Tato trvalka obvykle dosahuje výšky okolo 150 cm a šíří se tak rychle, že je mnohdy až agresivní. Vysoké dřevité stonky se musí často podepírat, protože často padají na zem. Tvrdé stonky jsou hustě olistěny úzkými listy. Květy jsou tvořeny drobnými žlutými latami. Odkvetlá květenství se vyplatí zavčas ostříhat, aby nedošlo k zaplevelení zahrady semeny. Kultivary se však takto nerozmnožují. Nižší druhy jsou na záhonech mnohem hezčí. Rostlina roste v trsech. Snadno zplaňuje.
| Odrůdy: | S. caesia je rostlina 80 cm vysoká kvetoucí žlutými květy; S. rugosa je 1,5 m vysoká trvalka, výhodou je, že není tak náchylná k padlí; S. canadensis, S. brachystachys a S. virgaurea kvetou od července do září žlutými květy; nízké druhy: Cloth of Gold |
| Původ: | Severní Amerika |
| Druh: | trvalka |
| Typ listu: | malé listy, roztřepené či vícetvaré |
| Barva listu: | tmavě zelené |
| Barva květu: | žlutá |
| Kvete: | Kvete od srpna do září. |
| Výška: | 80 - 150 cm |
| Náročnost pěstování: | Velice snadno se pěstuje. |
| Použití: | Rostlina je vhodná k řezu. |
| Trvanlivost: | Je to trvanlivá rostlina. |
| Odolnost: | mrazuvzdorná |
| Vlhkomilnost: | normální |
| Substrát: | normální zahradní ze |
| Náročnost na pěstování: | bez nároků |
| Doba květů: | srpen, září |
| Stanoviště: | Rostlina miluje slunné stanoviště, snese však i slabě přistíněné stanoviště. |
| Voda: | Vydatně zaléváme. |
| Množení: | Na podzim nebo na jaře můžeme množit dělením trsů. |
| Sadba: | Rostlinu vysazujeme na záhon na jaře nebo na podzim. |
| Zemina: | běžná zahradní zemina |
| Sušení: | Zlatobýl lze uchovat sušením tak, že jej obrátíme květy směrem dolů. |
| Problémy: | Rostlina je náchylná na napadení padlím. |
| Tip: | Rostlina vyžaduje k růstu oporu. |
Zlatobýl vyžaduje pravidelnou zálivku, ale ne příliš mokrou půdu, takže zavlažujte mírně, když je půda suchá na dotek.
Celík preferuje plné slunce a dobře propustnou půdu, ideálně s mírně kyselým až neutrálním pH.
Jaro je dobou výsevů a výsadeb v zahradách, když to ale nebudeme dělat s rozumem, zahradu si doslova zaplevelíme okrasnými rostlinami. Vznikne spletitý kýč, kde jedno vytlačuje druhé, nic se navzájem nedoplňuje, nepodporuje, prostě zahrada začne vypadat jako okrasná kýčovitá divočina. Co ale hůř, když si nedáte pozor obzvláště na invazní druhy šířící se především oddenky či samovýsevy, nastane pohroma.
Invazní rostliny tropí neplechu všude, kde se jim začne dařit. Především začnou potlačovat původní druhy. Existují seznamy nejnebezpečnějších invazních druhů pro konkrétní geografické a tedy i klimatické oblasti, lokality. Jenže poslední výzkumy ukázaly, že to není až tak jednoduché. Že invazní druh nezačne hned páchat zlo, ale že se dlouhou dobu adaptuje na své prostředí, testuje je, než skutečně udeří. Vlastně jsou veškeré nepůvodní rostlinné druhy potenciální tikající časovanou bombou, jejíž výskyt může přerůst v invazi. Proč je toto poznání až tak burcující a nemělo by nás nechat chladnými?
Jak dlouho známe alelopatii a co tento pojem znamená? Které rostliny se v zahradě vedle sebe vyloženě nesnesou, respektive si navzájem škodí?
