Tato stálezelená bylina je na našich zahradách oblíbená již dlouhou dobu. Je to vynikající půdopokryvná rostlina. Správnou volbou stanoviště – polostín s dostatkem vlhkosti se vám odmění půvabnými zvonkovitými květy. Všechny druhy plicníků mají růžové květy, jež pomalu přecházejí do modré barvy. Obvykle jsou tedy poupata růžová a zcela otevřené květy jasně modré. Květy rostou na 20 – 25 cm vysoké lodyze a objevující se v úžlabí listenů. Podlouhlé, vejčitě kopinaté listy mohou být sytě zelené nebo mohou být posety stříbřitými skvrnami. Po odkvětu se rostlina seřezává těsně nad zemí.
U nás se objevuje i v listnatých světlých lesích nebo na křovinatých stráních. Patří mezi ohrožené druhy.
| Odrůdy: |
P. officinalis má listy stříbřité, otevřené květy jsou modré, rostlina je 30 cm vysoká, odrůda Sissinghurst White nese květy bílé;
P. saccharata má listy bíle skvrnité, odrůda Mrs. Moon má růžové zvonkovité květy a Fruhlingshimmel má květy modré; listy bez skvrn nese P. angustifolia; červené květy nese druh P. rubra Redstart |
| Původ: | země střední a jihovýchodní Evropy |
| Druh: | trvalka |
| Typ listu: | střední listy, vejčité |
| Barva květu: | modrá, růžová, fialová |
| Kvete: | Květy se v dubnu. |
| Výška: | 20 - 30 cm |
| Použití: | Rostlina je vhodná i k řezu. Ve váze vydrží několik dní. |
| Odolnost: | mrazuvzdorná |
| Vlhkomilnost: | normální |
| Substrát: | normální zahradní ze |
| Náročnost na pěstování: | bez nároků |
| Doba květů: | březen, duben |
| Stanoviště: | Rostlině se daří v polostínu. |
| Voda: | Půdu je třeba držet stále vlhkou, proto pravidelně zaléváme. |
| Množení: | Můžeme množit trsy na jaře nebo na podzim. |
| Zemina: | Vhodná je půda s vyšším obsahem humusu. |
| Sušení: | Není vhodná k sušení. |
| Problémy: | Na suchém stanovišti trpí na padlí, na něž jsou i nejrůznější postřiky krátké. Škůdce se zbavíte změnou stanoviště. |
Jaro je dobou výsevů a výsadeb v zahradách, když to ale nebudeme dělat s rozumem, zahradu si doslova zaplevelíme okrasnými rostlinami. Vznikne spletitý kýč, kde jedno vytlačuje druhé, nic se navzájem nedoplňuje, nepodporuje, prostě zahrada začne vypadat jako okrasná kýčovitá divočina. Co ale hůř, když si nedáte pozor obzvláště na invazní druhy šířící se především oddenky či samovýsevy, nastane pohroma.
Vždycky na to člověk přes zimu tak trochu zapomene, o to více je pak později na jaře zase překvapen, jakým zázrakem kopřivová jícha vlastně je. Škoda, že jí nemůže být dostatek už od časného jara. A vlastně i v zimě. Kopřivy musí nejprve pořádně narůst, abychom nemuseli celý den sbírat titěrné a silně nafialovělé mladé výhonky. S nadbytkem velkých kopřiv to už jde ráz na ráz. Sklizeno je za chvilku, napěchujete 200litrový sud dešťovky, která je sama o sobě také mírným hnojivem (především pro obsah dusíku), a pár dní počkáte. Po týdnu už lze zázračnou tekutinu začít odebírat.
Dnes tolik populární a turisty hojně navštěvované nejnebezpečnější zahrady světa většinou vznikly z rozmaru šlechty. Ve své podstatě kopírovaly jen to, co o staletí dříve nabízely záhonky léčivek u lékařských univerzit a na klášterních dvorech, pěstované k lidskému užitku.
