Proč anhydritovou podlahu?

Z úvodu jasně vyplývá, že anhydritové podlahy nemají nic společného s betonovými. Anhydritové lité podlahy jsou z mnoha důvodů považovány za vhodnější řešení pro rodinné a bytové domy (ale i jiné typy budov) než podlahy betonové (cementové). Lité podlahy například nepotřebují stěrku, jejich zhotovení je rychlejší a dlužno říci, že také přesnější. Tyto podlahy jsou naprosto rovinné a vlastně mohou i být finální podlahovou vrstvou.

Anhydritové podlahy se většinou vylévají v tloušťkách 40 mm, zatímco betonové podlahy vyžadují tloušťku 50 až 60 mm. U betonových podlah přitom není možné beze zbytku vylít všechny dutiny (problém třeba pro podlahové vytápění). Navíc betonové podlahy vyžadují vyztužení ocelovými armaturami (kari sítěmi), což se u anhydritových neprovádí. Anhydritové podlahy nás nijak neomezují při výběru podlahových krytin, limitováni jsme pouze směrnicemi o pokládce, které jsou dané výrobcem podlahové krytiny. Anhydritové potěry lze aplikovat na izolační vrstvu, separační vrstvu, jako spojovací potěr a nebo topný potěr pro podlahové topení.

Za jakých podmínek lze realizovat anhydritovou podlahu?

• Minimální teplota v místnosti při pokládce: 5 °C
• Maximální teplota v místnosti při pokládce: 30 °C
• Při tuhnutí anhydritu je nutné zabránit průvanu a přímému dopadu slunečního záření na podlahu
• Při velmi vysoké vzdušné vlhkosti je třeba provádět nárazové odvětrání
• Podlaha je zpravidla už po 1 dni pochozí a částečně zatížitelná po 5 dnech (v tu dobu má cca 50% konečné pevnosti)

Anhydritový potěr na izolační vrstvě

Podlahy na izolační vrstvě zajišťují zvýšené požadavky na zvukovou a tepelnou izolaci především v bytové a administrativní výstavbě. Minimální tloušťka potěru je závislá na očekávaném provozním zatížení a na stabilitě izolační vrstvy. Je také třeba zvážit zvukově a tepelně izolační vlastnosti konkrétního izolantu (ten je volen dle DIN 18164 a DIN 18165). Důležitý je suchý a čistý podklad bez překážek, děr a prasklin, zarovnané také musí být bodové vyvýšeniny, potrubí a jiné překážky. Musí vzniknout nosný podklad s rovným povrchem. Poté je položen izolant na těsno, desky se pokládají na sraz, vícevrstvé izolace se ukládají s posunutými srazy (max. počet vrstev kročejové izolace je 2). Před vylitím podlahy je třeba aplikovat krajový pás, který musí být umístěn na všech vzestupných stavebních částech (stěny, sloupy, topení, …). Na všech stranách desky potěru musí být stlačitelnost pásu min. 3 mm. Zabráníme tak zvukovým a tepelným mostům. Před pokládkou potěru musí být izolační vrstva zakryta v podobě těsné vany. Bez toho nemůže být vytvrdnutí tekutého potěru úspěšné. Okraje vany přitom musí být vytažené až po horní hranu krajového pásu. Minimální tloušťka potěru je poté určena podle pevnostní třídy konkrétního materiálu (DIN 18560). Přesah krajového pásu se odstraňuje až po zaspárování dlažby, nebo až po stěrkování elastických podlahových krytin. Zabráníme tak zaplnění krajových spár spárovací hmotou a vzniku zvukových mostů.

Anhydritový potěr na separační vrstvě

Potěr na separační vrstvě umožňuje po vytvrzení volný pohyb anhydritové desky na desce podkladní. Toto řešení má smysl, pokud je třeba rychlá a cenově výhodná sanace podlah ve starých zástavbách a není v konkrétním případě vhodné použít potěr spojovací. Separační vrstva nemůže být parotěsnou zábranou, musí pouze umožnit volný pohyb anhydritové desky na podkladu. Při pokládce potěru by měly být stěny již omítnuté. Separační vrstva se ukládá na suchý a čistý podklad, větší díry a praskliny musí být uzavřené, bodové vyvýšeniny, potrubí a podobné překážky musí být zarovnány, aby vznikl nosný podklad s rovným povrchem. I v tomto případě se umisťují krajové pásy. Separační vrstvu je třeba uložit nejméně ve dvou vrstvách, pokud je to možné. Utěsnění potěru a parotěsné zábrany lze pojmout jako jednu vrstvu. Separační vrstva musí být rozložena bez vln a překladů, jednotlivé pásy separační vrstvy se ukládají s přesahem 10 cm. Separační vrstvu může tvořit polyetylenová fólie, papír povrstvený umělou hmotou, papír nasycený bitumenem, tkanina ze skelného vlákna a jiné výrobky se srovnatelnými vlastnostmi. Žádoucí je též svaření jednotlivých pásů, čímž vznikne vodotěsná uzavřená vana. Minimální tloušťka potěru se pak stanovuje obdobně jako v případě potěru na izolační vrstvě.

Anhydritový spojovací potěr

Od spojovacího potěru očekáváme vyrovnání a přípravu nerovného povrchu nosného podkladu. Tento potěr se spojí s nosným podkladem po celé ploše, pevně a bez přerušení, čímž je zajištěn přenos působení případných sil přímo na podkladní vrstvu. Spojovací potěry jsou někdy vystavené působení vzestupné vlhkosti z podkladu a procesům difúze vodních par. Pro tyto případy musí být projektantem navržena preventivní opatření. Před pokládkou tekutého potěru musí být ukončen proces vytvrzení podkladního betonu. Jeho zbytková vlhkost se totiž zohledňuje při vysychání tekutého potěru. Podklad musí být dostatečně pevný, musí mít přilnavou a čistou strukturu, musí být bez prasklin a volných částic, nesmí být znečištěn olejem, palivy, zbytky malt, nátěry a jinými nečistotami, které by mohly bránit pevnému spojení. Důležité je také ošetření savých podkladů (betonové a cementové potěry), aby nedošlo k předčasnému úbytku vody z tekutého anhydritového potěru do těchto podkladů. Tloušťka spojovacího potěru, který je položen jako tekutý, není z hlediska zatížení směrodatná. Podle DIN 18560 je však třeba dodržet minimální tloušťku, která nesmí být menší než trojnásobek největšího zrna písku. Do tekutého potěru musí být převzaty ve stejné šíři konstrukční spáry, jinak ale lze potěr pokládat na velké plochy i beze spár.

Topný potěr pro podlahové topení

Topné anhydritové potěry lze využít pro podlahové topení teplovodní i elektrické. Teplovodní podlahové vytápění se většinou vylévá anhydritem o průměrné tloušťce 55 mm, přičemž 35 až 40 mm tvoří krytí potrubí a 15 až 20 mm prolití mezi potrubím. Elektrické podlahové vytápění se většinou vylévá anhydritem o průměrné tloušťce vrstvy 45 až 50 mm a je ukládán jako plovoucí. Jeho ohromnou předností je, že zcela a bez jakýchkoli mezer opláští vodiče topení a zajistí tak optimální přenos tepla. Tloušťka potěru je přitom závislá na umístění vodičů topení v potěru.

Na suchý, čistý a rovný podklad bez prasklin a výstupků se pokládá izolační vrstva se stlačitelností menší nebo rovnou 5 mm. Pokud jsou zvukově a tepelně izolační materiály položeny spolu v jedné izolační vrstvě, měl by být materiál s nižší stlačitelností umístěn nahoře. Pokud je to třeba, nejprve ale navrhne projektant opatření proti vzestupné vlhkosti. Topné okruhy je třeba navrhnout tak, aby neprotínaly případné konstrukční spáry. Stěny by měly být před aplikací potěru již omítnuté.

Krajový pás musí mít v tomto případě tloušťku 10 mm kvůli eliminaci důsledků podélného roztažení podlahy při jejím vyhřívání. Na všech stranách musí být zajištěn volný pohyb desky potěru v délce alespoň 5 mm. Izolační materiály a potrubí topení musí být instalovány do roviny, aby bylo dosaženo pravidelného zakrytí vodičů topení.

Před pokládkou potěru musí být izolační vrstva zakryta v podobě těsné vany, aby se zabránilo nežádoucímu úniku vlhkosti mimo potěr. Okraje vany musí být vytaženy po horní hranu krajového pásu. Tloušťka potěru se pak řídí podle pevnostní třídy tekutého potěru a podle umístění topení v potěru. V žádném případě nesmí dojít k dlouhodobému překročení vstupní teploty nad 55 °C, krátkodobě ji však lze zvýšit až na 60 °C, ovšem topení lze poprvé zapnout až po 7 dnech od pokládky potěru.

Před položením podlahových krytin musí být provedena kontrola zbytkové vlhkosti pomocí CM přístroje. Místa měření jsou stanovena společně projektantem a společností, která potěr pokládala.
Kvůli nízkému koeficientu roztažnosti anhydritových potěrů je třeba instalovat dilatační spáry pouze výjimečně (např. mezi vytápěnými plochami, kde je značný teplotní rozdíl). Vodiče topení musí být bezpečně uchycené, aby nedošlo k tvorbě zvukových mostů. Před pokládkou potěru je samozřejmostí přezkoušení těsnosti vodičů a při pokládce potěru musí být naplněné vodou.

Zdroj: www.topnem.cz