Rozhodování o použití tradiční vápenné barvy je celkem snadné. Do novostaveb a rekonstruovaných starších domů ji nepustíme. Ovšem staré domy, kde byla vápenná barva používána tradičně i více jak sto let, ji snesou i dnes. Navíc se vápenná barva používala i z hygienických důvodů v chlévech, maštalích, stájích a podobně a i v tomto případě ji můžeme použít dodnes. Stejně tak je vhodné použít při různých opravách omítky či zdiva původní směs z písku, hašeného vápna (či dnes prodávaného suchého hydrátu) a vody.
Tradiční po domácku hašené vápno, jeho příprava a využití ve stavebnictví
Vápno je tradičním stavebním materiálem a to nejen nátěrovým. Vápno najdeme i v maltových a omítkových směsích. Současná podoba vápenných materiálů však již dávno přesáhla své předchůdce. Dříve se takzvaně „hasilo“ vodou drcené - pálené vápno. Z chemického hlediska je hašené vápno hydroxid vápenatý, po staru hydrát vápenatý. Velmi důležitý byl správný poměr vody – pokud jí bylo mnoho, vápno se utopilo, pokud málo, vápno se spálilo. Při reakci páleného vápna s vodou vznikalo značné množství tepla. A právě vznikající teplo bylo důkazem, že vápno bylo hašeno správně. Při přípravě hašeného vápna bylo také nutné chránit oči brýlemi či štítem. Voda se během hašení vápna doplňovala dle potřeby, s cílem vytvořit kvalitní „vápenné mléko.“ Hašení muselo probíhat v malé vrstvě (plochém karbu), v žádném případě v sudech, jelikož by mohly při reakci vápna s vodou explodovat. V sudech bývalo vápno pouze skladováno. Hašené vápno nesmělo v žádném případě zmrznout, jinak bylo nepoužitelné – ztratilo svou plasticitu, což se poznalo jednoduše. Stačilo namíchat trochu omítky a pokusíte se ji nahodit na zeď – nechytla se! Nakonec byl důležitý ještě jeden fakt. Po vyhašení se vápno uložilo (do sudu
či častěji do zakryté vápenné jámy) a nechalo alespoň 1 rok zrát. Teprve takový materiál byl
skutečně kvalitní a pokud byste si starý postup chtěli sami vyzkoušet, přesvědčíte se.
Vápno se dnes již v domácích podmínkách nehasí. Koupíte si předem připravený a sypký vápenný hydrát. Přesto je vhodné tento materiál připravit předem alespoň několik dnů před použitím - tedy smísit s vodou. Může totiž stále ještě obsahovat určité množství vápna páleného a jeho reakce s vodou samozřejmě není při použití směsi žádoucí. Například při zdění s takto připravenou maltou by se projevil fakt, že vápenný hydrát má 2,5 krát větší objem než vápno pálené.
Tradiční jádrová omítka
Zdění na vápennou maltu
Tradiční hašené vápno dnes využijeme jako nátěrovou či stavební hmotu při ochraně a obnově vzácných historických památek především venkovského stylu, ale i v památkově nechráněných, však také velmi starých a dosud po staru udržovaných objektech.
Pokud ale přistavujete, radikálně rekonstruujete či stavíte novostavbu, určitě bude rychlejší, praktičtější a vhodnější použít moderní stavební směsi, které se již pouse mísí s vodou ve vhodném poměru. Stejně tak nátěrové hmoty jsou dnes nabízené mnohem kvalitnější a trvanlivější, než jsou ty vápenné (vysvětlíme níže).
Tradiční venkovní vápenný nátěr
Vápno jako tradiční nátěrový materiál
Vápno je ve stavebnictví dosud tradiční nátěrový materiál. Měl však mnoho negativních vlastností, které zmírnil až vývoj dispergovaného vápenného hydrátu, u kterého se výrazně zvýší měrný povrch a tedy i chemicko-fyzikální aktivita materiálu. Takový vápenný nátěr má dobrou přídržnost a přitom lze vyrábět i barevné odstníny, kdy není barva při venkovním použití z povrchu vyplavována.
Vápno se používalo již v dávné lidské historii na plošné nátěry a při realizacích nástěnných maleb. I dnes se odborníci k vápnu u starších objektů přiklánějí, jelikož dosahuje zvláštní estetiky natřeného povrchu a zároveň velmi dobré chemicko-fyzikální snášenlivosti s historickou stavební substancí. Vápno se dobře snáší s naprostou většinou minerálních podkladů, nevyžaduje konzervační látky, rozpouštědla ani změkčovadla.
Plochy je nutné před vápenným nátěrem důsledně očistit a důkladně provlhčit, jinak neproběhne požadovaná reakce. Nátěr je přitom často třeba provádět až 6 krát, vždy po zaschnutí toho předchozího. Vápno se nanáší zásadně malířskou štětkou.
Tradiční vápenné nátěry nebyly dostatečně pevné a také odolné vůči klimatickým vlivům. Jejich životnost byla proto jen velmi omezená. Prakticky každý rok bylo nutné venkovní nátěry obnovovat. Vápenný povrch silně křídoval, odíral se a šupinatěl – vše následkem vlhkosti a často i nesprávné aplikace na suchý podklad.
Tradiční vápenný nátěr malířskou štětkou
Tradiční venkovní vápenný nátěr
Přesto si však vápenný nátěr nese svůj primát, jde o jedinou existující skutečně minerální nátěrovou hmotu přírodního původu. Problémem je ale značné hutnění nánosu při vícenásobném nátěru. Proto vyvstal problém, který bylo třeba řešit společně s potřebou zvýšení pojivosti nátěru a snížení jeho nasákavosti (přidávala se fermež, lněný olej – hovořilo se o vápenném líčku či kasein). Současným řešením je dispergovaný vápenný nátěr, který vzniká rozmělněním částeček vápna v důsledku rotace ozubeného kotouče v suspenzi vápenného hydrátu. Zvětšuje se tak vnitřní povrch dispergovaného vápna, čímž roste rychlost jeho karbonizace. Vápno se dispergováním aktivuje.
Jak vápenný nátěr reaguje na podkladu a jak je nanášen?
Hydroxid vápenatý při zasychání nátěru reaguje se vzdušným oxidem uhličitým. Přitom se tvoří uhličitan vápenatý, který se stává „pojivem.“ Tradičně se vápenaté nátěry nanášejí malířskými štětkami (na hladké povrchy), na povrchy velmi hrubé (ostře nahozené omítky) se používala košťata namočená ve vápenném mléce. O hůl koštěte se kleplo tak, že z něj mléko odstříklo na zeď.
Nátěr se zásadně provádí na vlhký podklad. Pokud by byl podklad suchý, obzvláště za slunného počasí by vůbec nedošlo k reakci, vápno by pouze uschlo a posléze „spráškovalo.“ Prostě by ze stěny spadalo v podobě prášku. Sprašování nátěru poznáme velmi snadno – pokud po stěně přejedeme rukou, kříduje.
Novodobě se k modifikaci vápenných nátěrů také používají akrylátové disperze (organická pojiva) v poměru menším jak 2%, a to z důvodu získání stálých barev, nikoli jen barvy bílé. Tento materiál omezuje praskání nátěru a zvyšuje stálost barevné složky.
A to už jsme u posledního bodu článku, barevných odstínů vápenného nátěru. Dříve se používaly přísady snadno dostupných pigmentů, především pak zemitých. Například hlinka, dřevěné uhlí, drcená červená cihla. Později se přidala železitá žluť, červeně, černě, modrá šmolka či zelený chromoxid a další odstíny. Opět zde však byl problém omezené pojivé síly vápna – to dokázalo vázat jen malé množství pigmentu a zbytek pigmentu z nátěru takzvaně „krvácel“ a znečišťoval níže položené plochy. Dnešní pigmentované vápno drží na stěnách podstatně lépe. Zdroj použitých fotografií: www.shutterstock.com
