Odřezávat houby u země anebo vyjmout celé, rady a tipy pro každého houbaře

Je konec října, ovšem právě podzimní houby dovedou mnohé houbaře pořádně napálit. Obzvláště ty méně zkušené z houbomilců, kteří se rozhodnou například prozkoumat složitý rod pavučinců s možnými záměnami velmi nemilých následků. Ale nechme nyní stranou rizika a pojďme si odpovědět na první otázku, tu, kterou navozuje název článku. Odřezávat houby od země anebo je vyjmout s celými nohami i s kousky podhoubí a očistit?

Odborníci doporučují vyjmout celé houby co nejjemněji z hlíny, čili je jemně vypáčit a vyjmout celé i s kousky podhoubí. Pokud totiž houby uříznete u země, zbytek nohy začne uhnívat a hniloba se nakonec dotkne i podhoubí, čímž napácháme více škody než užitku. Můžete si nyní říci, že když houby nikdo nesebere, tak stejně shnijí, to je však cena za uvolněné spory, kterými se houby šíří dál. Nutné zlo. A argument, že u země uříznuté houby jsou zdola čisté a nemusí se již čistit, to je spíše důkaz pohodlnosti. Houbař srdcař se prostě s každou sbíranou houbou trochu pomazlí. Ne náhodou je součástí houbařského nože i štěteček, který nám pomůže při čištění klobouků. Nohy pak zdola očišťujeme řezem. A pozor, odřezky sbíraných hub vždy necháme o kousek dál, než jsme houby sebrali. Důvod je stejný, hniloba.

Je zde navíc ještě jeden argument, bezpečnost houbaře a jeho rodiny. Třeba takovou muchomůrku růžovku čili masák je třeba vyjmout ze země celou již jen kvůli identifikaci. Dá se snadno splést s muchomůrkou tygrovanou. Pochva je navíc například základním rozdílem mezi muchomůrkou a bedlou, obzvláště mladé plodnice bedel si lze s muchomůrkou opět splést. Dokonce je vhodnější houby uložit i s tou trochou hlíny a mycelia zdola na noze, jelikož díky tomu zůstanou déle čerstvé.

Že houby sbíráme podle dřevin, pod kterými rostou, je stará známá věc. Ostatně se to odráží i ve jménech mnoha obzvláště jedlých druhů hub. Ovšem houby najdeme třeba i podél cest a na loukách podél lesa. Některé pak dokonce žádné stromy k mykorhize ani nepotřebují, například žampiony. Druhové zastoupení hub se v různých lokalitách liší, jelikož jednotlivým druhům vyhovují odlišné podmínky, například typy půdy. Obecně však platí, že houby preferují vlhko a teplo, ideální jsou proto pro sběr různé vlhčí doliny a také stanoviště chráněná před větrem. Nejvíce jsou doporučovány jihozápadní a severozápadní části lesa a jeho okraje. Nejhůře jsou na tom stanoviště orientovaná východně. V chladnějších měsících a tedy právě na podzim jsou zaručenější pro nálezy stanoviště naopak slunnější, okraje lesa a louky. V teplém létě však houby najdeme i v hustém porostu, třeba i pod nízkými smrčky před prořezem. Akorát si přitom budeme muset zahrát na plazící se paragány.

Určitě je také dobré se vracet na místa, kde jsme již houby našli v minulosti. Že zde vyrostly, to je důkaz, že je zde vhodné podhoubí a pravděpodobnost opakovaného růstu hub v takovém místě je více než vysoká. Nesmí zde ovšem dojít k těžbě stromů, ta do druhové skladby hub vždy promluví hodně razantně. A to dokonce i jen prořez. V každém případě si však místa nálezů pamatujte a zkoušejte je navštěvovat opakovaně. Zkušenější houbaři již jdou zásadně především po svých místech, nikomu o nich neříkají a doufají, že tam před nimi nikdo jiný nepřijde. Někteří houbaři si místa dokonce zakreslují do map a vlastně proč ne, je to zábava bohulibá a nikomu neškodící. I sami mykologové říkají, že houbaři jsou vlastně pro houby jen malým zlem.

Dokonce jsem slyšel i úsměvné příběhy, kdy houbař sklízel na konkrétním místě hříbky a najednou přiběhl druhý a začal na něj křičet, že je to jeho místo, že si chodí pravidelně kontrolovat, jak zde houby poporostly, a že toho má dotyčný okamžitě nechat a zmizet. Dotyčný tak neučinil a obešlo se to kupodivu bez násilí. Jen trocha křiku a nenávisti.

Zkušení houbaři si chodí pro své úlovky celoročně, a když se pak vyšvihnou před známými neuvěřitelným houbovým gulášem třeba v únoru, mají být na co pyšní. Hlavní houbařská sezóna pak začíná zhruba v dubnu (jarní houby jsou výtečné) a trvá až přibližně do listopadu. Samozřejmě v závislosti na počasí. V nížinách a v teplejších oblastech je delší než v podhůří. Počasí je opravdu klíčové, roli hrají teploty vzduchu včetně těch nočních a ranních, deště a vlhkost, ale i vítr. Nejhorší kombinací je pro úrodu hub sucho, chlad a větrno. Především dostatek srážek pak rozhoduje o úrodě. Někdy je to doslova, jak se lidově říká, na kosu (určitě to nedělejte), jindy marně pátráme po jakémkoli úlovku a nakonec se spokojíme i s holubinkami a babkami (hřib žlutomasý). Po vydatných deštích je ale třeba ještě pár dní počkat, aby houby vůbec stihly vyrůst, přes noc určitě houby nevyrostou.

Jedni říkají, že je nejlepší chodit na houby ráno a rovnou se vytasí s řadou argumentů. Ovšem na houby můžeme jít prakticky kdykoli, a když je úroda opravdu obrovská, klidně i za tmy s baterkou. I když, kdo by takový nesmysl dělal. Sběr hub časně ráno má ve skutečnosti jedinou přednost, předběhneme ostatní houbaře. Máme náskok.

Jiní říkají, že jsou jedovaté houby vždy pestře zbarvené. Není to však pravda, třeba taková sytě fialová lakovka ametystová je drobná a velmi chutná houba. Chuťově vynikající je kromě vzhledem nevýrazné muchomůrky růžovky také muchomůrka císařka s výrazně oranžově zbarveným kloboukem. Ovšem právě řada jedovatých druhů má nevýraznou barvu, případně jsou až bílé (např. muchomůrka zelená a muchomůrka jízlivá).

Další tvrdí, že jedovaté houby neožírají slimáci a vyhýbá se jim i hmyz, že odporně zapáchají a jsou chuťově odporné. Ani jedno z těchto tvrzení však není pravda. Když začneme z opačného konce, jedlé jsou dokonce i mladé plodnice dobře známé dřevomorky, které se bojí obzvláště majitelé starých chalup. A naopak jsou mnohé jedovaté houby dosti chutné. František Smotlacha, legenda české mykologie, dokonce kdysi napsal: „Všechny houby opravdu jedovaté mají chuť a vůni příjemnou nebo aspoň nenápadnou a většinou i sympatický vzhled.“ Například muchomůrka zelená je pak zcela neškodná pro hmyz a jeho larvy, stejně jako pro plže.

Jsou i výtečníci kteří tvrdí, že dlouhé převaření a smažení zlikviduje každý jed. Je s podivem, když takový člověk ještě vůbec žije. Jenom některé jedovaté houby totiž ztrácí tepelnou úpravou svou jedovatost, třeba hřib satan. Jinak je ale většina v houbách obsažených toxinů tepelně velmi stabilní. Var a smažení je prostě nezničí.

Metoda pokus omyl dokonce vytváří u některých výtečníků představu, že stačí pozorovat, zda se nám neudělá špatně a případně vyhledat lékařskou pomoc, jelikož věda je v tomto ohledu už opravdu hodně daleko. Není. Například v případě pavučince plyšového se první příznaky mohou dostavit až po třech týdnech. V tuto dobu již lékaři mohou konstatovat pouze trvalé poškození, invaliditu, případně blížící se smrt. Výplach žaludku již není nic platný.

Můžete také zaslechnout, že co roste na pařezu, to je jedlé. Není a třeba smrtelně jedovatá čepičatka jehličnanová vyrůstá právě z padlých stromů a pařezů. My jsme si ji kdysi zavlekli do skleníku spolu s kompostem z kompostárny, naštěstí se ale již v dalších letech neobjevila.

Zdroj: Wikipedia.org, Petr Pojar - ČESKÉSTAVBY.cz