Plíseň

Zavlhnutí částí stěn a výskyt plísní ve většině případů souvisí s nedostatečnou tepelně izolační schopností obvodového zdiva nebo vzlínající vlhkostí ze spodní stavby.

Pokud je dům dodatečně izolován, nemělo by již ke vzlínání vlhkosti a transportu solí nad provedenou bariéru docházet. Kvalitu provedení této izolace lze na dálku těžko posoudit. Vysýchání zdiva po podříznutí trvá určitou dobu a rovněž v soklové části a v omítce zůstávají soli, které sem byly s vodou transportovány. Ty na sebe stále mohou vázat vzdušnou vlhkost. Dům je navíc starší, takže nemá z pohledu současných požadavků na tepelný odpor konstrukce a řešení tepelných mostů ve vztahu ke kondenzaci na povrchu požadované vlastnosti dle norem.

Kondenzace se objevuje v místě tepelných mostů – to jsou místa, kde je konstrukce obvodové stěny nějak oslabená z hlediska tepelné izolace, například uložení konstrukce stropů, nebo rohy a kouty místností a soklová část u podlahy. Tepelný most v místě návaznosti základů a zdiva je prakticky vždy, pokud nejsou soklová část a zdiva nebo beton základu z vnější strany tepelně izolovány a to až do určité úrovně pod terén. Doporučuje se 80 cm, pro zlepšení situace však postačí i méně. Dále by bylo dobré vědět, jakou technologií bylo podříznutí provedeno. Do spáry jsou patrně vloženy plechy nebo izolační fólie a spára je zainjektována cementovou maltou. Toto opatření může vést ke výšení prostupu tepla právě v této spodní části zdi, jednalo by se tedy o příklad typického lineárního tepleného mostu.

Princip kondenzace vodní páry na povrchu vnitřních omítek pak spočívá v tom, že vlhkost obsažená ve vnitřním teplém vzduchu se sráží na vnitřním chladném povrchu. Pokud je teplota povrchu na omítce nižší než teplota rosného bodu vodní páry obsažené ve vzduchu, dojde ke kondenzaci. K výskytu plísní a kondenzaci dochází v zimním období, kdy venkovní stěna o nedostatečných tepelně izolačních vlastnostech promrzá a naopak teplý vzduch ve vytápěné místnosti obsahuje velké množství vlhkosti. Aby k tomuto jevu nedocházelo, je nutno zvýšit teplotu stěny na vnitřním povrchu. Řešením je zde zvýšení tepelné izolace stěny, tedy provedení dodatečného zateplení. Pokud je soklová část stále s vyšším obsahem solí, které na sebe vlhkost vážou, mohlo by částečně pomoci odsolení a vhodná omítka. Tedy odstranění starých omítek na soklu, proškrábání spár o provedení kvalitní sanační omítky v interiéru. Veškeré povrchové úpravy musí být prodyšné.

Pokud jde o větrání je potřeba jeho režim volit tak, aby co nejpříznivěji ovlivnilo vnitřní klima, tedy především vlhkost v bytě. Výměna oken za plastová s dobrým těsněním výrazně zasáhne do původního „bezproblémového stavu“. Někdy stačí i osazení nového těsnění. Původní okna zdaleka netěsnila jako nová současná. To sice znamenalo únik tepla, ale zároveň to bezpečně zajistilo hygienicky nutnou výměnu vzduchu, aby nedocházelo ke zvýšení vlhkosti. Plastová okna se silikonovým těsněním mohou mít při úplném zavření až nulovou infiltraci, takže spárou mezi rámem a křídlem vzduch prakticky neprochází. Pokud není dostatečně využívána mikroventilace (vícepolohové kování, které umožňuje pootevření okna tak, by jen částečně těsnilo), dochází v nevětraných místnostech ke zvýšení relativní vlhkosti vzduchu. To má za následek zvýšení teploty rosného bodu – to je výše zmíněná teplota na vnitřním povrchu stěny, při které zde dojde ke zkondenzování vzdušné vlhkosti. Mokré místo pak váže spóry plísní. Lze tedy doporučit ověření stavu klimatu ve Vašem bytě osazením a vyhodnocováním teploměru a vlhkoměru v závislosti na větrání.. Pokud relativní vlhkost roste nad 60 až 70 %, není to dobře, měla by být trvale udržována na 45% až 40%, což se nejlépe podaří zajištěním trvalé malé výměny vzduchu infiltrací.

Dobrý den paní Hubálková, děkuji za Váš zajímavý dotaz.