Dřevo je od pradávna velmi používaným stavebním materiálem. Jeho dostupnost a poměrně snadná opracovatelnost jej vždy předurčovaly pro rychlou stavbu domů. Také další vlastnosti jako pružnost, pevnost a tepelně-izolační schopnost jsou velmi vhodné pro použití ve stavebnictví. Prudký rozvoj dalších stavebních materiálů a technologií znamenal jistý ústup používání dřeva, poslední desetiletí však nastává renesance dřevěných konstrukcí a vzrůstá jejich popularita. Stále častěji se objevují různé typy objektů montovaných z dřevěných panelů připravených přímo ve výrobě či montovaných z jednotlivých komponentů rovnou na stavbě. V těchto dřevěných konstrukcích jsou četně využívány různé typy tepelněizolačních materiálů, zejména na bázi minerální vlny (MW) či dřevovláknité vlny (WW). Skladba stěn a stropů bývá často doplněna o různé druhy sádrovláknitých či dřevotřískových desek a také o různé typy lepicích a stěrkovacích hmot a omítek.
V této souvislosti je důležitá schopnost každého konkrétního materiálu propouštět vodní páry formou difuze. Tato schopnost je definována faktorem difuzního odporu µ (mí). Bezrozměrná veličina vyjadřuje, kolikrát je schopnost daného materiálu propouštět vodní páru horší, než stejně tlustá vrstva vzduchu. Čím je hodnota µ nižší, tím lépe materiál propouští vodní páru a naopak. U minerálních a dřevovláknitých izolací je hodnota µ nízká (MW 1, WW 5), u různých typů vápenocementových omítek, lepicích a stěrkovacích hmot a podobných materiálů je již vyšší (15-25), izolanty z EPS disponují hodnotou µ cca 30-40, sádrokartony dosahují hodnot cca 90, ale např. PVC má hodnotu µ o mnoho řádů vyšší (cca 94000). Důležité je také zohlednit tloušťky jednotlivých vrstev, protože tento parametr hraje také velkou roli z hlediska paropropustnosti. Závěrem lze tedy konstatovat, že problematika skladby jednotlivých materiálů a jejich vzájemného vrstvení v konstrukci je velmi podstatná.
Jiným způsobem řešení konstrukce je její provedení jako difuzně otevřené. V tom případě dochází k rychlému odvodu vlhkosti z domu. U tohoto konstrukčního řešení je místo parozábrany použita tzv. parobrzda. Ta má většinou podobu dřevotřískové OSB desky nebo sádrové desky, která povoluje pomalé propouštění vodní páry skrz stěnu ven z budovy. U difuzně otevřené dřevostavby se tak část vlhkosti dostane k vnitřní nosné konstrukci. Proto je třeba zajistit její odvod směrem ven do exteriéru. Toho je dosaženo propustností vnějších vrstev stěn a tepelné izolace. Použití málo prodyšného EPS jako izolačního materiálu by v tomto případě bylo nevhodné. Proto se pro izolaci difuzně otevřené dřevostavby používají prodyšné izolanty z dřevovláknitých nebo minerálních desek. Pro lepení a armování těchto desek je tedy nutné použít také paropropustnou hmotu a vhodné typy omítkovin, které nabízí i společnost LB Cemix.
Cemix Lepicí a stěrkovací hmota (185) je moderním materiálem s širokou možností použití zejména v oblasti stále oblíbenějších dřevostaveb, ale také při řešení náročných požadavků na paropropustnost objektů.
Příklad skladby konstrukce:
1. Nosná dřevokonstrukce s izolací z MW2. Izolační hmota z WW
3. Cemix 185 se sklovláknitou tkaninou
4. Cemix Penetrace ST
5. Cemix Silikátová omítka
Zdroj: www.cemix.cz