Podlahové vytápění je ale například také velmi vhodné pro alergiky. Jeho nevýhodou je větší tepelná setrvačnost (2 až 3 hodiny) a tedy i obtížnější regulace. Jelikož je ale měrný tepelný výkon povrchu plochy podlahy závislý na rozdílu teplot povrchu podlahy a vnitřního vzduchu, dojde při zvýšení teploty v místnosti k takzvanému samoregulačnímu efektu. Čili sníží se i měrný výkon podlahové plochy. To zcela automaticky brání přetopení místností. Při poklesu teploty vzduchu se pak zase měrný výkon podlahové plochy zvětší. Maximální teploty povrchů podlah jsou stanovené normou. V obytných prostorách je to 29 stupňů, v takzvaných okrajových zónách 35 stupňů. Tyto maximální teploty pak lze z hygienických a fyziologických hledisek upřesnit. V obytných i pracovních prostorách, kde lidé převážně stojí, je to 26 až 27 stupňů, v běžných obytných místnostech a prostorách pro administrativu 28 až 29 stupňů, v chodbách, předsíních či galeriích 30 stupňů, u koupelen a bazénů 33 stupňů a v okrajových zónách a místnostech s řídkou návštěvností 35 stupňů. Samotná konstrukce podlahy s otopnou plochou nesmí být pevně spojená s nosnou částí konstrukce podlahy. Rozebereme-li podlahu s podlahovým vytápěním po vrstvách, tvoří ji nejprve nosná konstrukce čili podlahový beton, na něm je položena tepelně-akustická izolace, na ní hydroizolace, na hydroizolaci reflexní fólie, která však není povinná, následuje samotný otopný had, betonová mazanina, podlahová krytina a obvodový tepelně izolační a dilatační pás. Podkladový beton tvoří podklad pro samotnou otopnou plochu. Musíme počítat, že zalijeme-li otopného hada vrstvou betonové mazaniny tlustou 4 až 6 centimetrů, zatížíme nosnou část podlahy hmotností 80 až 100 kilogramů na m2. Povrch nosné části podlahy (podkladového betonu) musí být naprosto rovný a pokud se klade na podklad, kterým může do konstrukce proniknout vlhkost (u místností v přízemí), musíme povrch podkladového betonu pokrýt hydroizolační fólií tlustou nejméně 0,2 milimetru. Tepelně akustická izolace musí být i dostatečně pevná a její materiál musí mít malou stlačitelnost. Většinou bývá z polystyrenových desek a a ty se překrývají hydroizolační fólií. Díky ní nám do polystyrenu při povrchové betonáži nezatéká voda. Výška tepelně akustické izolace bývá 30 až 70 milimetrů a vždy záleží na umístění podlahy. Existují ale i takzvané základní systémové desky s touto izolací, které jsou již povrchově upravené hydroizolací. Jako izolační materiál se ale používají i další materiály. Obecně jsou to takzvané vypěňované plasty či vláknité izolace. Patří sem polystyrenové desky PS 20 či 30 SE, PST SE (ty jsou zároveň izolací akustickou), desky z tvrzeného polystyrénu a polyuretanu a jako akustická izolace se používá polyetylénová pěna vysoké hustoty. Hustota materiálů má dosahovat hodnoty 20 kg/m3 a stlačitelnost nesmí překročit 5 milimetrů. Přitom každá tepelná izolace, která se případně skládá z více vrstev, má jen jednu vrstvu izolace akustické. Ta má totiž vždy velkou stlačitelnost a větší vrstva akustické izolace by tedy mohla způsobit zlomení otopné plochy podlahy. Dilatační pásy jsou doporučované v tloušťce 8 až 10 milimetrů. Ty velmi dobře kompenzují tepelnou roztažnost plovoucí betonové vrstvy. Tyto izolační pásy se pokládají podél všech stěn vytápěných místností, vždy mezi plovoucí podlahu a stěny. Nutné je klást je i kolem případných sloupů i do dělících spár. Dilatační pásy mívají obvykle rozměry 100 x 10 milimetrů. Hydroizolace musí být po celé podlahové ploše spojitá a působí proti vnikání vlhkosti při pokládce betonové mazaniny na otopného hada. Jinak by se nám mohly zhoršit tepelně izolační vlastnosti tepelné izolace, na kterou je hydroizolace položena. Platí to především pro místnosti, kde leží podlaha rovnou na rostlé zemi. Tloušťka této izolace se doporučuje 0,1 až 0,2 milimetru a používají se fólie z PVC. Jednotlivé díly fólie je nakonec nutné svařit při jejich 8 centimetrů širokém překrytí. Reflexní fólie má smysl pro snížení tepelného toku, který směřuje od otopného hadu směrem dolů. Reflexní fólie tak toto teplo odráží zpět k vytápěnému prostoru, což se projeví úsporou energií. Většinou se k tomuto účelu používá mikrotenká vrstva hliníku. Otopný had může být z mědi, plastu či vícevrstvých trubek. Velmi se doporučují právě měkké trubky z mědi. Jsou vysoce odolné vůči korozi, mají velkou pevnost, malou tloušťku stěn a snadno a rychle se montují. Většinou se pak používají měkké trubky F22, které jsou potažené vrstvou PVC. Trubky jsou dodávané ve svitcích. Nejčastěji se ale používá potrubí plastové ze síťovaného polyetylénu či polybutenu. Poslední dobou ale získaly oblibu i vícevrstvé trubky. Skládají se ze základní plastové trubky, hliníkového pláště (navíjeného ve šroubovici či s podélným švem) a ochranné plastové vrstvy na povrchu. Vícevrstvé trubky kompenzují velkou teplotní délkovou roztažnost trubek plastových. Toto potrubí je sice velmi tuhé, přitom však vyniká svou ohebností. Otopné potrubí můžeme pokládat mokrou či suchou cestou. A tvarování otopného hadu může být do tvaru plošné spirály či do tvaru meandru. Betonová mazanina, která je pokládaná na podlahovou otopnou plochu, je obohacovaná takzvanými plastifikátory, které zlepšují zatékání pod trubky a kolem nich. Takzvaný anhydritový potěr ale lze použít jen tehdy, nejsou-li použité měděné trubky a nepoužívá-li se k upevnění otopného hadu kovová kari síť. Sádra totiž působí na kovy korozivě. Betonová směs ale nesmí být tekoucí. Správné obtečení trubek zajistí správné složení směsi, nikoli nadbytek vody ve směsi. Minimální tloušťka betonové mazaniny pak musí být 20 milimetrů nad trubkami. Pokud ale očekáváme extrémní zátěž, vkládáme do mazaniny ještě armovací rohož z ocelových prutů. Podlahové krytiny se nedoporučují textilní s délkou vlasu nad 10 milimetrů, PVC s pryžovou podložkou a parkety z měkkého dřeva. Taktéž není možné upravovat plochu podlahových krytin nátěry obsahujícími formaldehyd. Nejvhodnější jsou keramické či kamenné dlaždice o výšce do 6 milimetrů. Pro lepší vedení tepla se krytina neklade volně, ale lepí (klade) do cementového potěru. Pokud zvolíme parkety, musí být z tvrdého dřeva o tloušťce do 8 milimetrů. Zvolený druh podlahy je ale vždy součástí návrhu, kdy je již spočítán tepelný odpor budoucí podlahy a tedy i její měrný výkon. Nelze tedy později podlahovou krytinu libovolně měnit. Při suché cestě pokládky otopné plochy je potrubí uložené do izolační vrstvy pod betonovou desku. Od té je otopné potrubí oddělené plastovou či kovovou fólií. Ta zvýší pevnost podlahy a zajistí rovnoměrný rozvod tepla. Suchým způsobem položená podlaha pak snese vyšší teploty topné vody. Musí nám ale stačit nižší měrné tepelné výkony podlahy. Suchá cesta je tedy vhodná pro dodatkové otopné plochy či všude tam, kde nám postačí pouhá temperace místností. Mokrý způsob je naopak nejrozšířenějším typem pokládky. Otopný had je zabetonovaný přímo do betonové mazaniny nad tepelně-akustickou izolací. Taková podlaha má vyšší měrný tepelný výkon a teplota přívodní topné vody postačí 35 až 55 stupňů. Záleží ale na výšce betonové mazaniny nad trubkou a na typu nášlapné vrstvy. Při tvarování otopných trubek do spirály dosáhneme celoplošně rovnoměrné teploty podlahy. Nevýhodou pravidelné spirály je ale pokles vnitřní teploty v horizontálním směru od vnitřní konstrukce ke konstrukci obvodové. To však lze eliminovat nepravidelností spirály, konkrétně vytvořením okrajové intenzivní zóny s mnohem menší roztečí do spirály položených trubek (u obvodových, ochlazovaných stěn). Okrajovou zónu je ale také možné vytvořit předsunutou spirálou. Při meandrovém způsobu kladení potrubí je potrubí vedené nejprve k ochlazované stěně a pak až ke stěnám vnitřním. Teplota otopné vody zde klesá od obvodové konstrukce k vnitřní stěně. To umožní rovnoměrnější horizontální rozložení teplot v místnosti. Jednotlivé oblouky (meandry) se pak tvarují pod úhlem 180 stupňů. I zde ale můžeme zmenšením rozteče trubek vytvářet okrajové zóny s intenzivnějším vytápěním. Nakonec je třeba připomenout, že podlahové vytápění můžeme instalovat až do místností s dokončenými omítkami na všech stěnách sousedících s podlahou, osazenými zárubněmi dveří a dokončeným rozvodem potrubí mezi kotlem a patrovým rozdělovačem (takzvaný kotlový okruh). Přitom musíme před položením tepelné izolace odstranit nedostatky nosné části podlahy. Různé nečistoty, mastnotu atd. Poté nejprve klademe souvislé obvodové izolační pásy. Podlahu můžeme i členit na dilatační celky po cca 36 m2. Poté až se klade tepelná a zvuková izolace. Podklad pod ní musí být hladký, rovný a nemastný. Někdy se k sobě těsně sousedící izolační desky i fixují kovovými sponami. Tepelná a akustická izolace se klade od okrajů místnosti ke středu. Hydroizolační fólii pokládáme volně na tepelně-akustickou izolaci. Často se již používají kombinované fólie, které plní hydroizolační a reflexní funkci a nemusíme tedy na sebe klást fólie dvě. Celková délka kladeného potrubí činí v jednom okruhu maximálně 120 metrů a rozdělovače se umisťují do středu vytápěných prostor. Potrubí se upevňuje na ocelovou síť (přivazuje se nebo uchycuje plastovými příchytkami), zatlačuje se do plastových lišt, připevňuje se plastovými příchytkami do izolační desky (to ale naruší hydroizolaci a je tedy vhodné jen pro suchou cestu pokládky) a nebo se trubky vtlačují do systémových desek. Nanesení betonové mazaniny se nakonec provádí do natlakovaného potrubí. S topnou zkouškou nakonec začínáme nejméně 2 dny po betonování a plný provoz podlahového topení by se měl spustit až 28 dní po položení podlahové krytiny. Požadované teploty podlahy nakonec dosahujeme postupně, po 5 stupních Celsia za den. Zdroj: Technická zařízení budov v praxi, Jakub Vrána a kolektiv, vydala Grada Publishing, a.s., 2007