Stavební parcelu definuje nepravidelný tvar pozemku, výrazný sklon ve směru na jih a omezená možnost napojení na příjezdovou komunikaci. Širší okolí objektu je pak charakteristické rozvolněnou rekreační zástavbou a řídkým porostem nízkých borovicových lesů. Epicentrum lokálních aktivit je posunuto níže, do údolí a vesnice. Tady je klid, byť úplná samota to také není. A právě proto přišlo tohle místo nynějším majitelům Casa Salamandra ideální. Mohli si totiž dovolit půdorys stavby plně rozvinout po pozemku, aniž by se museli omezovat kvůli sousedům. Získali tak nejlepší výhled směrem do údolí i do zelených partií lesa, a zároveň objemem stavby vytvořili několik polo-uzavřených prostor s různým využitím. Mezi nejvyšším a nejnižším bodem pozemku byl výškový rozdíl 12 metrů, dále tu byl požadavek na minimum zásahů do terénu a vegetace a také přání, že by bylo přinejmenším fajn sem někam vpravit bazén. To v kostce vystihuje, proč se architekti docela zapotili, když se snažili v rámci minima intervencí zmíněné naplnit. Vypomohli si přitom netradiční organizací domu. Ten je chápán jako spojitý prostor, v jehož vnitřním objemu nefigurují žádné chodby nebo koridory. Je to prostě sousled místností, jež volně přechází jedna v druhou. Vzájemně je odlišují jen barvy, materiály, světlost. A občas taky nestejný výškový profil. Zvenku ale tyto rozdíly k poznání nejsou. Jednak obydlí vede svou střechu v jednom horizontu, a navenek je uceleno jednolitou kůží. Tedy, šupinami. Inspirativní je to, jak se stavba nekomplikovaně navazuje na svažitý terén, a přitom umožňuje svým obyvatelům, aby se z každého křídla mohli rozhlížet do jiné scenérie. Zevnitř je tedy dům v každém úseku jiný, originální, což kontrastuje s tím, jak jednolitě působí zvenčí. Homogenní vyvedení fasády dává členitému domu velmi komplexní dojem, a současně i trochu abstrakce. Stavba, zvláště po dešti, vypadá leskle a živě. Jako skutečná ještěrka nebo mlok. Černá břidlice, štípaná i lámaná, se objevuje jak na střeše ve formě krytiny, tak i jako vnější obklad. Jde o materiál, který je pro zdejší region typický, ovšem tady je zapracován v neobvyklé šíři. Protože dům utvářely nestejnocenné objemy, bylo rozhodnuto o tom, že nejpříhodnějším stavebním materiálem pro tento typ konstrukce budou CLT dřevěné panely a desky. Panely pochází z dřeva rakouských borovic. Byly dílensky upraveny a připraveny, na místě pak sestaveny do finální podoby. Stavba z prefabrikátů na míru byla nejen levná a rychlá (celá realizace proběhla za dva týdny), ale také šetrná vůči přírodě. Výsledná podoba konstrukce pak váží jen pětinu toho, co by vážil dům zděný. Zajímavostí také je, že kvůli svahu je jen čtvrtina plochy podlaží k zemi „ukotvena“ klasickými základy, a zbytek domu se usazen na vyvýšených patkách. Dřevěná konstrukce je v rámci možností ponechána viditelná, protože přináší do interiéru velké teplo. Což se hodí, když zrovna nepálí slunce, ale napadne tu sníh. Sádrokartonové příčky byly instalovány pouze tam, kde to bylo strukturně nezbytně nutné. K obytným prostorům navazují ve vmezeřených prostorech dvě venkovní terasy, vyskládané černými prkny z recyklované pryže. Tyto terasy jsou jako nezávislé vyhlídky do lesa, dva prvky, které se navzájem ovlivňují, ale respektují se.Materiály: 3x3 architecture, Carolina CabelloFoto-kredit: Asier Rúa, Ricardo Santonja
