Kdyby německý spisovatel Karl Fridrich May nevycházel ze své fantazie, nýbrž z vědeckých poznatků, určitě by své knihy napsal jinak. Jenže to by to musely být dokonce vědecké poznatky současné, nikoli tehdejší. Své idealistické sny o dalekých cestách totiž začal sepisovat ve vězení, aniž by kdy jakoukoli podstoupil. Navíc s duševní poruchou. Až v roce 1899 se vydal ve svých 57 let na svou první výpravu, ovšem do Orientu. A jeho srážka s realitou byla oproti tomu, co vlastně psal a čím ovlivňoval myšlení lidí, velice tvrdá. Do Ameriky se však nepodíval nikdy a konec svého života trávil především po soudech a jako oběť mediálních štvanic. Dlužno říci, že zčásti oprávněná. Kdejakého vášnivého chovatele koní, který svůj pozemek raději promění ve výběh pro tato báječná zvířata místo v zahradu a sad, vlastně přivedly k jeho vášni a zálibě romantické dětské představy. A právě romány Karla Maye a jejich zfilmované podoby mohly patřit mezi první impulsy. Jenže ono to všechno bylo úplně jinak. Prostě a jednoduše evropské vnímání indiánských kultur v Severní Americe je zcela odlišné než rodová paměť původních obyvatel Nového světa. Ovšem i ta je mylná. Alespoň podle studie, která vyšla v žurnálu Science. Jak se právě koně stali součástí života původních obyvatel Ameriky? První písemné záznamy jsou totiž až z dob kolonizace Ameriky. A ve starších pověstech a příbězích indiánských najdeme mnoho rozporů. Vědci proto provedli poměrně rozsáhlou mezioborovou studii, která prozkoumala především většinu dostupných archeologických pozůstatků koní. Analyzovali jejich genom, izotopy, radiokarbonového datování a patologii. Výsledky studií pak ukázaly zajímavá fakta. Především že koně žijí v Americe mnohem kratší dobu, než věří některé původní kultury. Na druhou stranu však byli koně v Americe dříve, než se zde objevili evropští kolonizátoři. Ukázalo se, že koně se v Americe vyvinuli někdy před čtyřmi miliony let, odkud se pak rozšířili do Evropy a Asie. V době, kdy se do Nového světa dostali první lidé překročením Beringovy úžiny (koně zřejmě udělali to samé, ale v opačném směru) na konci poslední doby ledové, koně zde žili všude. Ovšem příliš dlouho příchod člověka nepřežili. Již první obyvatelé Ameriky je lovili a jejich kosti používali jako nástroje. Nepokusili se však zřejmě o jejich domestikaci ani využití jako dopravního prostředku. A dokonce i po mnohem pozdější domestikaci využívali koně především jako zdroj mléka. Sečteno a podtrženo přibližně okolo roku pět tisíc před naším letopočtem koně z obou Amerik zmizeli. Není zřejmé proč, jedním z možných důvodů mohlo být i oteplování, má se však za to, že hlavním viníkem byli lidé. A zřejmě se prostě oba faktory a možná ještě nějaký další skloubily dohromady. Další koně se pak v Americe objevili až s příchodem Španělů a pak i dalších evropských národů. Koně tehdy zmizeli společně s dalšími cca 40 dalšími druhy megafauny, například šavlozubými tygry, mamuty a velbloudy. Bylo přitom dokázáno, že jak moderní, tak i vymřelí severoameričtí koně jsou silně geneticky příbuzní s koni, kteří žili na Pyrenejském poloostrově. Dokonce se nenašla jediná stopa poukazující na koně Vikingů, byť ti se do Ameriky dostali mnohem dříve a brali si svá jízdní zvířata prokazatelně i do Grónska. Ovšem neexistuje jediný důkaz, že by kdy nějaký vikingský kůň stanul na americké půdě. I když pravděpodobné to je. Prokázalo se také, že později byly geny amerických koní silně ovlivněny DNA koní z Velké Británie. Anglická kolonizace severní části kontinentu je i v tomto směru nepopiratelná. Ovšem první koně určené k jízdě se možná rychle rozšířili z jihu Ameriky do severních Skalistých hor a centrálních plání až v první půlce 17. století. Mělo se za to, že se stali součástí domorodého směnného obchodu. Došlo prý k tomu, že v době, kdy se indiáni museli vzdát svých zvyků (na konci 18. století), měli silnou tradici chovu a využívání koní, ovšem šlo údajně o tradici velmi mladou, respektive starou jen několik generací. Tato tradice prý začala rokem 1680, kdy se Španělům vzbouřili Puebloví indiáni v Novém Mexiku. Následně kmeny prodaly tisíce koní ukořistěných vyhnaným Španělům svým sousedům. A v životech indiánů došlo k revoluci. Tedy té koňské. Tolik dřívější teorie. Ovšem datace pozůstatků koní z nalezišť ve Wyomingu a Nebrasce ukázaly, že lidé se starali o koně a využívali je již zhruba po roce 1550 daleko za tehdejší španělskou hranicí, tedy oblastmi, které kolonizovali Španělé. Nejpozději v roce 1650 je pak plně začlenili do své společnosti. Ale španělské písemné záznamy o něčem takovém zcela mlčí, přestože Španělé považovali právě koně za důležité pro vojenské účely. A možná že i právě proto. Logické vysvětlení podložené důkazy však pro tento rozpor neexistuje. Dost velký nepořádek do vědeckých studií vnáší v Americe populární hypotéza etnohistoričky Yvette Running Horse Collin z kmene Oglalalů, která tvrdí, že v Americe koně nikdy nevymřeli. Vychází z toho, že legendy severoamerických indiánů dokazují, že s koňmi tito lidé žili od nepaměti. Tvrdí, že když se indiáni setkali se španělskými oři, nebylo to poprvé. Bylo to pouze nové setkáním se zvířecím druhem, který znali. I přes výsledky svého výzkumu vědci nepopřeli, že Oglalové vlastně mohou mít pravdu. Koňská DNA získaná z půdy v Arktidě totiž naznačila, že koně mohli přežívat v některých částech Severní Ameriky minimálně do doby před přibližně pěti tisíci lety př. n. l.. Je tedy možné, že vzpomínka na tuto dobu přežila tisíceletí v ústní tradici některých domorodých kmenů. A když se ti setkali s oři Španělů, tradici objevili znova a oživili. Pro zajímavost, Póniové mají pro koně označení NOVÍ PSI, Černorožci LOSÍ PSI, Komančové MAGIČTÍ PSI a Asiniboinové VELCÍ PSI, což spíše potvrzuje výsledky nové vědecké studie. Na druhou stranu však někteří vědci volají po přepsání dějin evoluce a tvrdí, že koně Převalského nejsou poslední divocí žijící koně na světě. Zdroj: sience.org, ct24.cz