Ochrana střechy před sněhem, ledem a větrem vyžaduje nepodcenit detaily

Problém představuje i hmotnost sněhu a ledu, může být ohrožena statika střechy. Stačí jednoduchá čísla, 1 metr silná vrstva může vážit na metru čtverečním až 800 kg. Každá střešní konstrukce je sice naddimenzována, málokterá však až tolik. Střecha běžného rodinného domu o ploše například 100 m² pak může nést až 80 tun. I v případě, že střecha takovou hmotu udrží pak představuje problém tání, kdy může sjíždějící a padající sníh napáchat velké škody. A dokonce může jít i o život.

Snadné sklouzávání sněhu ze střechy je přitom zajištěno více faktory. Na prvním místě je správná kombinace sklonu střechy a její orientace vůči světovým stranám. Jde o to, aby se střecha co nejvíce zahřívala a aby se na střeše zachytávalo co nejméně sněhu, respektive aby se zachytával co nejobtížněji. V horských oblastech bývá sklon neobvykle velký, šikmé střechy zajišťují od svého sklonu 50° a výše, že se na nich čerstvý sníh prakticky neudrží. Využívá se dokonce i vítr, proto jsou střechy orientovány vůči převládajícímu směru větru v zimě. Navíc je třeba vyloučit úbočí a jiné překážky a to poslední a neméně důležité, co je třeba udělat, je využití sněhových zábran. Ty totiž hmotu sněhu dovedou při jeho sjíždění rozdělit na více částí a tím je eliminováno riziko způsobení škod a úrazů.

Důležité je také vědět, že sníh nesmí padat z výše položených střech na níže položené, stejně jako na jiné konstrukce. Poškození těchto konstrukcí by mohlo být vážné. Zatěžované jsou pak sněhem a ledem také okapní žlaby. Jejich konstrukce musí být navržena tak, aby zimu vydržely, případně se však prodávají i okapy, které lze před zimou jednoduše sejmout a na jaře zase nainstalovat. Ostatně sejmout lze před zimou okapy jakékoli, ale s některými materiály je dosti práce.

Z hlediska typu střechy jsou nejproblematičtější střechy pultové a sedlové, ty jsou navíc ještě jednoplášťové a neizolované. Problematické jsou také střechy mansardové, stejně jako úžlabí a vikýře. Naprosto nejproblematičtější jsou pak střechy nedostatečně izolované, vlivem pronikajícího tepla z domu se sníh zespoda rozpouští, přičemž stéká k okraji střechy s chladnějším povrchem, kde mrzne. Načež se na okraji střechy tvoří ledový val, který pak zadržuje další vodu a ta opět mrzne. A navíc proniká pod střechu. Okraj střechy se může pod tíhou ledového valu prolomit a dokonce mohou být i strženy okapy.

Základ je proto dostatečná tepelná izolace vnějšího pláště střechy, ideální jsou v tomto ohledu střechy více plášťové, které nabízí střídání vzduchové a tepelně izolační vrstvy. Stejně tak jsou ideální šikmé a strmé střechy jednoduchého tvaru s plánovaným skluzem sněhu do akumulačních prostor okolo budovy. Klíčem k řešení problému je dostatečný přesah střechy, absence vikýřů a prostupů potrubí a kluzká střešní krytina. Vhodné jsou například střešní krytiny plechové, které jsou ostatně v oblastech s větším zatížením sněhem běžné. Kromě kluzkého povrchu přitom nabízí i nízkou hmotnost. I tyto střechy ale vyžadují pojistnou hydroizolaci, která zachytí vodu z tajícího sněhu.

Sněhové zábrany a rozrážeče sněhu sice nejsou v oblastech do 400 metrů nad mořem nezbytné, ovšem v případě nečekané sněhové nadílky máme problém. A zase o tolik se nám těmito prvky střešní konstrukce neprodraží. V oblastech od 600 až 900 metrů jsou pak speciální rozrážeče sněhu a sněhové zábrany vyloženě nezbytné. Ve vysokohorských zátěžových oblastech je navíc třeba montovat na okraje střech účinnější zábrany v podobě desek či tyčových zábran. Nejdůležitější jsou přitom sněhové zábrany v okapní části, nad balkony a nad vchody do domu.

Nesmíme zapomenout, že podle Státního hydrometeorologického ústavu může sněhová pokrývka dosáhnout v českých horách až 5 metrů, ve městech a nížinách nejvýše 75 centimetrů. Říkáte si, kde ty loňské sněhy jsou, ale co kdyby. Počasí si dělá, co chce. A nedostatečná nebo nesprávně řešená ochrana střechy proti sněhu, tajícímu ledu a silnému větru může způsobit špatný stav střechy a její nízkou životnost. Vhodný návrh a správná montáž střechy, doplňků a ochranných prvků včetně nejmenších detailů zajistí funkčnost, trvanlivost a bezpečnost. Většina problémů přitom vzniká právě kvůli drobnostem, detailům.

Protisněhová ochrana musí být zohledněna již v projektu řešení střechy. Navržena je s ohledem na spád střechy a sněhovou oblast, ve které se dům nachází. Mapa sněhových oblastí je dokonce přílohou normy ČSN. A pozor, pokud chybí projektová dokumentace a autorem nesprávného návrhu střechy je pokrývač, přebírá za své řešení zodpovědnost. Za škody způsobené na zdraví a majetku pak vždy zodpovídá majitel nemovitosti.

Protisněhová opatření mají více úkolů zároveň. Brání sněhu v pohybu po střeše, brání nebezpečnému sesuvu sněhu a ledu ze střechy a zároveň umožňují jeho postupné a rovnoměrné odtávání. Vždy je třeba použít ucelený systém, čili kombinaci prvků, které se rozmisťují od hřebene střechy až po okap. Do plochy střechy se umisťují protisněhové háky, které brání sněhu v pohybu po povrchu střešní krytiny a protisněhové zábrany čili sněholamy, což jsou opatření doplňková liniová. Dále se také instalují takzvané sněhové rozrážeče, které mohou být instalované v ploše střechy a plní zároveň doplňkovou funkci.

Důležité je rozmístění dostatečného množství ochranných prvků. Pokud by například protisněhové háky byly jen v dolní části střechy pouze v jedné nebo dvou řadách, sníh je svou energií vytrhá a způsobí větší škody, než kdyby tam žádné háky nebyly. Trubkové sněholamy jsou pak vyráběné se dvěma nebo třemi trubkami, přičemž vyšší, třítrubkové typy, se instalují na střechy v oblastech s větším zatížením sněhovými srážkami.

Důležitým bezpečnostním prvkem je též komínová lávka, která slouží k obsluze (čištění) komína shora, aniž by mohla být poškozena střešní krytina a nebo mohlo dojít ke zranění kominíka. Pokud pak není zajištěn přístup na střechu z půdy, instaluje se ještě žebřík, pomocí kterého se na lávku dostaneme.

Do okapů se navíc vyplatí instalovat topné kabely, které brání zamrzání vody. Instalují se do žlabů, svodů, případně však i do úžlabí a na hrany střech. Jejich chod se běžně ovládá ručně, efektivní provoz však zajistí intervalové termostaty, které omezují činnost systému na předem zvolený teplotní interval, v němž dochází k zamrzání okapů (například +2 °C až –5 °C). Díky tomu šetříme energii v době suchých mrazů.

Dobrou prevencí je též instalace okapních žlabů a svodů hluboko pod hranu střechy. Díky tomu jsou chráněny před sesuvem sněhu či ledu ze střechy, před sněhem i deštěm. Přední hrana podokapního žlabu by přitom měla být níže než hrana zadní, při tání pak voda teče směrem od fasády a nepromáčí stěny.