Hodí se zmínit, že ona čilá důchodkyně netoužila po zahradě okrasné, ale po úplně obyčejných záhoncích na zeleninu. Chtěla si prostě ve volném čase trochu hospodařit na svém, pro radost i pro užitek. Což ve městě s hustotou zasídlení 7640 obyvatel na kilometr čtvereční může být problém. Štěstí se na ni usmálo hned dvakrát: poprvé když narazila na příhodný (byť zastavěný) pozemek, a podruhé, když objevila šikovné architekty. Kteří se postarali o to, aby si k zahradě mohla pořídit i slušné, nenáročné bydlení. Jak to tedy probíhalo v praxi? Prvním krokem po pořízení nové parcely na předměstí bylo odstranění části stávajícího objektu. Domu sice vedeném ve vznosném viktoriánském stylu, nicméně v dost havarijním stavu. Zůstala z něj jen přední část a fragmenty ozdobených stropů v současné pracovně. Po funkční stránce byl z valné části nahrazen dvojicí prostorově nezávislých mini-domů, na opačném konci parcely. Jeden slouží k obývání důchodkyni, druhý je „letním bytem“ pro jejího syna. Mezi těmito prostorově skromnými stavbami (fragmentem starého domu a dvojicí mini-domů) se pak nachází podlouhlý pozemek, zužitkovaný do podoby přenádherné zahrady. Která navíc ve své zadní partii navazuje na komunitní pavilon, sdílený dalšími nadšenými pěstiteli a zahrádkáři z celé čtvrti. Takže je paní doslova u zdroje informací i veškerého zahrádkářského dění: má si kam zajít pro radu anebo pochlubit se se svými výpěstky. Taková sociální návaznost, kontakt s lidmi společných zájmů, je k stáru nedocenitelnou hodnotou. Jež víc než dost vynahrazuje menší rozměry obydlí. Na druhé straně, o samotě žijící dáma už toho tolik nepotřebuje. A většinu času stejně tráví na své zahradě. Dům, nazvaný podle svého v regionu poněkud atypického obložení fasády keramikou Terracotta House, přitom i na malé ploše kombinuje několik uživatelských programů. V jeho přední, k ulici přivrácené části, se nachází obývací pokoj, jídelna a na ně navazující kuchyně. Je to soubor místností, sloužících nejen paní domu, ale potažmo i jejímu synovi. Za kuchyní, a její při stavebních úpravách posunutou stěnou, se nachází hygienické zázemí: koupelna a toaleta. Je to příhodné, protože je nezávisle může využívat návštěva, syn i majitelka, když pracuje na zahradě a nemusí zacházet přímo dovnitř domu. Hlavní ložnice se nachází v patře, a těží z výhledů ve směru do zahrady i před dům. Stranou postavené ale provedením navazující nižší obydlí je určeno synovi. Jako pokoj, studovna, pracovna. Prostě podle potřeby. Volný nezastřešený (ale zastíněný) koridor mezi oběma objekty vede z ulice přímo na zahradu. To podporuje komunitního ducha místa. Obyvatelka je totiž v kontaktu s děním před domem, i za ním. Touto skladbou je vlastně majitelka neustále pobízena k aktivitě, protože se kolem ní pořád něco děje. Sousedé si u ní mohou nechat pohlídat děti, a ty se s chutí mohou zapojit do her a práce mezi záhonky. Tady si totiž lidé rádi pomáhají. Interiér překvapí zvýšeným profilem stropů a světlostí, vzdušností. Z uspořádání je patrný multi-generační přístup i obliba majitelky ve čtení. Její knihovna naprosto dominuje obývacímu pokoji, a příruční knihovny jsou vlastně v každé místnosti. Čtení a zahrada pro radost jsou pak ústředním motivem poklidného důchodu, který si spokojená paní majitelka opravdu umí užít.Materiály: Austin Maynard ArchitectsFoto-kredit: Derek Swalwell
