické modré květy hořců vyrůstají z listových růžic, některé hořce však mají květy také žluté či bílé (Gentiana lutea).
)
Hořce jarní, letní a podzimní
Opravdu sytě modré květy nesou na jaře kvetoucí druhy hořců (Gentiana acaulis), vykvétající od dubna do května, zářivě modré květy pak nabízí Gentiana Verna. Letní druhy hořců bývají o trochu vyšší, nejsnadněji se přitom pěstuje čínský Gentiana Septemfida (kvete od července do srpna), který snese i jílovité půdy. Ve stejné době kvetoucí Gentiana cruciata má květy jasně modré. V létě pokvete také asijský Gentiana kaufmanniana, v srpnu pak vykvétá hořec drsný (Gentiana scraba). Z podzimních druhů zmiňme například Gentiana farreri se světlejšími středy modrých květů a Gentiana sino-ornata s květy světle modrými a se zelenavými proužky. Tyto druhy kvetou od září do října.
)
)
Podmínky pěstování a stanoviště
Hořce pochází z horských oblastí Evropy, ale i dalších kontinentů, nejčastěji z vlhkých horských luk. Ovšem právě ty evropské jsou u nás nejznámější včetně druhů tuzemských. Jsou to typické horské trvalky, na zahradách pak skalničky s malými vejčitými listy zelené barvy a typickými zvonkovitými květy barvy nejčastěji modré. Většina hořců se nevymyká vzrůstu v rozmezí 10 až 25 cm. Hořce jsou mrazuvzdorné, smíří se i s obdobím sucha, ovšem půdu mají radši bohatší na humus, i když se jim bude relativně dobře dařit i v půdě chudší, v každém případě však dobře propustné. Jílovité půdy jim většinou nevyhovují. Nároky na pěstování však mají hořce minimální.
)
)
V zahradě je dobré najít hořcům stanoviště slunné, nejvýše jen mírně přistíněné, ve vegetačním období snesou vlhčí půdu a nebudou se tedy bránit pravidelné zálivce. Pokud chcete pěstovat hořce kvetoucí na podzim, nesnáší v půdě vápno. Hořce můžeme množit semeny (dosti obtížné), nejsnadnější je však dělení trsů, které se provádí na jaře (druhy kvetoucí v létě a na podzim), jarní druhy se dělí v červenci.
)
)
300 druhů hořců na všech kontinentech kromě Afriky
Ve volné přírodě, nejčastěji pak v horách Evropy, najdeme na cca 300 druhů hořců. Tyto rostliny se vyskytují na všech kontinentech s výjimkou Afriky. Šlechtěním se pak nabídka zahradníkům rozšířila na téměř 900 druhů a kultivarů. Nejoblíbenější jsou stále hořce s jasně modrými kalichy květů. Kromě zmíněné barvy žluté a bílé však mohou být také nafialovělé a narůžovělé. Běžné je i zelené žilkování.
)
)
8 tuzemských hořců, jeden však u nás již vyhynul
V naší přírodě najdeme 8 domácích hořců, které jsou však vzácné a chráněné: hořec panonský (Gentiana panonica), hořec tolitový (Gentiana asclepiadea), hořec tečkovaný (Gentiana punctata), hořec křížatý (Gentiana cruciata), hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe) jsou druhy z horských luk. Hořec bezlodyžný (Gentiana acaulis) u nás již vyhynul. Zajímavostí je skalní druh hořec jarní (Gentiana verna), ve spárách skal však neroste, daří se mu na skalách pouze tam, kde najde i dostatek vlhké půdy.
)
Hořce léčivé i alkoholické
Zatímco nadzemní části hořců, tedy především květy, jsou příjemné našemu oku, kořeny některých druhů hořce se již odedávna využívají k přípravě tinktur a čajových směsí. Nejvíce je využívá kořen hořce žlutého (Gentiana lutea), což je na rozdíl od ostatních hořců žlutě kvetoucí bylina. Její drobné žluté kvítky rozkvétají kruhovitě v květenstvích okolo lodyhy. Léčebné účinky mají takzvané hořčiny. Podporují žlučník, játra a slinivku, pomáhají při žaludečních a střevních potížích a při nechutenství (podporují chuť k jídlu). Hořce též stojí například za výraznou hořkou chutí fernetu, ale i jiných bylinných likérů a destilátů. Pro výrobu likérů se hořec upravuje fermentací, při které získává charakteristickou červenohnědou barvu a plně se rozvine vůně silic.
