zobrazit 5 fotek Podlahové vytápění je vhodné v podstatě pro všechny typy staveb. Jedinými nezbytnými podmínkami stavby, abychom mohli podlahové vytápění úspěšně instalovat, jsou její dobré tepelně technické vlastnosti a zajištění dostatečně velké volné podlahové plochy, která nesmí být později zastavěna dalším zařízením, nábytkem a podobně. Velkou výhodou podlahového topení jsou rovnoměrné rozložení teploty po celé výšce místnosti a minimální cirkulace vzduchu (čili i minimální víření prachu). Přitom s podlahovým vytápěním dosahujeme téměř ideálního teplotního profilu.
Maximální teploty povrchů podlah jsou stanovené normou. V obytných prostorách je to 29 stupňů, v takzvaných okrajových zónách 35 stupňů. Tyto maximální teploty pak lze z hygienických a fyziologických hledisek upřesnit. V obytných i pracovních prostorách, kde lidé převážně stojí, je to 26 až 27 stupňů, v běžných obytných místnostech a prostorách pro administrativu 28 až 29 stupňů, v chodbách, předsíních či galeriích 30 stupňů, u koupelen a bazénů 33 stupňů a v okrajových zónách a místnostech s řídkou návštěvností 35 stupňů.
Konstrukce podlahového vytápění.
Podkladový beton tvoří podklad pro samotnou otopnou plochu. Musíme počítat, že zalijeme-li otopného hada vrstvou betonové mazaniny tlustou 4 až 6 centimetrů, zatížíme nosnou část podlahy hmotností 80 až 100 kilogramů na m2. Povrch nosné části podlahy (podkladového betonu) musí být naprosto rovný a pokud se klade na podklad, kterým může do konstrukce proniknout vlhkost (u místností v přízemí), musíme povrch podkladového betonu pokrýt hydroizolační fólií tlustou nejméně 0,2 milimetru.
Dilatační pásy jsou doporučované v tloušťce 8 až 10 milimetrů. Ty velmi dobře kompenzují tepelnou roztažnost plovoucí betonové vrstvy. Tyto izolační pásy se pokládají podél všech stěn vytápěných místností, vždy mezi plovoucí podlahu a stěny. Nutné je klást je i kolem případných sloupů i do dělících spár. Dilatační pásy mívají obvykle rozměry 100 x 10 milimetrů.
Hydroizolace musí být po celé podlahové ploše spojitá a působí proti vnikání vlhkosti při pokládce betonové mazaniny na otopného hada. Jinak by se nám mohly zhoršit tepelně izolační vlastnosti tepelné izolace, na kterou je hydroizolace položena. Platí to především pro místnosti, kde leží podlaha rovnou na rostlé zemi. Tloušťka této izolace se doporučuje 0,1 až 0,2 milimetru a používají se fólie z PVC. Jednotlivé díly fólie je nakonec nutné svařit při jejich 8 centimetrů širokém překrytí.
Reflexní fólie má smysl pro snížení tepelného toku, který směřuje od otopného hadu směrem dolů. Reflexní fólie tak toto teplo odráží zpět k vytápěnému prostoru, což se projeví úsporou energií. Většinou se k tomuto účelu používá mikrotenká vrstva hliníku.
Otopný had může být z mědi, plastu či vícevrstvých trubek. Velmi se doporučují právě měkké trubky z mědi. Jsou vysoce odolné vůči korozi, mají velkou pevnost, malou tloušťku stěn a snadno a rychle se montují. Většinou se pak používají měkké trubky F22, které jsou potažené vrstvou PVC. Trubky jsou dodávané ve svitcích. Nejčastěji se ale používá potrubí plastové ze síťovaného polyetylénu či polybutenu. Poslední dobou ale získaly oblibu i vícevrstvé trubky. Skládají se ze základní plastové trubky, hliníkového pláště (navíjeného ve šroubovici či s podélným švem) a ochranné plastové vrstvy na povrchu. Vícevrstvé trubky kompenzují velkou teplotní délkovou roztažnost trubek plastových. Toto potrubí je sice velmi tuhé, přitom však vyniká svou ohebností. Otopné potrubí můžeme pokládat mokrou či suchou cestou. A tvarování otopného hadu může být do tvaru plošné spirály či do tvaru meandru.
Při suché cestě pokládky otopné plochy je potrubí uložené do izolační vrstvy pod betonovou desku. Od té je otopné potrubí oddělené plastovou či kovovou fólií. Ta zvýší pevnost podlahy a zajistí rovnoměrný rozvod tepla. Suchým způsobem položená podlaha pak snese vyšší teploty topné vody. Musí nám ale stačit nižší měrné tepelné výkony podlahy. Suchá cesta je tedy vhodná pro dodatkové otopné plochy či všude tam, kde nám postačí pouhá temperace místností. Mokrý způsob je naopak nejrozšířenějším typem pokládky. Otopný had je zabetonovaný přímo do betonové mazaniny nad tepelně-akustickou izolací. Taková podlaha má vyšší měrný tepelný výkon a teplota přívodní topné vody postačí 35 až 55 stupňů. Záleží ale na výšce betonové mazaniny nad trubkou a na typu nášlapné vrstvy.
Celková délka kladeného potrubí činí v jednom okruhu maximálně 120 metrů a rozdělovače se umisťují do středu vytápěných prostor. Potrubí se upevňuje na ocelovou síť (přivazuje se nebo uchycuje plastovými příchytkami), zatlačuje se do plastových lišt, připevňuje se plastovými příchytkami do izolační desky (to ale naruší hydroizolaci a je tedy vhodné jen pro suchou cestu pokládky) a nebo se trubky vtlačují do systémových desek. Nanesení betonové mazaniny se nakonec provádí do natlakovaného potrubí. S topnou zkouškou nakonec začínáme nejméně 2 dny po betonování a plný provoz podlahového topení by se měl spustit až 28 dní po položení podlahové krytiny. Požadované teploty podlahy nakonec dosahujeme postupně, po 5 stupních Celsia za den.
Zdroj: Technická zařízení budov v praxi, Jakub Vrána a kolektiv, vydala Grada Publishing, a.s., 2007