Obyčejná louka, přírodní stanoviště s lučním porostem, anebo výsledek lidské činnosti

Pohledem Středoevropana jsou louky spontánně vzniklými formacemi, které vznikly na místech, kde jsme my lidé zničili les. Ten byl buďto vykácen anebo natolik spásán, že se nestačil zmlazovat, nemohly vyrůstat nové stromy. A louka pak vznikla, pokud člověk do jejího rozvoje (sukcese) příliš nezasahoval. Druhová skladba louky se časem stabilizovala, bylo však nutné ji nadále udržovat, buďto nechat spásat anebo sekat, případně kombinovat oba způsoby. V opačném případě by louku opět nahradil les. U nás není dosud v katastrálních mapách vůbec výjimkou, že to, co je v nich uvedeno jako louka, je dnes lesem. Louka se prostě přestala využívat a les se rozšířil, za čímž stojí přetrhání vlastnických vztahů za socialismu.

Loukám se též říká nivy či lučiny (botanicky, geologicky, knižně i nářečně). Dle definice jde o přírodní společenstva nebo zemědělské kultury tvořené společenstvím různých druhů trav, jetelovin a bylin. Louky byly buď vytvořeny uměle, nebo vznikly přirozeně, což ale můžeme dnes v mnoha případech jen těžko dokázat. Vliv člověka je patrný všude, obzvláště v hustě obydlených územích Evropy. Přirozenými loukami jsou například stepi, alpské louky a zaplavované louky na vlhčích pozemcích (obvykle v blízkosti vodních toků). Ve střední Evropě je však naprostá většina luk až druhotnou vegetací, která vznikla jako náhradní společenstvo původních listnatých a smíšených lesů. A to bylo dlouhodobě udržováno lidskými zásahy (viz předchozí odstavec).

Co se týká druhové skladby luk, určitě je rozdílná, pokud byl porost spásán nebo sekán. Pastva představuje sešlap a okus domácími zvířaty, což mnohé druhy nesnáší dobře. Ovšem rozvíjí se na takových loukách mnoho pichlavých a trnitých rostlin, které se okusu i sešlapu účinně brání. Zvířata se jim vyhýbají. Dokonce nacházíme na podobných stanovištích různě staré louky, mezi nimiž jsou značné rozdíly v druhové skladbě. A opět v tom má prsty člověk, respektive konkrétní dobové zvyky a obliba konkrétních rychle se šířících rostlin, čili druhů expandujících, invazních. Třeba ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) se dostal do střední Evropy prý teprve ve středověku a dnes se šíří i do vyšších poloh zřejmě kvůli poměru živin.

Druhové složení luk se pak liší i podle jejich stáří. Určitě je zásadní rozdíl mezi loukami starými tisíce let a stovky, případně jen desítky let. Stejně tak se druhová skladba luk liší i v dnešní době. Pokud louku zoráme, což se u nás dělo v 50. letech minulého století v rámci kolektivizace v hojné míře, její druhovou skladbu zničíme. A pokud přestaneme pole obdělávat, vzniklá louka bude naprosto odlišná, její druhové složení bude z větší části jiné. Vlastně vznikne něco takzvaně moderního, ovšem v hanlivém slova smyslu. Za druhovou skladbou luk tedy stojí i historie, nejen přírodní podmínky stanovišť.

To však stále hovoříme o místech člověkem přetvářených, udržovaných a případně obdělávaných. I v našich podmínkách však najdeme lokality, kde lesy být nemohly. Například skalní terasy a kotliny pohoří. Zde nacházíme místa, která jako louky vypadají a mnohdy jsou velmi podobná loukám v podobě polopřirozených travních a bylinných porostů. Jinak též hovoříme o skalních stepích. Zde se na plochy dokonce dostanou i rostliny ze skalních teras. Růst lesa může být blokován i klimatem, třeba mrazovými kotlinami, dalším blokačním faktorem mohou být rašeliniště. Dokonce je možné i stepní bezlesí, ovšem prakticky nelze jeho existenci dokázat, více méně na některých prudkých svazích silně ovlivňovaných větry je lze předpokládat, aniž by růst lesa omezovalo skalní podloží.

Nejsnadnější je určení luk nad horními hranicemi lesů, tedy ve vysokých nadmořských výškách, kde lesy končí tam, kde je klima pro jejich existenci již příliš drsné. Na našem území však existují jen 3 lokality, kde se takové louky vyskytují (Krkonoše, Králický Sněžník a Hrubý Jeseník). Jinak ale jde o naprosto běžný jev v Alpách i Karpatech a dalších vyšších pohořích nejen Evropy. I zde ale často člověk vyšší hranici lesa posunul, tedy snížil. A často i o stovky nadmořských metrů. Citlivý přístup lidí k hranici lesa a bezlesí pak poznáme podle toho, že hranice není ostrá, porosty volně přecházejí v jiné. U nás je to patrné v Krkonoších.

Druhová skladba luk je také ovlivňována poměry vlhkosti, živin, pH, vlastnostmi půdy, podložím a právě zmíněnou nadmořskou výškou. Najdeme louky druhově velmi bohaté, pestré a naopak louky druhově chudé. Například v Bílých karpatech bylo zjištěno více jak 100 druhů cévnatých rostlin na ploše 16 m², což je opravdu hodně. Jinak jsou na loukách většinou v určitém poměru travní porosty a kvetoucí širokolisté byliny. Pokud se na ploše vyskytují převážně traviny, lze hovořit spíše o trávníku či trávovém poli. O přírodní biotop v žádném případě nejde.

Pozor však, jde o charakteristický rys luk mírného pásma severní polokoule a případně i subtropů (zde najdeme louky pouze v horách). Třeba v Severní Americe a Východní Asii louky tohoto typu před příchodem Evropanů neexistovaly. A důvody? Buďto se zde lidé živili především lovem a sběrem anebo se zde zemědělství obešlo bez potřeby píce. Pokud dnes v těchto oblastech najdeme louky evropského typu, mohou za to pouze a jen Evropané.

Smutným faktem je, že krásných květnatých luk u nás dnes mnoho nenajdeme a může za to socialismus. Byla zničena kontinuita vlastnických vztahů, byly rozorány meze, zakládána družstva kolchozního typu a vztah k půdě byl silně neosobní, převažoval intenzivní produkční přístup. Na loukách nikomu nezáleželo. Navíc byly poškozeny i vodní poměry v krajině, nesmyslné meliorace byly ve své době všudy přítomné a zemědělská půda se tak získávala doslova i z bažin. Louky byly rozorávány a později, když družstevníci zase potřebovali píci, oseli plochy luční nebo pastevní směsí, kde převažovaly traviny. Často také docházelo k dosevům kulturních odrůd trav, především kostřav a bojínků. Odolaly pouze silně svažité pozemky. Připočeteme-li bezohledné hnojení a aplikace pesticidů, bylo dokonáno.

Kontinuita vlastnických vztahů a přístup k půdě a krajině jsou dosud velkým problémem a bude trvat další generace, než budeme moci říci, že zvítězil zdravý lidský rozum. Určitě jste si všimli, že žluté lány řepky letos zmizely. Stačilo zakázat přimíchávání biosložky do paliv, které pohonné hmoty prodražovalo. Jaký to vůbec mělo smysl? Několik typů lučních společenstev je dnes chráněno legislativou Evropské unie, to ale nestačí. Je obtížné správně pečovat o luční rezervace. Především kosit je třeba, ale jak je to správně? Paradoxně dnes narazíme na pěkný luční porost nejčastěji ve starém sadu. Ale to je spíše technická památka postupně vytvářená lidmi, určitě ne přirozené přírodní prostředí. A dále platí, že mnoho lučních společenstev patří mezi ohrožené až silně ohrožené biotopy, kde se šíří invazní druhy (konkurenčně silnější a odolnější rostlinné druhy).

Přirozené louky vznikají v místech, kde environmentální faktory zabraňují růstu dřevin. Rozlišujeme louky alpínské (růst dřevin je zde omezen vysokohorskými klimatickými podmínkami), pobřežní nebo slaniska (růst dřevin je zde omezen vysokou salinitou půdy), zaplavované (růst dřevin je zde omezen vysokou vlhkostí půdy anebo pravidelnými záplavami), stepi (prérie, celina, pampa – oblasti s nízkými srážkami nebo pravidelnými požáry), lesostepi (savany – přechodné oblasti mezi lesem a stepí) a pouštní louky (růst dřevin je zde omezen nízkými srážkami nebo nedostatkem živin a humusu).

Louky jakožto polopřirozené náhradní vegetace (v našich českých podmínkách je naprostá většina luk náhradní, druhotnou vegetací) rozlišujeme jakožto suché louky (najdeme zde teplomilné a suchomilné porosty, kde převládají trsnaté, úzkolisté trávy, na příznivějších stanovištích najdeme i širokolisté jednoděložné i dvouděložné byliny), mezofilní (ovsíkové) louky (louky mírně vlhkých poloh od nížin do podhůří, obvykle na hlubších a humózních půdách, poměrně produktivní porosty sečené obvykle dvakrát do roka), střídavě vlhké (bezkolencové) louky (od nížin do hor s převážně na živiny chudými a málo produktivními půdami, v létě tyto louky často vysychají), vlhké aluviální louky (silně produktivní luční porosty v údolních nivách nížinných řek, na jaře často zaplavované a hnojené nánosy bahna, v létě mírně vysychající), vlhké pcháčové louky (náhradní vegetace po mokřadních olšinách a jasanovo-olšových luzích), smilkové louky (podhorské a horské louky na kyselých substrátech chudých na živiny, dominuje trsnatá tráva smilka tuhá), kulturní produkční louky (využívají se v intenzivním zemědělství pro sklizeň sena, jako pastviny a k produkci energeticky využitelné biomasy).

Zdroj: botany.cz, wikipedia.org