Příběhy lidí, jakými byli například Henry Beecher nebo Hans Asperger dokládají, jak je těžké si v historii nezadat. O tom prvním jste možná nikdy neslyšeli, ale jeho jméno je v moderní medicíně a lékařském výzkumu pojem. Pan Beecher totiž horoval za lékařskou etiku, právo na plné informování pacientů, jejich souhlas s prováděnými zákroky. Což dříve nebyly samozřejmosti, a on svou pílí upozornil na četné nepravosti. Stane se za to čestným členem amerického Úřadu pro lidská práva a bude všeobecně veleben.Skvrnou na jeho charakteru ovšem zůstává, že ještě než procitl k tomu svědomitému zájmu o pacienty, byl deset let až po uši namočený v práci pro Ústřední zpravodajskou službu, CIA. Pro níž, spolu s jinými lékařskými kapacitami, vyvíjel nové metody mučení, výslechů a vymývání mozků. S postupy prakticky odvozenými od vědeckých základů. V podstatě se na plný úvazek dopouštěl přesně těch věcí, proti kterým pak začal brojit. A Hans Asperger? U něj zásluhy zvěčňuje jeho příjmení. O Aspergerově syndromu jste už asi nejspíš slyšeli. Pán byl neodlučně spjat s obory dětské psychiatrie, především pak s výzkumem poruch autistického spektra. Komplikované a mnohovrstevné téma dokázal zmapovat skvěle. Popsal diagnózy autismu, v podstatě je vylišil jako samostatné téma psychiatrické medicíny. Taky byl v poválečných letech skvělým ředitelem dětské kliniky, a svou odborností zaštiťoval projekt SOS vesniček. Kde je chybička?Že za války, v rámci programu rasové očisty T4, diagnostikoval mentálně postižené, zaostalé a „odlišné“ děti, o nichž věděl, že po jeho verdiktu zamíří na kliniku k eutanazii. Usmrcení. To téma zasloužilých osobností se nedá hloupě a povrchově odbýt nějakým tím: „Američan a Rakušák, co se od nich dalo čekat jiného…“ I proto, že Češi mají v tomhle ohni taky své želízko. A když mluvíme o ohni, myslíme to doslova. Z historie na nás totiž nenápadně vykukuje jméno Antonín Reimanna. Muže, o němž se u nás málo mluví, a je veliká chyba o něm nevědět. Proč? Na Českých Stavbách řešíme bydlení, stavby i architekturu. A pan Reinmann, rodilý Kladeňák, byl jedním z nejvýznamnějších českých architektů.On toho tedy v Česku mnoho nevyprodukoval, ale ve světě platil za absolutní špičku. Fascinoval svou invencí, originalitou i produktivitou. Coby absolvent kladenské reálky a České polytechnicky v Praze mu ale byly domácí obzory poněkud těsné. A tak emigroval do Ameriky, kde jeho kariéra nabrala strmý vzestup. Pokud jste někdy zaslechli jméno Frank Lloyd Wright, je to v pořádku. Je totiž celosvětově považován za nejslavnějšího novodobého architekta. A Kladeňák Reinmann pro něj pracoval. Tou dobou si už tedy říkal Raymond. Ale to nic nemění na tom, že toho uznávaného světového mistra Wrighta nehorázně stíral, kritizoval a opravoval. Což dnes zní skoro podobně neuvěřitelně, jako kdyby se někdo jiný z Kladna, Buštěhradu nebo Kralup postavil za záda Leonarda da Vinci a peskoval ho za to, co že to zase čmárá. A právě takhle Reinmann – Raymond deptal Wrightův návrh Hotelu Imperial v Tokiu za to, že ta stavba „...nemá nic společného s Japonskem, jeho klimatem, tradicemi, lidmi ani kulturou.“Až Wrightovi došla trpělivost a nechal to udělat toho brblajícího Kladeňáka. To bylo v roce 1919. O čtyři léta později v Japonsku udeřilo hrozivé zemětřesení Kantó. Peklo o síle 8,2 na Richterově škále si vyžádalo přibližně 150 000 lidských životů, dalších 40 000 lidí se pohřešovalo. A ta pohroma srovnala se zemí hezkou řádku staveb japonské metropole.Jednou z mála budov, která to přežila bez úhony, byl Hotel Imperial. Autorství té stavby oficiálně připadalo Wrightovi, ale to, že se nezhroutila, byla zásluha invence kladenského rodáka. Reinmann – Raymond se i díky tomuto neštěstí stal kapacitou světového formátu, pokud šlo o navrhování řekněme nezničitelných budov. Pokud tehdy někdo ve světě poptával objekt, který měl odolat tsunami, zemětřesení, požárům anebo sopkám – což jsou všechno dost extrémní události – šel na první dobrou za Raymondem. Ten stavěl převážně z betonu, který doprovázel nejrůznějšími strukturními vychytávkami. Japonské podnebí a kulturní prostředí ho silně oslovilo, a jeho tradičním minimalistickým formám dodal moderní novodobé vyznění. Které mělo velmi osobitý styl, včetně zakázkového vnitřního vybavení. V tomto neotřelém duchu si u něj nechali po zemětřesení vystavět nové ambasády v Japonsku Američané, Sověti, Francouzi. A taky Čechoslováci. V té poslední už pak zrovna zůstal.Vláda prezidenta Tomáše G. Masaryka si na něj rozvzpomněla. Byl kvůli své reputaci a vynikajícím kontaktům jmenován čestným československým konzulem. A musí se nechat, že to byla dobrá volba. Japonci si totiž umí vážit lidí, kteří v životě dosáhli něčeho hmatatelného. A zásluhy pana Reinmanna-Raymonda, které se osvědčily už během toho velkého zemětřesení, se dál průběžně rozšiřovaly. Tím, že pro Zemi vycházejícího Slunce připravoval plány nehořlavých a zemětřesení odolných budov. Uznávaný architekt, špička v oboru, velvyslanec československé vlády. Tak kde že je skrytý ten háček? No právě. Na životě Antonína Raymonda bychom nenašli skvrnku do doby, než přišla druhá světová válka. A on musel opustit Japonsko a zmizet zpět do USA. Kde si na něj, pro jeho japonské renomé, vzpomněli pánové z americké armády.Američanům totiž válka v Tichomoří zatím ještě moc nešla, a jejich taktické výhledy do budoucna byly více než neradostné. Nezdálo se totiž, že by bojového ducha a morálku japonské císařské armády někdy dokázalo zlomit jen tak nějaké bombardování. Proto taky rezignovali na přesnost zbraní, a raději vsadili na maximální ničivý efekt. A protože většina japonských vesnic a měst byla ve 40. letech pořád ještě ze dřeva, plánovali je plošně ničit ohněm.Což nás dostává k tomu morálnímu úkroku Reinmanna-Raymonda. Pro něj neměla japonská architektura tajemství, a toho se dalo vojensky využít. Byl pověřen tím, aby od roku 1943 na americké střelnici výcvikového prostoru Dugway budoval modelové japonské vesničky, hezky místními postupy a z tradičních materiálů. A tyto japonské vesničky pak byly vystaveny různému testovacímu bombardování. Užívaly se při nich tříštivo-trhavé pumy, zápalné bomby, vysoce-explozivní nálože.Pro Reinmanna-Raymonda, který svou chvalnou reputaci vytvořil mimo jiné tím, že usiloval o domy odolné ohni, to byla dost nepříjemná a zvrácená práce. Hrdý na ni určitě nebyl.Protože těch vesniček podle jeho plánů postupně vznikly desítky a on měl možnost na vlastní oči vidět, jak to s nimi bylo dál. Destruktivně nejúspěšnější bombou, která vzešla z testů proti maketám japonských domů, byla zápalná kazetová bomba M-69, naplněná napalmem. Ale pořádné ohnivé peklo uměla vyvolat i M-47 (obsahující kokosový olej, kaučuk a benzín) a M-50 (nesoucí směs hořčíku, práškového hliníku a oxidu železa). Rodák z Kladna dobře věděl, k čemu tím přispívá. A když se dozvěděl o „Noci černého sněhu“, u srdce mu nejspíš lehko nebylo. Byl to nálet, který se odehrál 9. – 10. března 1945, na jeho milované Tokio. Ten nálet, provedený zápalnými bombami, je dodnes považován za jeden z nejničivějších válečných činů v dějinách, ničivější než bombardování Drážďan, Hirošimy nebo Nagasaki.Přesný počet obětí dodnes není úplně znám, ale podle konzervativních odhadů zabila ohnivá bouře způsobená zápalnými bombami během jediné noci nejméně 100 000 lidí a zanechala přibližně milion lidí bez domova, na vypálených ruinách domů. Které se jen o pár let dříve pokoušel Antonín Reinmann-Raymond zachránit. Do jeho dalšího života se tahle válečná kapitola příliš nepromítla, dál pracoval a tvořil ve velkém stylu. I když jej časem u kormidla světové architektury vystřídali mladší sekáči. Dožil se osmaosmdesáti let, a zanechal za sebou velké dílo. Ke kterému ale patří i ta ohněm propálená díra do svědomí. Teď, zpětně pohledem do minulosti, je odsuzovat kapacity jako byli pánové Beecher nebo Asperger snadné a pohodlné. Zvlášť s představou, že Československo, potažmo Česko, žádnou takovou kontroverzní osobnost ve své novodobé historii nemá. Jenže má. Jeden z největších architektů v historii naší země, který svět učil stavět budovy odolávající katastrofám, přispěl svou invencí i k tomu, že umíraly.Zdroj: autorský text - Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz, idnes.cz, WNYC.org, wikiepdia.org, stoplusjednicka.cz, britannica.com
