Jak obnovit izolaci zdiva pomocí chemických infúzních clon

Historicky používané hydroizolace

V minulosti byla používána celá řada izolací, jejichž životnost byla časově omezena a v některých případech byla tato životnost závislá na poloze a funkčnosti dalších konstrukcí i okolního terénu. Zde se jedná zejména o původní jílové izolace, které byly poškozeny například jejich odstraněním, ať již chtěným (z nevědomosti), nebo nechtěným (např. odplavením materiálu v důsledku velkých přívalů vody do okolí konstrukce, nebo při výkopových pracích v bezprostřední blízkosti objektu). Dále byla funkčnost jílových izolací ovlivněna dlouhodobým ústupem vody, kdy došlo k vyschnutí jílových izolací a vzniku trhlin. Při následném jednorázovém přívalu vody pak jíl nebyl schopen adekvátní rychlostí reagovat. Jílové izolace nejlépe fungují v trvale vlhkém prostředí.

Dalším druhem široce používaných izolací představují asfaltové pásy, nátěry a „zálivky“. V minulosti nebyly používány modifikované asfalty, které jsou používány v současnosti. Reálná životnost těchto materiálů byla do 20 let, při optimálních podmínkách třeba i dvojnásobek. Vzhledem k tomu, že použití modifikovaných materiálů je otázkou posledních 30 let, s přihlédnutím k vyšší ceně a šetřivosti našich předků, je logické, že u celé řady staveb dochází k lokální, nebo plošné ztrátě funkčnosti u těchto izolací.

Pak je zde skupina špatně provedených izolací, nebo izolací chybějících. Tato skupina může zahrnovat stavby stáří řádově v letech.

Princip obnovy hydroizolace zdiva

Ať už je příčina nefunkčnosti izolace jakákoli, je nutné přistoupit k její obnově. Podle druhu stavby (podsklepená / nepodsklepená / …), míry poškození izolace (lokální / plošné / …) i způsobu zatížení vodou (vzlínající vlhkost / tlaková voda / …) se odvíjí i způsob a rozsah opravy.

Prvním krokem by měla být diagnostika konstrukce. Tou by měla být stanovena příčina problémů, míra vlhkosti a případně zasolení zdiva. Ze zjištěných parametrů se odvíjí návrh sanačních opatření. K sanaci vlhkého zdiva je možné přistoupit několika způsoby. Jedná se o metodu přímou, nepřímou a případně speciální.

Prvním krokem je však odstranění poškozených a kontaminovaných vrstev, zejména omítek. Odstranění je obvykle prováděno cca 1,0 m nad úroveň vlhkostních map na zdivu. Je vhodné odstranit také zdící maltu, jelikož právě ta je často místem, kde se nahromadili nežádoucí ve vodě rozpustné soli.

Přímá metoda sanace vlhkého zdiva

Přímá metoda předpokládá v prvním kroku odstranění zdrojů vlhkosti a teprve následné odstranění projevů vlhkosti vč. vyschnutí zdiva a vytvoření dostatečného prostoru pro ukládání ve vodě rozpustných solí. Jedná se zdánlivě o logický postup, ale je potřeba upozornit na skutečnost, že je nutné, aby byl umožněn technickými možnostmi stavby a ekonomickými možnostmi investora. Zvláště u starších objektů mohou nastat objektivní skutečnosti, které tento postup neumožní, nebo není jisté, zda bude možné jej provést se 100% úspěšností.

Nepřímá metoda sanace vlhkého zdiva

V případech, kdy není možné realizovat metodu přímou, je realizována metoda nepřímá. Ta spočívá „pouze“ v odstranění projevů vlhkosti. Buď se jedná o výše popsané důvody, nebo může jít i o konstrukce s funkční izolací, kde došlo k nasycení zdiva vodou z jiných důvodů. Těmi mohou být buď havárie v objektu (prasklé vodovodní potrubí, nebo kanalizace; nefunkční odvodnění; zatékání do světlíků, nebo odstavených komínů apod.), nebo například živelné katastrofy typu záplav. V těchto případech se jedná zejména o vyschnutí zdiva.

Postup sanace vodorovných izolací

Při realizaci přímé metody je prvním krokem obnovení hydroizolací konstrukce tak, aby došlo k odstranění zdroje vlhkosti. Vedle hydroizolace konstrukce je však vhodné provést i další opatření, která minimalizují přístup vody ke konstrukci. Může se jednat o úpravu terénu se sklonem od objektu, provedení odvodňovacích zařízení, vytvoření vsakovacích jímek na terénu v blízkosti objektu, nebo vytvoření drenážních vrstev.

Vodorovné izolace ve zdivu je možné obnovit několika způsoby. Jedná se o tzv. mechanické postupy, které spočívají v postupném podříznutí zdiva, jeho vyklínování, následném vložení izolací a konečném zapravení zdiva. Podříznutí zdiva je možné provést pomocí ruční, nebo motorové pily, nebo diamantového lana. Za zásadní nevýhody těchto postupů lze považovat zjevné statické narušení zdiva, které je navíc komplikováno i klínováním mezer. Oba tyto kroky, jak vytvoření mezery, tak postup klínování, by měly být konzultovány se statikem. Snadné není ani vložení izolace do vytvořené mezery ve zdivu a její překrytí. Částečně jsou oba problémy eliminovány při metodě zarážení nerezových plechů. Nevznikají zde mezery, ani není nutné vkládat izolaci, ale samotná realizace je doprovázena významnými dynamickými účinky, které mohou mít rovněž vliv na stabilitu konstrukce a měl by je tedy rovněž předem posoudit statik.

Z pohledu vlivu na stabilitu konstrukce je nejvhodnější realizace chemických infúzních clon. Jedná se o vytvoření nepřerušené linie stejně vzdálených otvorů (100 – 120 mm) ve zdivu, které jsou naplněny látkou vytvářející bariéru proti vzlínající vlhkosti. Infúzní clony jsou materiály, které jsou schopny penetrovat do zdiva a uzavřít pórový systém proti průniku vlhkosti. Dosahují toho dvojím způsobem. Jednak zužují průměr pórů, nebo mění smáčivost jednotlivých pórů a tím omezují schopnost kapilárního pohybu vody. Moderní materiály kombinují oba vlivy.
Aplikace infúzní clony je prováděna nejčastěji do ložné spáry zdiva, ale lze ji provádět i do nasákavých druhů zdících prvků. Výhodou chemických infúzních clon je i možnost jejich aplikace v různých úrovních, což např. umožňuje kopírovat terén, obejít zárubně dveří apod.

Na trhu se vyskytují materiály pro vytváření clon ve třech skupenstvích. Jedná se o kapaliny (FOBISIL IC), zmrzlé patrony (POLARIS) a krémy (POLARIS krém). Jejich použití je obdobné a jejich využívání závisí spíše na vybavení realizátora. Pro použití kapaliny hovoří zejména cena. Proti hovoří nutnost aplikovat clonu do šikmých vrtů, které tedy není možné aplikovat pod stropní konstrukcí, a současně i samotná konzistence, která může způsobit předčasný únik kapaliny do případných dutin ve zdivu.

Naopak pro použití zmrzlých patron a krémů hovoří jednoduchost aplikace, možnost aplikace ve vodorovném směru a tím pádem i bezprostředně pod stropní konstrukcí. U krémů se jedná i o velmi malý zásah do samotné konstrukce zdiva a vysokou účinnost materiálu. Tyto důvody umožňují použití i v „hobby sektoru“.

Obnova svislých izolací

Obnovení svislých izolací je o něco těžší úkol. Konstrukce pod úrovní terénu je nutné nejprve odhalit. Následně je očistit a případně vyspravit a vyrovnat tak, aby byli v jedné úrovni spáry a zdící prvky. Následně je možné ke konstrukci připojit svislou izolaci a případně její ochranu. V případě, že byly provedeny výkopové práce, je vhodné doplnit izolace i provedením drenáže tak, aby byl omezen samotný přístup vody ke konstrukci. Pro vytvoření izolací je možné použít nejrůznější materiály. S výhodou jsou používány natíratelné izolace na polymercementové bázi (WATERFIN PV), nebo na bázi MS polymerů (WODAFLEX TH).
Pokud nastanou situace, kdy není možné provést svislé izolace na vnějším líci konstrukce, je potřeba zvolit nějaká náhradní řešení. Mezi ta patří vytvoření plošné injektáže infúzními clonami, nebo provedení hydroizolačních omítek na vnitřním líci konstrukce stěn. Nejedná se o standardní řešní. Zatímco plošná injektáž je hlavně ekonomicky náročné, provedení vnitřních hydroizolačních omítek je nutné individuálně posoudit i z hlediska případných komplikací s pevnostními charakteristikami zdících prvků u vícepodlažních objektů. Pro vytvoření vodotěsných omítek je možné využít materiály WATERFIX XP TH, nebo alternativně MONOCRETE MONOMIX XP TH. 

Propojení izolací

Dalším důležitým krokem je vzájemné propojení izolací svislých a vodorovných. To musí být provedeno kombinací výše popsaných metod s co největší přesností, protože sebemenší nedokonalost se projeví průnikem vody a pokračujícím poškozováním konstrukce.

Vysychání zdiva

Po obnovení hydroizolačních vrstev, v případě přímé sanace vlhkého zdiva, nebo pouze v případech odvlhčení zdiva po povodních a haváriích, při realizaci nepřímé metody sanace vlhkého zdiva, je nutné zajistit odvlhčení zdiva tak, aby nedocházelo k jeho poškozování z důvodu krystalizace solí v jeho povrchových partiích.
V případech, kdy se jedná o málo zasolené zdivo, je možné konstrukce ponechat bez původních omítek a nechat jej vysychat. Je však nutné upozornit na skutečnost, že vysychání zdiva je dlouhodobá záležitost a zdivo tak bude po poměrně dlouhou dobu neomítnuté a bude tím tedy i ztížen provoz v daných prostorech. Současně, u staveb zasažených zemní vlhkostí z boku konstrukce, nebo ze vzlínání, je zdivo kontaminováno solemi, které mohou zdivo bez omítek porušovat.

Vhodnou alternativou k odhalenému zdivu, je použití sanačních omítek (systém SANOFIX), které umožní dostatečně účinné odvlhčování zdiva, ale současně vytvoří prostor k ukládání solí, které jsou v konstrukci přítomny. Dále jsou tyto typy omítek vnitřně hydrofobizovány a tím je minimalizováno vnikání vody do omítky z vnějšího prostředí (povětrností, ostřikem apod.). Pórový systém a případně použité lehčené porézní kamenivo má přidanou hodnotu v podobě zlepšení tepelně izolačních vlastností omítek a zlepšení komfortu na povrchu stěn.

Finální úprava

Provedení sanačního zásahu je završeno finální úpravou konstrukce pomocí nátěrových systémů, které mají minimální bariérové vlastnosti vůči prostupu vodní páry vycházející ze zdiva.

Závěr

Při provádění sanace vlhkého zdiva je nutné uvědomit si několik skutečností. Jedná se o sanační zásah a není tedy ve všech případech možné dosáhnout 100% úspěchu. Vše závisí na druhu zdiva, jeho homogennosti, tloušťce, původních izolacích a celé řadě dalších skutečností. Často je potřeba dělat jednotlivé kroky po částech s ohledem na konstrukci jako celek, je nutné se k některým krokům vracet, nebo je opakovat. To je skutečnost, kterou by si měli uvědomit všichni zúčastnění.