Ano, přesně ty všudypřítomné, malinkaté a většinou zelené výtrusné rostlinky, které jsou evolučně trochu nedopečené. V Japonsku bychom jich napočítali přes 2500 druhů ze zhruba 12 000 existujících na planetě Zemi. A dost možná tu k nim brzy přibydou další, protože Japonci jim nyní věnují extrémní pozornost. To pomyslné „mechaření“ a všechno kolem něj tu teď má podobu celonárodního sportu, módní diety, pobláznění designem, sběratelského šílení a společensky vysoce akceptovaného koníčku. Nevěříte? Knížky Mechy, moji nejmilejší přátelé se tu ročně prodá přes 40 000 výtisků. Což je v zemi, kde jsou kvůli pokročilé digitalizaci tištěné knihy na vymření, docela rarita. Na nočním stolku ji v pevné podobě chce mít každý. K nejprodávanějším dárkům, a to včetně luxusních šperků, tu dnes patří skleněné náramky a prsteny s mechy uvnitř. Vivária s mechy jsou skoro nezbytností domácího vybavení. Prodeje osvěžujících nápojů s mechovou trestí a mechová gastronomie tu bourají strop. A jakýsi důchodce, Oichi Kiyomura, prý vydělává 30 milionů ročně tím, že lidem prodává mechové polštářky, které nachází v lese za domem. Mechy jsou trendy.Přesnější by ale bylo říct, že mechy byly „v trendu“ po celou dobu, jen teď prostě jejich sláva dosáhla vrcholu. Japonci si jich totiž – na rozdíl od Evropanů, kteří berou mech spíš jako trochu nižší plevel – nesmírně považovali vždy. Momentální japonské pobláznění roste z hlubokých kořenů zvyků a tradic, estetiky, filozofie. Vlhké klima, které na ostrovech panuje, vytváří ideální podmínky pro růst mechů. V otevřené krajině i v lesích tak byly přítomné vždy. Anebo spíš – kam nevstoupila noha člověka, tam rostl mech. Pokud tedy očekáváte něco autentického a nedotčeného, je to mechové. Mechy také přirozeně pronikaly a byly součástí tradičních japonských zahrad. Bez mechového porostu by taková zahrada byla naprosto nekompletní, neživá. Vypadala by moc nově, inscenovaně a uměle. Teprve ony mechové polštářky a porosty jí dodaly vážnost let. Pokud bychom se přidrželi japonské květomluvy, je mezi mechem a stářím silné propojení. A stáří, to je moudrost, úcta. Mechů si tu váží, protože i přes svou lehkost dodávají místům váhu. Chrám anebo oltář bez mechu? To je slabota, stejně jako hřbitov nebo muzeum. Místa, kde dlí minulost a vzpomínky, prostě musí být víc než trochu mechová, aby se dala brát vážně. Je toho ale víc. Mech je obdivován pro svou jednoduchost – skutečně toho na něm tolik ke koukání pod mikroskopem není – a nenáročnost. Přežije z mála, umí snášet sucho a všemožná příkoří, aby zase se závlahou ožil do krásy. Skromnost je v Japonsku považována za velkou ctnost. Je ušlechtilá, a mechy jsou tedy ušlechtilé též. Přidejte k tomu ještě rysy čistoty… proto se do něj „zamilovali“ zenoví buddhističtí mniši, kteří v něm našli klid miniaturní krajiny. O japonské libůstce – mistrovském pěstování bonsají – už jistě víte. Ale podobnou libůstkou je i wabi-sabi. Je to estetický koncept, při němž – ještě pomaleji a méně náročně – formujete jednoduchou krásu mechů. Vtip je v tom, že mech není rostlinkou, která by vypučela přes noc a moc se s ní manipulovat nedá. Může trvat léta, než pokryje povrch jediného kamene. A v tom je ona pomyslná „dokonalost přírodní nedokonalosti“, kterou jinak vše podle pravítka plánující Japonci zbožňují. Mech je pro japonské básníky i malíře metaforou plynutí času, dlouhověkosti, smrtelnosti a mnoha dalších aspektů lidského bytí. Zkrátka a dobře, v mechu se nikdo neztratí a každý najde. Když se tenhle mix tradic, zvyklostí, filozofie a estetiky dobře protřepe a zamíchá, a okoření trochou šikovného marketingu, je současná japonská „podivnost“ na světě.Roli pro její úspěch hraje například i to, že nemalá část Japonců se dá považovat za důchodce (populace se tu moc neobnovuje, porodnost je tu extrémně nízká), a jsou rádi, že mohou obdivovat přírodu a nemusí se kvůli tomu trmácet do kopců. Mech, a často vzácný, mohou klidně najít na svém záhumenku. Japoncům lichotí jistá rezervovanost, jsou společností izolovanou. A mechoznalství i mechosběračství je něco, co mohou dělat sami, bez ostatních. To ale neznamená, že by výpravy za mechy do hvozdů – s průvodci do pohoří Yatsugatake, kde roste víc než 500 druhů mechu – teď nebyly vyprodané na tři sezóny dopředu. Přinést si z takové exkurze živý suvenýr je velké lákadlo. Jinde se mechům můžete jen podivovat – v chrámu Saiho-ji jich roste na zahradě 120 druhů, a nevšední je i zážitek z mechové vesničky Koke no Sato.Sbírání mechů ve volné přírodě navíc patří ke koníčkům, které nedevastují přírodu. Aspoň zatím. K vyzdobení malé domácnosti vám totiž postačí opravdu jen jeden polštářek. Mechy jsou na pěstování podobně nenáročné jako kaktusy - akorát, že se musí zalévat a rosit - a kromě zkrášlujícího efektu se počítá, že budete vědět, jak přesně se tenhle miláček jmenuje. Takže kdybyste náhodou nevěděli, čím dnes potěšit Japonce, darujte jim mech. Je zvláštní, jak věc, která je někde považována za protivnost hyzdící trávníky, chodníky a střechy, může jinde dosahovat takové obliby. Japonská kultura na nás někdy může působit dost bizarně, ale touhle svou obsesí nikomu neškodí. A ukazují nám, že i v naprosto obyčejných věcech kolem nás se může skrývat neobyčejná krása. Zdroj: OddityCentral.com, artsjapan.us, TheConversation.com