Jak se dají měřit a vyvažovat zásluhy významných osobností? To je věc docela nelehká. Dokládají to i části příběhu skvělého československého architekta, který se nadvakrát proslavil v Japonsku. Podruhé tedy dost nepříjemně.
Příběhy lidí, jakými byli například Henry Beecher nebo Hans Asperger dokládají, jak je těžké si v historii nezadat. O tom prvním jste možná nikdy neslyšeli, ale jeho jméno je v moderní medicíně a lékařském výzkumu pojem. Pan Beecher totiž horoval za lékařskou etiku, právo na plné informování pacientů, jejich souhlas s prováděnými zákroky. Což dříve nebyly samozřejmosti, a on svou pílí upozornil na četné nepravosti. Stane se za to čestným členem amerického Úřadu pro lidská práva a bude všeobecně veleben.
Skvrnou na jeho charakteru ovšem zůstává, že ještě než procitl k tomu svědomitému zájmu o pacienty, byl deset let až po uši namočený v práci pro Ústřední zpravodajskou službu, CIA. Pro níž, spolu s jinými lékařskými kapacitami, vyvíjel nové metody mučení, výslechů a vymývání mozků. S postupy prakticky odvozenými od vědeckých základů. V podstatě se na plný úvazek dopouštěl přesně těch věcí, proti kterým pak začal brojit. A Hans Asperger? U něj zásluhy zvěčňuje jeho příjmení. O Aspergerově syndromu jste už asi nejspíš slyšeli.
Pán byl neodlučně spjat s obory dětské psychiatrie, především pak s výzkumem poruch autistického spektra. Komplikované a mnohovrstevné téma dokázal zmapovat skvěle. Popsal diagnózy autismu, v podstatě je vylišil jako samostatné téma psychiatrické medicíny. Taky byl v poválečných letech skvělým ředitelem dětské kliniky, a svou odborností zaštiťoval projekt SOS vesniček. Kde je chybička?
Že za války, v rámci programu rasové očisty T4, diagnostikoval mentálně postižené, zaostalé a „odlišné“ děti, o nichž věděl, že po jeho verdiktu zamíří na kliniku k eutanazii. Usmrcení. To téma zasloužilých osobností se nedá hloupě a povrchově odbýt nějakým tím: „Američan a Rakušák, co se od nich dalo čekat jiného…“ I proto, že Češi mají v tomhle ohni taky své želízko. A když mluvíme o ohni, myslíme to doslova.
Antonín Reimann, první muž československé architektury
Z historie na nás totiž nenápadně vykukuje jméno Antonín Reimanna. Muže, o němž se u nás málo mluví, a je veliká chyba o něm nevědět. Proč? Na Českých Stavbách řešíme bydlení, stavby i architekturu. A pan Reinmann, rodilý Kladeňák, byl jedním z nejvýznamnějších českých architektů.
On toho tedy v Česku mnoho nevyprodukoval, ale ve světě platil za absolutní špičku. Fascinoval svou invencí, originalitou i produktivitou. Coby absolvent kladenské reálky a České polytechnicky v Praze mu ale byly domácí obzory poněkud těsné. A tak emigroval do Ameriky, kde jeho kariéra nabrala strmý vzestup. Pokud jste někdy zaslechli jméno Frank Lloyd Wright, je to v pořádku. Je totiž celosvětově považován za nejslavnějšího novodobého architekta. A Kladeňák Reinmann pro něj pracoval.
)
Tou dobou si už tedy říkal Raymond. Ale to nic nemění na tom, že toho uznávaného světového mistra Wrighta nehorázně stíral, kritizoval a opravoval. Což dnes zní skoro podobně neuvěřitelně, jako kdyby se někdo jiný z Kladna, Buštěhradu nebo Kralup postavil za záda Leonarda da Vinci a peskoval ho za to, co že to zase čmárá. A právě takhle Reinmann – Raymond deptal Wrightův návrh Hotelu Imperial v Tokiu za to, že ta stavba „…nemá nic společného s Japonskem, jeho klimatem, tradicemi, lidmi ani kulturou.“
Až Wrightovi došla trpělivost a nechal to udělat toho brblajícího Kladeňáka. To bylo v roce 1919. O čtyři léta později v Japonsku udeřilo hrozivé zemětřesení Kantó. Peklo o síle 8,2 na Richterově škále si vyžádalo přibližně 150 000 lidských životů, dalších 40 000 lidí se pohřešovalo. A ta pohroma srovnala se zemí hezkou řádku staveb japonské metropole.
Jednou z mála budov, která to přežila bez úhony, byl Hotel Imperial. Autorství té stavby oficiálně připadalo Wrightovi, ale to, že se nezhroutila, byla zásluha invence kladenského rodáka.
Reinmann – Raymond se i díky tomuto neštěstí stal kapacitou světového formátu, pokud šlo o navrhování řekněme nezničitelných budov. Pokud tehdy někdo ve světě poptával objekt, který měl odolat tsunami, zemětřesení, požárům anebo sopkám – což jsou všechno dost extrémní události – šel na první dobrou za Raymondem. Ten stavěl převážně z betonu, který doprovázel nejrůznějšími strukturními vychytávkami.
)
Ze stavitele velvyslancem
Japonské podnebí a kulturní prostředí ho silně oslovilo, a jeho tradičním minimalistickým formám dodal moderní novodobé vyznění. Které mělo velmi osobitý styl, včetně zakázkového vnitřního vybavení. V tomto neotřelém duchu si u něj nechali po zemětřesení vystavět nové ambasády v Japonsku Američané, Sověti, Francouzi. A taky Čechoslováci. V té poslední už pak zrovna zůstal.
Vláda prezidenta Tomáše G. Masaryka si na něj rozvzpomněla. Byl kvůli své reputaci a vynikajícím kontaktům jmenován čestným československým konzulem. A musí se nechat, že to byla dobrá volba. Japonci si totiž umí vážit lidí, kteří v životě dosáhli něčeho hmatatelného. A zásluhy pana Reinmanna-Raymonda, které se osvědčily už během toho velkého zemětřesení, se dál průběžně rozšiřovaly. Tím, že pro Zemi vycházejícího Slunce připravoval plány nehořlavých a zemětřesení odolných budov.
)
Uznávaný architekt, špička v oboru, velvyslanec československé vlády. Tak kde že je skrytý ten háček? No právě. Na životě Antonína Raymonda bychom nenašli skvrnku do doby, než přišla druhá světová válka. A on musel opustit Japonsko a zmizet zpět do USA. Kde si na něj, pro jeho japonské renomé, vzpomněli pánové z americké armády.
Američanům totiž válka v Tichomoří zatím ještě moc nešla, a jejich taktické výhledy do budoucna byly více než neradostné. Nezdálo se totiž, že by bojového ducha a morálku japonské císařské armády někdy dokázalo zlomit jen tak nějaké bombardování. Proto taky rezignovali na přesnost zbraní, a raději vsadili na maximální ničivý efekt. A protože většina japonských vesnic a měst byla ve 40. letech pořád ještě ze dřeva, plánovali je plošně ničit ohněm.
Což nás dostává k tomu morálnímu úkroku Reinmanna-Raymonda. Pro něj neměla japonská architektura tajemství, a toho se dalo vojensky využít.
)
Architektem destrukce
Byl pověřen tím, aby od roku 1943 na americké střelnici výcvikového prostoru Dugway budoval modelové japonské vesničky, hezky místními postupy a z tradičních materiálů. A tyto japonské vesničky pak byly vystaveny různému testovacímu bombardování. Užívaly se při nich tříštivo-trhavé pumy, zápalné bomby, vysoce-explozivní nálože.
Pro Reinmanna-Raymonda, který svou chvalnou reputaci vytvořil mimo jiné tím, že usiloval o domy odolné ohni, to byla dost nepříjemná a zvrácená práce. Hrdý na ni určitě nebyl.
Protože těch vesniček podle jeho plánů postupně vznikly desítky a on měl možnost na vlastní oči vidět, jak to s nimi bylo dál. Destruktivně nejúspěšnější bombou, která vzešla z testů proti maketám japonských domů, byla zápalná kazetová bomba M-69, naplněná napalmem. Ale pořádné ohnivé peklo uměla vyvolat i M-47 (obsahující kokosový olej, kaučuk a benzín) a M-50 (nesoucí směs hořčíku, práškového hliníku a oxidu železa).
)
Rodák z Kladna dobře věděl, k čemu tím přispívá. A když se dozvěděl o „Noci černého sněhu“, u srdce mu nejspíš lehko nebylo. Byl to nálet, který se odehrál 9. – 10. března 1945, na jeho milované Tokio. Ten nálet, provedený zápalnými bombami, je dodnes považován za jeden z nejničivějších válečných činů v dějinách, ničivější než bombardování Drážďan, Hirošimy nebo Nagasaki.
Přesný počet obětí dodnes není úplně znám, ale podle konzervativních odhadů zabila ohnivá bouře způsobená zápalnými bombami během jediné noci nejméně 100 000 lidí a zanechala přibližně milion lidí bez domova, na vypálených ruinách domů. Které se jen o pár let dříve pokoušel Antonín Reinmann-Raymond zachránit. Do jeho dalšího života se tahle válečná kapitola příliš nepromítla, dál pracoval a tvořil ve velkém stylu. I když jej časem u kormidla světové architektury vystřídali mladší sekáči.
)
Dožil se osmaosmdesáti let, a zanechal za sebou velké dílo. Ke kterému ale patří i ta ohněm propálená díra do svědomí. Teď, zpětně pohledem do minulosti, je odsuzovat kapacity jako byli pánové Beecher nebo Asperger snadné a pohodlné. Zvlášť s představou, že Československo, potažmo Česko, žádnou takovou kontroverzní osobnost ve své novodobé historii nemá. Jenže má. Jeden z největších architektů v historii naší země, který svět učil stavět budovy odolávající katastrofám, přispěl svou invencí i k tomu, že umíraly.
Zdroj: autorský text - Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz, idnes.cz, WNYC.org, wikiepdia.org, stoplusjednicka.cz, britannica.com
